Příbram, Svatá Hora
Vyrážíme do Středočeského kraje, do města hornictví Příbram. Právě hornictví je zde věnováno jedno z největších muzeí tohoto odvětví u nás, rozděleno do několika oblastí, které společně tvoří jakýsi skanzen. Navštívili jsme jen jednu část a musíme uznat, že se nám tady moc líbilo. Z vyprávění průvodce a zároveň bývalého horníka nám chvílemi běhá mráz po zádech, neboť i tady, stejně jako Jáchymov, se do historie zapisuje město politickými tábory pro těžbu uranu. Životy a osudy nesmyslně odsouzených i těch, kteří zde pracovali při výkonu povolání, jsou nepředstavitelné. Těžba zde válku přežila, přesto i ta byla před několika lety ukončena. Město dostalo jiný ráz a je znát, že se velmi pomalu ale jistě mění. Osobně se mi Příbram nikdy moc nelíbila, jako mnohá města Středočeského kraje, ale oproti Ústí je to tady príma. Vstupné do muzea je přívětivé a opravdu k bohatému výkladu máte i možnost hodně věcí shlédnout. Pro zajímavost, věděli jste, že právě okolí Příbrami je tím místem, kde padly poslední výstřely druhé světové války na našem území? Nad muzeem na náměstí nás láká nápis Cukrárna manželů Hájkových, jdeme nakouknout. Obluha vtipná a usměvavá, zákusky i kafe vynikající, stejně tak zmrzlina, kterou si dává naše dcerka. Zákusků výběr obrovský, bez cukru nebo lepku a další výrobky, aby byl spokojen opravdu každý. Zastavte se a ochutnejte sami.
My pokračujeme, tentokrát na jiný okraj města. Svatá Hora není jen městskou částí, jde o známé poutní místo, kde jsem oproti mojí milované manželce nikdy nebyl. Pod areál se dá dojet autem nebo MHD, parkoviště je samozřejmě zpoplatněno, ale nejedná se o žádnou cenovou katastrofu. Cesta k poutnímu chrámu je krátká a příjemná, to už ale stojíme před místem, ze kterého i takovému bezbožníkovi, jakým jsem, spadla brada. Bazilika Nanebevzetí Panny Marie se čtyřmi kaplemi a muzeem je volně přístupná, tedy bez vstupného, je zde ale nutné dodržovat základní pravidla, jako je zákaz fotografování, zákaz hluku, což některé mladé rodiny nechápou a v klidu si nechají své ratolesti hrát na honěnou, prostě základní věci, které se na tak posvátném místě dají očekávat i od bezvěrců. Ti idioti, kteří nejsou tohoto základního slušného chování schopni, ať se vrátí do jeskyně mezi pralidi a učí se od nich. Stejně tak milovníci pejsků by si mohli na internetu předem zjistit, když už si tam vyhledává kdekdo kdeco, že do těchto míst není nejlepší se psem jezdit. Osobně psy nemám rád, i když mi nijak nepřekážejí, stále je to živý tvor, jen mi vadí, že někteří lidé těmto tvorům přikládají přílišnou váhu a například uvázaný hafík před poutním místem, který tam řve jako blb, mi fakt vadí. Zasloužil by on i páníček, ale to můj názor na hloupost lidskou. Zážitek opravdu fantastický, vřele doporučujeme. A pokud máte doma Puňťu, Ferdu nebo Bobinu a jste psím fanatikem, jelikož váš pes je plnohodnotným členem rodiny, nejezděte sem, nebo mu zařiďte psí hotel, pokud si ho neumí zařídit sám, což by už možná měl. Samozřejmě vtipkuji. Aby člověk viděl tato místa, stačí jediné, nesedět doma a jít ven.