Praděd
Tentokráte vás zveme na místo, které leží na samé hranici krajů. Nebo, může se zdát. Jenom pár metrů tenhle cíl řadí do Moravskoslezského kraje, tak tedy zveme tam.
Praděd, nejvyšší hora pohoří a Moravy, pátá nejvyšší v ČR, třetí nejprominentnější a třetí nejizolovanější. Ještě jsme nezačali a už se číslička pletou, že? Tak přidáme ještě to, že je zde nejdrsnější podnebí, kde průměrně teplota za rok nepřesáhne 1 stupeň. Ani se tomu nechce věřit, neboť za nás tam bylo 30 stupňů. Ale vraťme se na začátek, výstup totiž není jen tak. Několik dobrodruhů ve snaze ušetřit 130 korun za parkovné, nechává své miláčky ještě před Karlovou Studánkou, tedy obcí s několika parkovišti. Tím pádem se na vrchol vydávají pěšky a dost jich to vzdá. Trasa je velmi náročná nejen stoupáním, ale i terénem. Kamenitá cesta se střídá s množstvím kořenů a popadaných stromů, ale to si také nechme na závěr. Protože my, my jsme na to šli od lesa. Vlastně od Karlovy Studánky. Tam totiž necháváme za výše uvedený poplatek na celý den naše vozítko a po pár krocích si sedáme na zastávku autobusu. Kdo si myslí, že cesta busem na vrchol je žůžo, šeredně se plete. Totiž i tato cesta přináší mnohá úskalí. Na zastávce není vyvěšený jízdní řád a tak se mnozí lidé obávají, že autobus zde nestaví. Slečna z nedalekého infocentra ale všechny uklidňuje, že se měnil dopravce a ten jaksi jízdní řády prostě nevylepil. Ale autobusy jezdí. Má pravdu, přijíždí jeden a už dosti plný. Do něj se všichni cpeme. A pozor, další úskalí. Všude se píše jízdné 50 kaček, řidič na mě vybafl 80. Na jízdence skutečně tato cena je a nezbývá, než přitlačit. V přeplněném autobuse se vydáváme k poslední mezistanici, a to k parkovišti Hvězda. Na něm je také poplatek 130 korun za den a zeje prázdnotou, neboť mnozí, přiznáme že my také, máme obavu, že se do autobusu na této zastávce prostě nedostaneme. Přijíždíme k zastávce a všichni, namačkáni na sebe, trneme hrůzou, aby k nám někdo nechtěl přistoupit a naše současně obzsazené centimetry nám ještě nezmenšil. Ale nikde nikdo. Řidič zastavuje, otevírá dveře, něco prohodí s řidiči z ostatních 3 autobusů zde odstavených a aniž by někdo z nich něco řekl, nebo bylo někde v informacích uvedeno, po chvíli již autobus i s námi funí na vrchol hory. My, v přeplněném autobuse, mnohdy stojící jen na jedné noze a za námi ony tři, téměř prázdné, posilové autobusy z parkoviště Hvězda. Ponaučení pro příště a pro všechny. Pokud si někdo myslel, že busík dojede k vysílači, tam si všichni vystoupíme, uděláme fotečku a hurá dolů, tak pardon. Konečná autobusů je 2 km pod vrcholem, ke kterému se tlupa vydává po asfaltové cestě vzhůru. Jdeme si dát ledovou kávu a limču, chvíli počkáme. Dav se na kopci samozřejmě tříští různými tempy. Po chvíli jdeme také a kopec je to řádný a dlouhý. Nakonec však celí zpocení, stojíme na vrcholu a jediné, co nám zbývá, je výtahem za 150 korun vyjet na ochoz vysílače. Jenže, od toho nás ostatní zrazují. Okna jsou letitá, poškrábaná a dlouho nemytá a to vše znemožňuje jakékoliv pořízení fotek. Myšlenku opouštíme. U zmrzliny se dovídáme, že zde původně stál kamenný hotel, který mnoho let odolával vlivům počasí. Až se rozhodlo o jeho opravě, jenže dělníci se o jeden den zpozdili a tím byly jakékoliv práce zbytečné. Noc před příjezdem se hotel zhroutil a dělníci pak našli jen haldu kamení. Zahájila se tedy stavba nového a dnes již slávou zašlého hotelu s vysílačem. Vlastně takový moravský Ještěd. Z výšky 1491 m.n.m. tak pozorujeme Jeseníky, Beskydy, Orlické hory, Králický Sněžník a je vidět až na Krkonoše. A ta useknutá hora kousek od nás, to jsou Dlouhé stráně, tam jsme také byli a něco o nich psali. Paráda, jen těch 30 stupňů je tady na vrcholku, jako v údolí, neskutečně úmorných. Cestu dolů volíme po svých. Zhruba 12 kilometrů z kopce zvládne každý, tak co ne my? A další úskalí, cesta lesem, tu široká, tu téměř žádná, cesta nad strání, tu kamení, jinde spleť kořenů, které ztěží zdoláváme a k tomu několik popadaných kmenů, které přelézáme, podlézáme a všelijak zdoláváme. Potkáváme cestou hodně odvážných, mířících vzhůru a také po chvíli je potkáváme vracející se. Ušetřené dvě stovečky za to nestojí, alespoň za nás ne. Na straně druhé neupíráme nikomu pokoření vrcholu touto cestou a dokonce mají náš obdiv. Cestou odpočíváme v restauraci U Barborky, kde si dáváme sezónní borůvkové knedle. Každý dostáváme hned 4 kousky pěkně nadýchaných domácích knedlíků a k tomu krásně vychlazenou kofolu, vlastně dvě. Celá tahle sranda nás vyšla na necelé pětikilčo, ale co naplat, jíst se musí a zrovna ty borůvkové... Jak již bylo několikrát zmíněno, cesta krkolomná a dlouhá, ale nakonec jsme ji zvládli. Příjemná část cesty bylo koryto Bílé Opavy, která zde pramení. Její zurčení a šumění nás celou dobu uklidňovalo, leč právě říčka je zde nejzrádnější. Povídá se, že několikrát do roka změní svoje řečiště a dokonce již tekla i po částech stezky. Jsme zpět u auta a popravdě, jsme rádi. Počasí nám přálo až moc, ale děkujeme Pradědovi, že nám to umožnil. A jak je to vlastně s tím názvem? Opravdu se jednalo o jakéhosi děda, ochránce hor. Ve své salaši měl několik ovcí s jehňaty, když tu dovnitř vtrhla hladová liška. Nejen liška byla hladová, i její mláďata v noře plakala hlady. Už už si brousila zuby, když se v ní hnulo svědomí a uvědomila si, že i ona je mámou a nemůže mámě vzít dítě a už vůbec dětem mámu. Byla v neřešitelné situaci, sklonila hlavu a s prázdným žaludkem se chystala k odchodu, když tu náhle se ve dveřích zjevil Praděd, ochránce hor. " Liško, už se pokusil mé stádo medvěd i jestřáb napadnout a ničeho se neštítili. V kámen jsem je proměnil, ale tebe a tvou moudrost odměním. Noru, kde budeš mít ty i liščata klid, ti dám a jídla tolik, aby jste již nikdy netrpěli hlady". Tak prý učinil a jak to bylo s medvědem a jestřábem? To nevíme, pravdou ale je, že nedaleko je Medvědí hora i Jestřábí vrch. A tohle, to je jen zlomek zážitků z dnešního výletu.
Ovšem platí, že zážitky si musí každý zažít sám, proto neseďte doma a pojďte ven.