Osek a okolí

Další z míst, která vyvrací ošklivost severních Čech, konkrétně Ústeckého kraje. Západně od krajského města, v okrese Teplice a nedaleko města Duchcov, jež se do historie zapsal především Casanovou, leží město Osek. Pro některé známé místo, pro jiné úplně nicneříkající kousíček naší republiky. Přesto historie tohoto místa je naprosto úžasná. 

Začneme přímo ve městě, kde na konci 12. a začátkem 13. století vzniká klášter, který v budoucnosti slouží cisterciákům. Monumentální stavba zde stojí do dnešních dní a za vstupné 180,- Kč se vám dostane prohlídky i s průvodcem. Bývá ale poměrně plno, zejména o víkendech. Ovšem trošku zpět, klášter je pod správou pánů z Rýzmburka, ke kterému se ještě dostaneme a bude-li se vám chtít, dostanete se k němu také. Prostory kláštera, tedy okolí, jsou dnes volně přístupné a nacházíme zde například restauraci, ovšem plnou a proto odtud nemáme žádné zkušenosti. Ale nevadí, bydlíme nedaleko a doma nám bude chutnat o to více. Klášter v období druhé světové války a především pak v době socialismu nesloužil církvi, po převratu se jí však navrací a byť dnes hledáme cisterciáky marně, dle platného se sem mohou mniši kdykoliv vrátit. Bohatá výzdoba samotnéo chrámu není jediným, co nám doslova učarovalo. Historie, zejména ta předválečná je dechberoucí. 

Již byla řeč o Rýzmburku. K němu se dostáváme nejprve cestou na Loučnou, kdy hned na konci Oseka již po značené cestě stoupáme po asfaltce až k troskám jednoho z nejrozsáhlejších hradů u nás. Cesta je lemována informacemi o historii, současnosti a životě na hradě. Místo, o kterém jsme opravdu nevěděli a přesto je naprosto unikátní v mnoha směrech. Nebudeme vám popisovat detaily, prostě si sem vyšlápněte, hrad je přístupný zdarma a i přes patrný rozklad zde stále čiší jakýsi tajemný život. Po rodu Hrabišiců, jimž hrad patřil, zde stále můžete navštívit věž, podsklepenou bránu a mnohá jiná a tajemná místa. Nám se až tají dech. Už cestou vzhůru jsme si všimli pomníku důlního neštěstí...

... pozornost mu však věnujeme až při zpáteční cestě. Pro připomenutí se vracíme opět do minulosti, tentokráte ale podstatně blíže. Rok 1933 a důl Nelson. Jeden z největších, ne-li největší důl široko daleko. Těží se zde uhlí hluboko pod povrchem a jak rok napovídá, technologie nejsou nejlepší, všude spousta prachu, který mají odvádět úzké větrací šachty, které už tak nezvládají plnit svůj úkol. K tomu kahany na svícení a další a další zastaralé vybavení. Na sklonku roku však přichází zařízení, jež znásobí těžbu, nikdo však nepřemýšlí nad tím, že se zvýší i intezita prachu. Nový rok a zahájení těžby na novém zařízení, prachu rychle přibývá a netrvá dlouho a jiskra byla začátkem velmi rychlého konce. Výbuch byl patrný v několik desítek kilometrů vzdálených městech. Zkázu mimo jiné dokresluje i fakt, že záchranné práce můžou být zahájeny, a to ve velmi malém rozsahu prozatím, až o osm měsíců později. U pomníku, který znázorňuje muže s ženou hledící do zasypaného hrobu tak dnes najdeme cedulky se všemi 144 oběťmi důlního neštěstí. Pronášíme malou modlitbičku, vždyť podle uvedených jmen a ročníků není úplně těžké zjistit, že kolikrát šlo o otce se syny, či bratry. Lokalita samotného neštěstí je však na druhém konci Oseka, při výjezdu na Duchcov pod hřbitovem. Dnes místo není z hlavního tahu Duchcov - Litvínov téměř vidět, zastavíte-li se tady ovšem jako my, zapalte svíčku u pomníčku a zamyslete se nad životem a smrtí na místě dnes již bývalého dolu Nelson. Síla některých míst je neměnná, aby to člověk pocítil postačí málo, nesedět doma a jít ven.