Žďár nad Sázavou

Hurá do Žďáru. Jedem od Jihlavy a tak nemůžeme vynechat pár míst cestou. Pro tentokráte míjíme hrad a zámek Polná a začínáme nedaleko našeho cíle, u malinkaté obce s názvem Rosička. Nad ní se tyčí kovová rozhledna s vysílačem, která je veřejnosti přístupná po celý rok zdarma, vyjma letních prázdnin. To se zde platí dvaciáš. Termín letních prázdnin nás doprovázel celým putováním Vysočinou, neboť spousta zajímavých míst mimo tuto dobu prostě nefunguje a když ano, tak jen v pracovních dnech. Takže pro víkendové dobrodruhy nic moc, ale k tomu se nejen tady ještě dostaneme. Cesta k rozhledně není vůbec nijak značená, takže pomůžou mapy. A musíme konstatovat, že je to veliká škoda, neboť výhled z 24 metrů vysoké plošiny na Železné hory, Českomoravskou vrchovinu, Posázaví, ale i Žďárské vrchy a další rozhodně za to stojí. Výšlap na ní je naprosto nenáročný a parkovat lze nedaleko u silnice.

Další z malých obcí a vlastně takové předměstí Žďáru nás ohromilo. Hamry nad Sázavou, vlevo u silnice malé, ale malé cvičiště pro koně, zato s vlastní překrásnou sochou koně, vtipně zakomponovanou do prostoru. A co že to je naproti? Že by menhiry, tady? Ale kdepak, čumíme jako chleba z tašky. Normálně parádní, prostorný trialový park, který by se nemusel stydět hostit kdejaké mistry tohoto sportu. Park si procházíme, neboť je veřejně přístupný a opravdu čučíme a upřímně, s mou postavou, kdy se nestydím dobře se nažrat, tady můžu tak akorát závidět a fandit všem, kteří na takových překážkách umí to, co umí.

Konečně náš cíl, Žďár nad Sázavou. Potěšilo nás parkoviště u zámku zdarma, i když v socialistické zástavbě města se poplatek také asi nevybírá. Ve městě je kromě zámku, na který míříme, k vidění i modelová železnice, kdy na 55 metrech čtverečních je na 600 metrů kolejí. Samozřejmě je modelová železnice ukázkou Vysočiny, jiný kout země zde nečekejte. A zámek, ten nabízí několik prohlídkových okruhů. Některé z nich nabízí i návštěvu baziliky Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše, která byla v roce 2009 povýšena na baziliku Minor. Co že to znamená se tady dozvíte hned na několika místech, ale je to něco čupr. Nad zámkem se na Zelené hoře tyčí poutní kostel sv. Jana Nepomuckého, ve kterém můžeme, jako na mnoha jiných místech, obdivovat práci Santiniho. Dokonce právě tento věhlasný stavitel mezi zámkem a kostelem na Zelené hoře nechal zbudovat Konventní rybník, který má sloužit jako zrcadlo, ve kterém se odráží krása onoho kostela. Překrásné místo, jednoznačně. Jste-li vyznavači právě Santiniho, okolo zámku vede naučná stezka věnována právě jemu. V prostorách zámku se nachází i kavárna a prodejna suvenýrů, zde si ovšem připravte svá konta. Nesmyslně předražené suvenýry rozdýcháváme těžce, například kniha o Santiniho životě za 9 tisícovek bez koruny, kavárna nám potom dech bere úplně. Obyčejné zákusky v cenové relaci nad 100,-, větrník 130,- a další naprosté nesmysly, za dva pařížáky a dvojku zámeckého moštu, který tedy byl dobrý a presíčko hodně, ale hodně přes tři stovky. A to ty dortíky byly poloviční oproti normální porci. Dámy a pánové, tady je opravdová masáž peněženek turistů. Ale i proto neseďme doma a pojďme ven.