Znamení dubem

DEN 1.

Za okny pršelo a tak i když bylo již ráno, Janě se z postele nechtělo. Chvíli jen tak ležela a přemýšlela o krásném snu, který se jí v noci zdál. Krásné manželství, syn a na zahradě vzrostlý strom. Po chvíli se přeci jen donutila vstát. Ještě nedávno vstávala každé ráno do školy, tuto povinnost však již ukončila úspěšná maturita. To jí alespoň na chvíli dávalo možnost věnovat se svému koníčku, malování. To milovala od dětství, v čemž jí pro její talent rodiče podporovali. Byla tak trošku jiná a věděla to. Všechny její kamarádky a vrstevnice užívaly dospívání plnými doušky na večírcích a diskotékách. Ona to měla prostě jinak, i když se svými stoosmdesáti centimetry atletické postavy, hnědými vlasy, modrýma očima by určitě patřila mezi ty obklopované a žádoucí. Ale nějak jí to nebavilo a nezajímalo, především na chlapy měla čas, jak sama říkávala. Dokonce i denně rodičům, "přijde, co přijít má". Teď už byla zabydlená ve svém bytečku a tak se tahle formulka opakovala již jen při vzájemných návštěvách, za těmi slovy si ovšem stála. Moc zkušeností s muži neměla a nelitovala toho. Pro mnohé to bylo zvláštní, ale taková prostě Jana byla, sama sebou. Rodiče ji vychovali ve skromnosti a jistá jednoduchost bytí jí vlastně bavila. Užívala si drobností plnými doušky. I na dveře si umístila nápis Jana Pokorná a šťastná jen pro svou potěchu a radost. Zatímco si otírala oči, došla zívajíce do své malé, leč útulné koupelny. "No já zase vypadám", pronesla polohlasně jen tak pro sebe. Pustila se do čištění zubů, úpravy vlasů a mytí obličeje, zatímco přemýšlela o plánu na dnešní den. Po hygieně přešla do kuchyně, cvakla vodu na čaj v konvici a pohlédla z okna. Přestávalo pršet, pousmála se. Jakoby s nápadem si prohrábla vlasy a šla se do pokoje převléct. Triko a kalhoty s laclem byly už součástí denního plánu. "Vydám se konečně na hřbitov", zněl její plán u zalévání čaje v hrnku a přípravy rychlé a lehké snídaně. Už před časem si náhodně všimla krásného vzrostlého dubu kousek za vstupní branou a ihned věděla, že jeho sílu a krásu musí zvěčnit na plátno. Dnes k tomu byl ideální den, počasí se během snídaně skutečně umoudřilo a nic tak nebránilo Janě sbalit své skicáky, deku a vyrazit. Sílu přírody milovala a nejčastěji tak zachycovala právě krajinu, či jen určitou část. K místnímu hřbitovu se rozhodla dojít pěšky, auto neměla a veřejnou dopravu využívala jen v nezbytných případech. Teď měla příležitost čerpat energii z deštěm zmáčené přírody, vše krásně vonělo a dobře se dýchalo. "Opravdu nádherný den", pomyslela si a s mírným úsměvem na rtech došla až k bráně hřbitova. Dub byl již z dálky vidět. Nebyl jediným stromem na hřbitově, ale sám stál na vyvýšeném místě a rostl tam už pěknou řádku let. Byl nejvyšším a nejstarším stromem široko daleko, jeho kmen i výška byly úctyhodné a sám by určitě mohl vyprávět zajímavé příběhy, kdyby to jen bylo trošku možné. Jana by jistě naslouchala příběhům, jež by vyprávěl. I tohle kouzlo se snažila zachytit a z jejích obrazů, jakoby skutečně něco vystupovalo, vyzařovalo. Však již měla několik zájemců o její portréty, zatím ale prodej odmítala. Teď a tady rozprostřela na zem deku a usedla. Mlčky hleděla na mohutný strom, do jehož větví se mírně opíral větřík, třepotal s jednotlivými lístečky a nesl zpěv několika ptáků. Seděla dlouho a mlčky, aniž by si všimla kolemjdoucích nebo čehokoliv, co se kolem ní dělo. Vnímala sílu dubu a v představách si přehrávala svou verzi počátku i průběhu jeho života. Odpoledne, když procitla z představ, otevřela si skicáky a pustila se do hrubého náčrtu. Nespěchala, ale již se ozýval její žaludek. Domáhal se něčeho k snědku, proto po velmi hrubém náčrtu, který jí nakonec nezabral více jak hodinku, vše sbalila a pomalu se vydala na cestu k domovu. Před odchodem jen mlčky, jakoby se chtěla se vzrostlým stromem rozloučit, sama pro sebe pronesla "na viděnou již brzy, příteli". Ano, často takto rozmlouvala, i když ve svém nitru, s okolím. Plná představ a dojmů došla až domů, kde si umyla ruce a rozhodla si na rychlo připravit míchaná vajíčka. "Pak zavolám mamce a řeknu jí o tom dubu, bude se jí to líbit", řekla tentokráte nahlas, i když sama sobě.

DEN 2.

Ráno Janu probudily sluneční paprsky. Ihned vyskočila z postele, tentokráte s úsměvem a plná elánu. Včera mluvila s mamkou skoro dvě hodiny po telefonu a měla radost z podpory, kterou se jí dostalo. Táta jí také fandil, ale občas jí připomněl, že život je o práci a měla by myslet na obživu. Mamka jí chápala a čas od času finančně i jinak podporovala. Ze včerejšího telefonátu měla ale opravdu velmi dobrý pocit. S prozpěvováním její oblíbené písničky se pustila do ranní hygieny a úpravy vlasů, v kuchyni si připravila tři krajíce chleba, jeden k snídani a dva s sebou. Vždyť dnes nehodlala dub opustit jen kvůli hladu. Uvařila si čaj a připravila vodu do batohu. Brzy měla po snídani a vše připravené, vyrazila tedy ke hřbitovu. Šla opět pěšky, ale sluníčko dnes od rána pálilo. Vzduch byl teplý a těžký a brzy si Jana vyhrnovala nohavice. Na hřbitově byl opět klid, tentokráte ani vítr nešustil lístečky stromu. Jana si položila věci k jeho kmeni a pomalu si jej obešla, aby si důkladně prohlédla každý detail. Pomalu při tom jednou rukou hladila jeho kůru. Opět rozprostřela deku, tentokráte do jeho stínu a zády k němu. "Dneska si připravíme vše, co by na tobě nemělo zůstat schované příteli", pronesla zcela nahlas a dala se do úpravy hrubého náčrtu. Snažila se do malby zachytit vše, co upoutalo její pozornost a určila si to jako důležité. Pomalu tvořila, co chvíli se k dubu otočila a jakoby se pousmála, chvílemi se zamyslela, přičemž si lehce kousala dolní ret. Nevnímala čas a bylo jí to opravdu jedno. Uběhla nějaká doba, když si najednou uvědomila ten zvláštní pocit. Pocit, že tam není sama. Zvedla hlavu a trošičku se zalekla. Jen pár metrů od ní stál mládenec a upřeně na ní hleděl. Mohl být asi stejně vysoký, jako ona, tmavovlasý s hnědýma očima a hlubokým pohledem, který byl upřen jen na ní. Nepozdravil, nemluvil a na její mávnutí na pozdrav ani neodpověděl. Přimhouřila oči, nevěděla, co si má myslet. Než se však v jejích myšlenkách cokoli zrodilo, otočil se a odešel. Až teď si všimla, že nese bílou růži a míří k nedalekému hrobu. Aniž by si to uvědomovala, nemyslela na dub, nýbrž z ničeho nic byla její mysl soustředěna jen na něj, na jeho smutný a přesto teplý pohled. Chvíli se za ním dívala, viděla, jak poklekl k jednomu z hrobů, chvíli něco promlouval, poté vzal z hrobu jinou bílou růži a nahradil jí tou právě přinesenou. Celé to mládenci zabralo deset minut. Ve chvíli, kdy se zvedl a po několika krocích vyhodil právě sebranou růži si uvědomila, že jej sleduje bez přerušení, namísto věnování se vlastnímu důvodu návštěvy hřbitova. Nechápala to, začala přemýšlet sama nad sebou, proč ji zaujal cizí člověk, který ji vyrušil? A proč vlastně měl potřebu ji rušit? Čím více nad tím přemýšlela, tím přibývalo otázek bez odpovědí a to Janu znepokojovalo. Rozbalila si svačinu, při které se ještě mládencem zabývala, poté se ale již vrátila k malování. Od toho ji vytrhlo až smrákání. Byla ale ráda, dnes zvládla více, než čekala a s dobrým pocitem se zvedla, sbalila své věci a při odchodu strom pohladila po kmeni. Cestou už myslela jen na sprchu, lehkou večeři a postel.

DEN 3.

Trhla sebou. "Co to je"?, zahlaholila. "Kdo mi teď volá?", pokračovala ve chvíli, kdy se snažila na nočním stolku nahmatat svůj mobil. "Máma?", zeptala se sama sebe. "Ty ještě spíš Jani?", ozval se hlas Janiny mámy. Aniž by čekala na odpověď, pokračovala: " že se nestydíš, vždyť už bude devět. Jsem u tebe, mám volno a tak jsem si řekla, že by jsme spolu mohly zajít někam na snídani a čaj, co povídáš?" Tentokráte se odmlčela, aby dala dceři prostor reagovat. "Tady dole u dveří?", zeptala se Jana překvapeně. Tentokráte však nenechala mámu reagovat ona a dovětila: "už jdu". Až teď, když lezla nuceně z postele si uvědomila, kolik že je hodin. Předešlé dny již v tuhle dobu byla připravena k odchodu, nebo ji k tomu alespoň moc nechybělo. Došla mámě otevřít, přivítala se s ní a šla se věnovat své hygieně a úpravě. Pohledem z okna zjistila, že v noci zapršelo a proto se jí možná tak dobře spalo. Janina máma zatím uvařila čaj a tiše čekala, až se dcera nachystá na společné dopoledne. U šálku teplého nápoje prodebatily strom, malování i úlek z onoho mládence a za nedlouho už společně opouštěly Janin byt, aby se vydaly do ulic města za radostmi, které si ženy čas od času dělají. Bylo po poledni, když se Jana vrátila. Najedená, s dobrou náladou a novými šaty, pro které ale neměla využití. Do společnosti moc nechodila, ale mamka jí přeci radila, že vše se jednoho dne může změnit a ona, že by na takovou situaci měla být připravena. Položila si je jen tak přes křeslo, rychle se převlékla a už brala deku a skicáky, aby se vydala na cestu za tím, jemuž ve svém svědomí slíbila dnešní návštěvu. S ohledem na čas dnes ale využila autobusovou linku, která jezdila okolo hřbitova. Tím si urychlila cestu a téměř v poloběhu k dubu si málem ani nevšimla, že ze hřbitova právě odcházel onen mládenec. Ten, který jí včera tak vylekal. Zastavila se na poslední chvíli, rozhodla se jej slušně pozdravit a tak ze sebe vyhrkla: "dobrý den". Mládenec se zastavil, teď viděla, že je o něco málo vyšší a o pár let starší, než-li ona. "Dobrý", odpověděl tiše, sklopil zrak a míjíce Janu ze hřbitova odešel. Ta se za ním chvíli dívala a pak už si to namířila rovnou k dubu, kde tiše do slunce soumraku malovala onen krásný a starý strom. Už za tmy šla pěšky domů plná dojmů, z matčiny návštěvy, denních zážitků a starého dubu, když tu najednou se na mysl začaly opět dostávat otázky ohledně mládence se smutným pohledem a tichým hlasem. Uvědomovala si, že jí ten hlas zněl velice příjemně a myšlenky na něj najednou vystrnadily všechny ostatní. Večer ve sprše, u večeře a dlouho do noci pak v posteli přemýšlela nad oním neznámým.

DEN 4.

Celou noc nemohla spát, hlava ji bolela a při pohledu z okna to vypadalo na propršený den. "Dube, dubíčku, dneska mě musíš omluvit." Snad si i myslela, že by jí starý strom několik málo kilometrů vzdálen od ní mohl slyšet. Umyla se, ale zůstala jen tak v pyžamu. Rozhodla se lenošit, připravila si snídani a po ní si otevřela skicáky s malbami. Probírala jednu za druhou, došla i k malbě dubu, který již dostával jasný tvar a opět se jí vrátily myšlenky na onoho mládence. Ty se během celého dopoledne různě proplétaly s myšlenkami na onen dub, občas chvilku pospávala. Krátce po poledni ji přepadla zvláštní touha, která ji ovšem lehce vyvedla z míry. "To ne, to je přeci blbost", řekla sama sobě, ale o svých slovech pochybovala ještě dříve, než je vyřkla. Nakonec se v rychlosti oblékla a už mířila ke hřbitovu. Nyní si ovšem nenesla nic, šla jen tak procházkou, až došla k bráně hřbitova. Prošla jí, rozhlédla se, jakoby někoho hledala a pomalým krůčkem došla až k dubu. Ještě jednou se rozhlédla, aby se ujistila, že nepřišla pozdě. Objala strom a chvíli tak vydržela s přivřenými víčky. Po krátké chvíli si všimla mladíka, který jí lezl do myšlenek čím dál více, jež nese opět bílou růži. Jana milovala vše z přírody, bílé růže ze všeho nejvíc. Mlčky stála opřena o strom a sledovala mladíka, který zase poklekl u jednoho z hrobů, pronesl pár slov, vyměnil květinu, kterou při odchodu vyhodil a mlčky odešel tak, jako dny před tím. Chvíli se za ním dívala, pak jí přeci jen zvědavost přemohla a šla se k onomu hrobu podívat. Dva žulové kameny spojené v jeden, na nichž zlatým písmem stálo: Jindřiška Plívová, datum narození a skonu. Krátké vyznání lásky a na druhé polovině jen: "ty jsi my a my jsme ty. Navždy tě budeme milovat." Chyběla však její fotografie, nemohla si ale nevšimnout, že oné Jindřišce nebylo v době, kdy si pro ni přišla smrt, ještě ani dvacet čtyři. Přistihla se se slzou v oku, snad s lítostí nad smrtí mladého člověka. Sama nevěděla a nechápala úplně význam náhrobního kamene. Proto nehnutě chvíli stála, rozjímala a vůbec si nevšimla, že ji z povzdálí někdo sleduje. Při odchodu jen přejela konečky svých prstů roh náhrobku a ještě jednou se za ním otočila. Mlčky zamávala na pozdrav starému dubu a odebrala se opět k domovu. Pršet začalo až po jejím příchodu domů, ale nevěnovala tomu pozornost, udělala si něco k snědku, pustila oblíbenou hudbu a mlčky přemítala o dnešním dni. Únava ji nakonec přemohla a Jana usnula.

DEN 5.

Už za rozednění byla Jana na nohou a připravená se vydat ke hřbitovu za kamarádem dubem. Počasí slibovalo další krásný den a tak Jana plánovala pomalu proměnit hrubé rysy oné malby na další z krásných obrazů. Už tedˇ by se dalo mluvit o krásném díle, jenže Jana měla své představy o úplné podobě a vlastně už nešlo jen o obraz. Tentokráte se těšila i na něco, někoho jiného. Přesvědčila totiž sama sebe, z čiré vlastní zvědavosti, že mladíka osloví a získá tak odpovědi alespoň na část svých otázek. Těch neustále přibývalo a Jana se tím pomalu začínala trápit. S těmito myšlenkami se chystala opustit byt, když náhle zazvonil Janě mobil. "Ahoj tati", řekla milým ale překvapeným hlasem. "Kdy, zítra? Asi jo, ráda", pokračovala milým tónem. Byla ráda, že tátu slyší a pro tentokrát nemusí poslouchat kázání o nutnosti výdělku. Nebylo jí úplně milé, že jí stále rodiče živili a všemožně pomáhali, přesto čekala na tu správnou příležitost. "Tak tedy zítra, těším se a tati, mám tě ráda", pronesla a zároveň se pousmála. Náladu měla přímo skvělou a s pobrukováním své oblíbené skladby jí cesta pěšky na hřbitov utíkala rychle. Na přivítanou starý dub na krátkou chvíli objala. Nevěděla, zda čerpá energii, nebo mu předává tu svou. Posadila se opět do jeho stínu a začala malovat. Tak vydržela jen do brzkého odpoledne, kdy se v bráně objevil mladík. "Promiň, teď tě na malou chvíli opustím, ale vrátím se", pronesla Jana směrem k dubu a mrkla levým okem. Pomalu se zvedla a tiše šla za oním mládencem. Dnes nenesl jednu bílou růži, ale celou kytici. Podiveně pozvedla na krátko obočí. Došla až k hrobům, ale zůstala stát na dostatečnou vzdálenost, aby nenarušila mladíkovi soukromí a neslyšela tak jeho slova. Jen vnímala tón jeho hlasu, který jí byl příjemnější více a více. Pro tentokrát na místo jedné květiny položil celou kytici a chystal se k odchodu. Zpozoroval Janu, kterak na něj civí. Ta se začala trošičku bát. On se nelekl, netrhl s sebou, jen se na ní zadíval. Jeho smutný pohled v ní probouzel smutek, díky čemuž lehce svraštila čelo. Něco pronesl k hrobům, zvedl se a zamířil k východu. V cestě mu ale stála Jana, která počkala, až došel k ní a pozdravila. Tentokráte se jí dostalo taktéž pozdravení od neznámého mladíka, opět tichým a velmi příjemným hlasem. "Promiňte, ale nejde mi to, než se Vás nezeptat. Je mi to trapné, ale jsem prostě jen zvědavá a nemůžu na to, vlastně na Vás přestat myslet." Vyhrkla ze sebe Jana, až sama sebe překvapila. Trošičku se začervenala, ale mladík se jakoby nic podíval na hodinky, pak položil Janě ruku na rameno a pravil: "dnes už bohužel musím. Vím, na co se chcete zeptat. Vím, že jste tady u hrobů včera byla, viděl jsem Vás, ale dnes opravdu ne." Udělal krok stranou a mlčky odešel. Jana jako opařená zůstala chvíli stát, pak se s hlavou plnou otázek vratila k dubu a malování. Práce jí už moc od ruky nešla, přesto vydržela do soumraku, než se vydala k domovu. Sprchu i večeři zvládla rychle a už usínala s myšlenkami na onoho mládence, jeho dotek, hlas....

DEN 6.

I dnes vstávala Jana velmi brzy. Snažila se zapomenout na mladíka, který ji včera dal košem, i když ponechal naději. Vystrnadit ho z hlavy tak Janě úplně nešlo, stále viděla jeho pohled a slyšela jeho hlas, přesto byl upřednostněn onen krásný a statný dub. Slíbila ale otci, že dnes přijede a stráví s nimi víkend. "Musím to nějak skloubit, pojedu až odpoledne a celé ráno tak mám pro sebe", ujišťovala se a přistihla sama sebe, že se jí najednou moc nechtělo. Na stranu druhou za to byla ráda. Rychle do sebe hodila snídani a svižnějším tempem zamířila na hřbitov. Už z dálky se na dub usmívala a snad se i těšila, až s ním bude rozmlouvat. Pozdravila ho, usedla na ledabyle pohozenou deku a dala se ihned do malování. Šlo jí to od ruky a okolo poledne již byla malba hotová. "Tak a je to, kamaráde můj. Takhle zůstaneš navždy v našich myslích a srdcích, i kdyby se stalo cokoliv", slíbila nahlas dubu Jana, vstala a políbila jej na kmen. Pak si k obrazu sedla a mlčky seděla, čekala na příchod mladíka. Ovšem tentokráte se v obvyklém čase neukázal, což Janu trošku rozesmutnělo. "Co se asi stalo? Proč nedorazil? A proč včera ta kytice na místo jedné růže? To se rozloučil?" V ponuré náladě a se spoustou otázek se tedy odebrala domů, ale cestou se stále ohlížela, zda přeci jen mladíka někde nezahlédne. Nestalo se, převlékla se a zamířila na autobus, který ji odvezl za rodiči. Shledání to bylo velmi radostné a brzy se Janě zlepšila nálada. Na mladíka však zapomenout nedovedla.

DEN 7.

Víkend uběhl jako nic. Otec našel Janě práci v městské galerii, ve které dnes byla na pohovoru. Práce se jí velice zamlouvala a i z nabídky na výstavu svých vlastních děl měla obrovskou radost. Při cestě z pohovoru se tedy rozhodla sednout si na chvíli v malé kavárně a vychutnat si dobrý čaj. Nastupovala sice až od příštího týdne, musela ale toho tolik zařídit. Nejprve však utříbit myšlenky a u čaje to půjde nejlépe, pomyslila si. Usadila se u velikého okna, od obsluhy si nechala donést nejoblíbenější čaj a s myšlenkami na novou práci a pozorováním ulice přestala vnímat okolí. "Dobrý den, mohu přisednout", vytrhl ji z rozjímání příjemný mužský hlas, který odněkud znala. Zvedla zrak a položila čaj. "Dobrý den", odpověděla mladíkovi z místního hřbitova. Pokynula rukou. "Děkuji", opáčil mládenec. "Tak copak jste se tedy chtěla zeptat", pronesl tiše. Jana se začervenala. "Víte, asi budu drzá a hodně osobní, ale chodil jste pravidelně na hřbitov, nevím za kým a nějak jste mi vstoupil pod kůži. Nemůžu na Vás přestat myslet, zdá se mi o Vás, třesou se mi ruce, když na Vás jen pomyslím a nevím proč, vždyť ani nevím, jak se jmenujete?", soukala ze sebe Jana. "Tak předně, jmenuji se Petr a na Vaše otázky není jednoduché odpovědět. "Jana", hlesla na seznámení." Mám to velice podobně s pocity a myšlenkami na Vás, ovšem je tady něco, co by jste měla vědět a zároveň to leccos vysvětlí. Máte dnes po poledni čas?", mluvil jasně, tiše a pro Janu velice příjemným tónem, mladík. "Ano, odvětila Jana. "Pak bych byl rád, kdyby jste se mnou dnes šla na hřbitov. Myslela jsem, že tam už nechodíte, neviděla jsme Vás tam v sobotu", spěchala Jana najednou. "Byl jsem v práci, tak asi proto", chladně odpověděl Petr a znovu se zeptal, zda s ním půjde Jana na hřbitov. "Ano a ráda", odvětila. Petr už jen upřesnil čas, poděkoval a odešel. V domluvený čas už Petr na Janu opravdu čekal před vstupem na hřbitov. Nabídl jí rámě a zaklesnuti do sebe mlčky došli až k hrobům. Jen Jana při chůzi okolo dubu jen hlesla "ahoj". Petr měl opět jednu bílou růži, kterou na hrob položil, ke kytici. Pak se otočil k Janě a začal vyprávět. "Dovol, abych ti představil Jindřišku. Vyrůstali jsme spolu a vyrostla z ní krásná holka, jako jsi ty. Vlastně jste si hodně podobné. Od mala jsme se měli rádi a náš vztah přerostl v lásku. Čistou a krásnou. Našli jsme si před dvěma lety společné bydlení tady ve městě, přestěhovali se a našli si práci. Měli jsme jeden druhého a to bylo vše, co jsme k životu potřebovali. Jednoho večera jsme se ale pohádali. Ne moc, přesto jsme si řekli hodně zlých věcí. Ráno jsem vypadl do práce dříve než ona a moc mě všechno mrzelo. Záhy jsem jí tedy zavolal, plakali jsme do telefonu a vzájemně se omluvili. Slova asi nejde vzít zpět, ale vypadalo to, že jsme všechny ty hnusárny nebrali vážně. Řekla mi, že se na mě těší jako já na ni a že má pro mě překvapení. Z práce jsem tedy běžel rovnou domů, připravil jídlo, svíčky, prostě taková ta romantika pro člověka, na kterém ti opravdu záleží". Jana zpozorovala, že Petrovi tečou slzy, ale nechtěla ho přerušovat. " Pak už jsem jenom čekal, celé odpoledne až do večera. To zazvonil zvonek u dveří, což mi nahrálo a tak jsem z vázy vzal kytici bílých růží, které milovala a běžel ke dveřím. Jenže tam stáli dva policajti. A až od těch jsem se dozvěděl slíbené překvapení. Jindřiška pod svým srdcem nosila naše dítě. Další báječný človíček, zrozený z naší čisté lásky. Oba jejich životy ale už nepatřily mě. Víš, bezohledný zfetovaný kluk bez řidičáku se prostě rozhodl užít si svůj svět a do cesty mu vstoupila právě Jindra. Nedal jí a ni prckovi žádnou šanci. V pátek to byl rok." To už plakala i Jana a musela se posadit na okraj hrobu. Petr ji vzal za ruce, " víš Jani, v mém srdci je místo pro ně dva. S Jindrou jsme si sice říkali, že nechceme, aby ten druhý zůstal sám, kdyby něco, ale víš jak. To se tak povídá. Nechal jsem je pochovat tady, abych je měl pořád na blízku a oni na mě mohly dohlížet. Chodím sem každý den s růží a povídám si s nimi. Říkal jsem jim i o tobě, jenže nepůjdu do žádného vztahu bez jejich svolení. Promiň." Petr sklopil hlavu. Jana už přes slzy neviděla, přesto Petrovi vzala hlavu do svých dlaní. " Rozumím a respektuji to, je mi to strašně líto a přála bych ti, aby tvá budoucí přítelkyně, bez ohledu na to, jestli to budu moci být já nebo ne, neměla potřebu vytlačit Jindřišku s dítětem z tvého srdce, ale aby ti dovolila a tvé srdce dalo možnost milovat i dalšího člověka, který by mohl dítěti dát prostor se dostat na svět." Mlčky hleděli do svých zaslzených očí, pak se objali a zaklesnuti do sebe se vydali k odchodu. Před branou se rozloučili, Petr Janu pohladil po tváři a odešel. Jana ještě chvíli mlčky hleděla, jak odchází a slzy se jí řinuly. Zablesklo se, blížila se bouřka a tak i Jana zamířila domů. Šla opět pěšky, déšť však přišel rychleji, než počítala a tak domů doběhla již dost promočená. Od nachlazení jí zachránila horká sprcha a postel. Ze spánku jí budilo jen hromobití, které tu a tam znělo blízko.

DEN 8.

Zalepené oči od slz, přes které nebylo možné vidět ranní paprsky. Pomalý přesun do sprchy, kde se Jana osprchovala. Čas od času to tak dělala pro ranní start, jak říkávala. Rovnou si vyčistila zuby a přemýšlela nad včerejším dnem. Získání skvělé práce, možnost vlastní výstavy a Petr. Ten mladík s krutým osudem, který mu vzal jeho blízké. Poprvé zaregistrovala sirénu, která se prohnala okolo domu, kde bydlela. Osušila se, uvařila čaj a náhle si uvědomila, že se nerozloučila s dubem, s kamarádem stromem, se kterým trávila několik posledních dní. To musela napravit, styděla se a bylo nutné se rychle obléct. Sáhla pro nové šaty, které stále byly přehozené přes křeslo, vypila čaj a vydala se k hřbitovu. Cestou odtamtud si slibovala zajít do města, kde hodlala nakoupit potřebné věci do své vysněné práce. Z rozjímání jí vytrhlo opět houkání hasičského auta, které se tentokrát prohnalo okolo ní. "To muselo v noci bláznit", pomyslela si. Ovšem už z dálky jí bylo jasné, že požár je na hřbitově a tak přidala do kroku. Na několik metrů od brány hřbitova vykřikla: " Ježiši to né", rozplakala se a rozeběhla se k hořícímu stromu. Hned za branou ji zastavil hasič, doslova ji chytil do náruče. "Teď tam nesmíš, uhodil do něho blesk a téměř celý shořel. Kousek z něj jsem ti ale zachránil", pronesl tichým a příjemným hlasem hasič. "Petře", vykřikla Jana, zatímco on z podkombinézy vytáhl malou a neponičenou větvičku z onoho statného a starého dubu. "To Jindra, ví, že tě miluju a nechce, abych se trápil", pokračoval, přičemž se mu zajiskřila slza v oku. Jana se rozplakala štěstím, vzala si větvičku dubu, políbila Petra a její první myšlenka byla na právě dokončený obraz a sen, který se jí zpočátku zdál a byla zamilovaná a šťastná....