luka, aneb když vlak nejede

KYTLICE 2017

KDYŽ VLAK DO KYTLIC NEJEDE

aneb povídky o výluce na trati, kde je každý osobnost

autor: Roman Šebek

Předmluva

Všichni, nebo téměř všichni to známe, každodenní kodrcání se do práce, či školy veřejnou dopravou, někde MHDéčkem, jinde linkovým busem nebo vlakem. Každodenní stereotyp ani nevnímáme, považujeme za samozřejmost nástup a výstup z těchto věcí, které nás každý den dopravují tam, kam prostě musíme. Nikdo z nás si ale neuvědomuje, že za volanty autobusů, nebo průvodčí ve vlacích, jsou stejní lidé jako my a vytváří si o nás obrázek. Pokud jste se rozhodli začíst do těchto pár příběhů, poznáte třeba právě sebe. Jde totiž o pohled z pozice řidiče autobusu na cestující a nutno dodat, že každého jsem vnímal jako osobnost, kterou bez pochyby všichni cestující jsou. A nenechte se mýlit tím, že právě Vás se to netýká, že zrovna Vy jezdíte vlakem. Jde totiž o příběhy s lidmi, které výluka na dráze vyhnala zrovna do mého autobusu a věřte, že i na desetikilometrovém úseku mezi Kytlicemi a Českou Kamenicí se toho hodně užilo. Blížil se konec roku 2017, když jsem byl přiřazen právě na tuto výluku ...

ČUNDRÁCI

Obec Kytlice leží již v Českém Švýcarsku, kde jsem do té doby nikdy nebyl. Ani v chráněné oblasti, natož pak v této obci. Popravdě, když mi můj šéf oznámil, kam jdu jezdit, nevěděl jsem, co po mě chce. Brzy mi bylo vysvětleno vše podstatné a byl jsem vnořen do tajů oné desetikilometrové trasy železniční výluky, na kterou si drážní dopravce najal mikrobus. Aby i nezasvěceným bylo jasno, mikrobus je něco, co ani zdaleka není podobné autobusu. Zmenšenina autobusu je minibus, to, co bylo objednáno k zajištění náhradní přepravy byla polovina toho, co si představíte pod pojmem minibus. Prostě mikrobus, dodávka pro šestnáct sedících, pokud budou menší výšky s váhou do 50-ti kilo a bez zavazadel. Pokud máte štěstí, kolega před Vámi je montér Kolja, jak vždy říkávala má matka a tenhle busíček Vám zažhne pod zadkem dříve, než projedete druhou zastávkou a protože nikdo, opravdu nikdo nedisponuje dvěma takovými zmenšeninami, můžete se svézt větším vydáním, minibusem. Ale o tom v jiné kapitole. Na deseti kilometrech trasy se obsluhovaly dvě zastávky v Kamenici, pak Mlýny a poslední Kytlice a věřte nevěřte, vždy největší skupiny cestujících, nebo ani ne tak velké skupiny, jako velcí, ale fakt velcí lidé, měli slabost pro projetí celé této trasy. S ohledem na polohu obce Kytlice v chráněné oblasti byly především víkendy v režii různých trempů, čundráků a výletníků. Je tedy faktem, že nejmladšímu trempovi mohlo být 53 a nejtenší vážil asi 75 kilo, pokud do toho všeho počítám i dámské osazenstvo, všichni společensky v maskáčích a nepočítaje krosny, které ssebou vždy táhli. No jo, karimatky, spacáky a ešusy k této zálibě patřily od jejich dětství, jen nyní přibyly nějaké pleny, vitamíny a doplňky stravy šesti druhů na klouby, páteř, zažívání a možná i zrak. Prostě legrace od chvíle, kdy tuhle tlupu zahlédnete na zastávce čekajíce na vás až do chvíle, kdy ta sedmičlená banda silnějších a starších zálesáků, notně obtěžkáni svojí bagáží, hodlá opustit jimi přeplněný mikrobus. V takovém případě máte o zpoždění postaráno ještě před odjezdem, i když přistavíte vozidlo na úkor své desetiminutové pauzy. Přesto, že na internetu, v jízdním řádu a z úst přítomného výpravčího celá tlupa ví, že je na trasu vypravován pouhý zárodek autobusu, překvapení vážně neskrývali. Vlastně už vyrovnání se s nástupem do něčeho, do čeho na první pohled nebylo možné se dostat, započínalo jejich víkendové vrcholné zážitky. Pokud jste tedy přešli poznámky typu "máte to tu nějaký malý" nebo "to už dobytek cestuje lépe", smíchem jako já, bylo vše v pohodě a byla šance se dozvědět něco o cestujících samotných. Důležitým úkolem bylo zjistit, o jakou akci se jedná tentokrát, kolik účastníků bude přítomno a především, kolik jich chce cestovat touto linkou zpět. V případě, že číslo převyšovalo číslici 5, a to pokaždé, bylo nutné rozšířit paniku o tom, jak je necháte stát na zastávce do dalšího spoje, nebo jich poberete více, ale zavazadla nechť si pošlou poštou a podobně. Vždy těchto pár jedinců dílo zkázy dokončilo tak bravurně, že následující den využily služeb náhradní dopravy tři až čtyři jiní jedinci, kteří si nemohli nechat ujít tento vskutku skvostný zážitek. Tím přicházela ještě daleko větší legrace a to, když jste míjeli ti panicky zhlížející čundráky, jak se v šesti mačkají do fábií i se svými zavazadli za účelem dopravy domů, nebo alespoň za hranici dostupnosti toho něčeho malého, co tady provozují. Největší pochvalou pak pro Vás, coby řidiče je prohlášení jednoho asi sedmdesátiletého čundráka, který po zdolání nástupu ztvrda dosedl na sedačku a pravil: "jsem od Budějic, cestuju včera celý den sem a teď mě čeká celý den cesta zpátky a musím uznat, že tohle jsem ještě v životě neviděl. Mám-li však soudit můj nesmyslný výlet od nás až sem na sever, tohle je ta největší prdel, kterou jsem za celý víkend zažil". Nevím, odkud všichni ti lidé byly a těžko si vzpomenu na všechny akce, kterých se zúčastnili, ale závidím jim jejich vitalitu v mnohdy požehnaném věku, zápal pro věc a humor, se kterým zvládali i takové situace, jako dopravu naším mikrobusem. Nechť jim tohle všechno vydrží ještě několik dalších let a kdo ví, třeba se zase někde potkáme a společně se ještě jednou zasmějeme.

KLOBOUČNÍK

Pán, neustále nosící na hlavě klobouk, vlastním jménem Procházka, byl stálým štamgastem našeho vozítka a pro mne leckdy kouzelným dědečkem, kamarádem a jeden druhému důvěrníkem. S panem Procházkou jsme brzy ztratili jakékoliv zábrany a věděli o sobě téměř vše, čím vším si prošel on i já, co od života čekáme a i když byl o pár let starší, než já, možná i v důchodu, vitalita a chuť do života mu rozhodně nechyběla. Nejednou jsme se požádali o pomoc a vždy jsme si vyšli vstříc bez ohledu na to, že jsme se nikdy předtím neviděli a je možné, že se po skončení výluky ani více neuvidíme. Prostě ten typ člověka, na kterého s láskou vzpomínáte a říkáte si, jestli se tam ještě někdy dostanu a jestli on tam ještě bude? Z jeho vyprávění jsem věděl, že je světoběžník, který si díky své otevřené a upřímné povaze udělal spousty přátel, kteří ho měli rádi, ale také spousty potíží, ze kterých se lízal s obtížemi a přesto hrdě sám. Kolikrát jsme si na sebe vymýšleli různé finty. Jednu z nich mi poradili jeho kamarádi. S oblibou jezdíval do Kamenice do nádražní restaurace sledovat a věřím, že i živě komentovat fotbalová utkání, zejména jemu milované Slavie. Já, jako fanda Plzně jsem jej rád štengroval. Tak vznikla kamarády vymyšlená finta, jež se do praxe uvedla hned den následující. Jako jiný den jsem přijížděl do části obce Mlýny, jež spadala už pod Kytlice a koho to vidím? Na zastávce čeká na spoj pan Procházka. Zastavil jsem a po otevření dveří bylo naprosto jasné z mého širokého úsměvu, že to nebude jen tak. Protože mne znal, bylo mu hned jasné, že zase něco chystám a proto položil zásadní otázku: "smím nastoupit?". Odpověděl jsem mu, že jistě, pokud zná správné heslo. Hned věděl, která bije a bez rozpaků na celý mikrobus, ve kterém seděl možná někdo, zahlásil "smrt Spartě". Oba nás to strašně pobavilo a samozřejmě, že nepřejeme nikomu smrt a mě je upřímě celá Sparta kdesi, jen prostě při každé takovéhle blbině jsem více a více viděl toho pána, který si stojí za svým, nebojí se žádné legrace a jaký, bez ohledu na svůj věk, dokáže být zapálený fanda. Jistě, takových sportovních bláznů bude více a nejen ve fotbale, ale kolik z nich to bere vážně a přesto s humorem? Já znám jen pana Procházku. Kromě sportu miloval přírodu, možná proto bydlel u lesa, odkud mu na zahradu chodili jeleni, daňci, laně, nebo divoká prasata. Několikrát mi ukazoval fotografie ve svém digitálním foťáku, a tím vlastně přicházím na myšlenku, že daleko větší fanatik byl do přírody, ve kterém měl všechna ta zvířata vyfocena téměř na dosah ruky. Prostě jen tak, přes okno v kuchyni. Pro mě, pro měšťáka to byla pastva pro oči. Stejně jsem zíral na fotky jeho tří koček, samozřejmě čtyřnohých, kterým už od pohledu chybělo jedno jediné, umět mluvit. Velice je pan Procházka miloval, dokonce tak, že v dešti, či chumelenici běžel na autobus, aby jim koupil něco dobrého. Upřímě jsem ty kočky podezříval, že přeci jen mluvit umí. Vždy byl natěšený, co jim koupí natolik, že jsem to ráno viděl jasně v barvách, jak ty jeho tři kočky hupsnou za ním do postele, šup hned pod deku, aby ho donutili vstát se slovy ve svých kočičích tlamičkách:"to je počasí venku, že by psa a natož kočku ven nevyhnal, ale ty koukej mazat pro nějakou dobrotu. Jo a než za sebou bouchneš dveřma, sáhni do lednice pro nějakou hračku, ať nám není smutno, třeba půl kila šunky." A on opravdu sníh nesníh, oblékl se, vzal svůj klobouk a mazal na autobus do Kamenice, ve které vždy laskominky nakoupil. Nevím tedy, jak to bylo s tou šunkou před odchodem, ale jeho láska ke zvířatům byla obrovská a taková ta poctivá. Poctivá v tom smyslu, že v jelenovi neviděl guláš, v divočákovi pečínku, vždy všechny ty mrchy, co mi tam lítali před mikrobusem, viděl jako živé bytosti, kterých si vážil. I mne naučil si těch zvířat vážit a vlastně jejich každodenní přítomnost jsem si vychutnával i já. I když v myšlenkách mám sklon k rebélii, mít na talíři steak z jelena, netruchlím pro jelena, jsem šťastný za flákotu a zasycený žaludek. Nejsilněší vzpomínkou, kterou asi nikdy nevymažu ze své hlavy, byla situace, při níž mě tak rozesmál, že jsem musel zastavit. Vyprávěl mi o tom, jak pracoval jako noční hlídač. Nutno podotknout, že tuto historku vyprávěl před několika dalšími cestujícími, jelikož si vybral zrovna obsazený spoj. Povídání započal o jakémsi rušení nočního klidu jakýmisi výrostky, nebo se alespoň domníval, že se o výrostky jedná. Vyprávění pokračovalo následovně: "po chvíli mi to nedalo a musel jsem se tam jít podívat, přeci jenom, co kdyby tam něco provedli. Přes plot z klasickýho pletiva jo, sem viděl dvě siluety. Tak vám pane řidiči na ně řvu, jo a oni nic, jak kdyby byly hluchý. Úplně mě ty svině ignorovali, tak říkám počkej, já vám dám. Vzal jsem za šuplíku baterku, takovou silnou, co daleko dosvítí a šup, už na ně svítím. Ty, co jsem tam viděl. To byl rachot, to jsem v životě neslyšel, ty zvuky, dupání, mlaskání a nevím co, prostě rachot. Hele, oni mi tam prcali prasata, to byla taková krása, to bych vám všem přál taky". V tu chvíli mu došel dech a tak to vypadalo, že vyprávění končí, zato reakce začínají. Během vteřiny začalo lidem docházet, co to vlastně řekl a především, čím to končilo, vytřeštěné oči a otázky "co?" mne dostali téměř pod volant. Tam jsem skončil, když pan Procházka po dlouhém nádechu pokračoval: " to vidět, fakt, to se jen tak nevidí". Vlastně on sám v tu chvíli ani nechápal, čemu se řehtám, proč mikrobus stojí a proč těm spolucestujícím padají kameny ze srdcí a podstatně se jim ulevuje. Po chvíli už jsme se smáli všichni, včetně pana Procházky, se kterým jsme se tomu zasmáli pak už pokaždé a já mu do dneška věřím, že to přeje každému, protože to se fakt jen tak nevidí. Patří mu obrovský dík, za tu dobrosrdečnost a za to, že jsem mohl být nedílnou součástí života tohoto kloboučníka a jeho koček, protože díky mikrobusu se vždy vracel s mňamkou a tak to doma nedopadlo nikdy špatně, doufám.

JESKYŇKA

Příběh o jeskyňce není nijak úsměvný, sám bych ho považoval za ten smutnější, přesto jasně ukazující zhýčkanost naší společnosti a vůli žít jedince. Vyprávím vám tady o paní, která i v jednadvacátém století bydlí v jeskyni, bez vymožeností, jako je elektřina, teplá voda, nebo televize. Zdálo by se, že vyprávím pohádku, bohužel není to tak. Tahle paní si v životě prošla téměř peklem, alespoň dle vyprávění osob jí blízké, nebo jí samotné. Osud jí zavál do Kytlic, kde bydlela její sestra, která jí nabídla azyl, ale snad její hrdost, nebo něco jiného, co ví jen sama ona, jí nedovolila tuto nabídku přijmout a rozhodla se tak pro život podle svého. Osídlila jeskyni, kterou si zvelebila kobercem, obložila chvojím, pořídila si kamínka, z nichž komín vytáhla až ven, ať nežije v kouři a přivykla si prát a mýt se v nedalekém potoce. Vydržet tohle v létě, v zimě, chce obrovskou dávku odvahy, ale především vůli žít. A i přesto, že pobírá nějaké dávky, nepřemýšlí o bytě s teplem a elektřinou, smířila se se samotou a přírodou, se kterou se jisto jistě zžila. Vždy, když se mnou jela na nákup, který tedy byl vždy skromný, slušně pozdravila, poděkovala a chovala se slušně. Jednou jsem se zeptal, zda nepotřebuje něco a upřímě nevím, zda jsem jí chtěl vážně pomoc, nebo mne hnala zvědavost plynoucí z našeho společenského blahobytu. K mému údivu přeci jen něco bylo, což mi příliš práce nedalo a to, co potřebovala, jsem jí sehnal. Byla vděčná a trošku mi odhalila svou minulost i současnost. Vlastně jí ta společnost, ve které si užíváme to blaho, hodně uškodila a tak se rozhodla stáhnout do ústraní, ze strachu z lidí. Tvrdila, že zvířata se k sobě takhle nechovají a musím konstatovat, že v lecčem měla pravdu, při pohledu na dnešní svět. Přesto jí ale moderní doba lehce zasáhla. Vyprávěla mi o tom, že v jeskyni má části nábytku, televizi a v rohu vysavač. Ne, neměla elektřinu, ale jak sama tvrdila, tyhle věci mají všichni, tak proč ne ona. Trošku mi připoměla povídky o indiánech, kteří svá území prodávali za ohnivou vodu a kdejaké cetky. Nechci tady o této paní povídat více, než je nutné, zaslouží si, a to je to nejdůležitější, minimálně můj respekt a přeju jí, aby byla respektována i svým okolím, aby jejich zvědavost nestanula o stupeň výš nad oním respektem a nestala se atrakcí hloupých a posměvavých rozmazlenců naší doby.

ÚSTAVNÍCI

V Kytlicích nebo Kytlici? To je vlastně otázka, na kterou mi nikdo neodpověděl natolik refundovaně, že ještě dnes nevím. Prostě tam v tom ráji, byl umístěn nad konečnou domov pro osoby s postižením. Dříve se tomu říkalo ústav, dnes domov. Téměř každným dnem využívalo dopravu pár lidí s postižením, kteří měli povoleno cestovat na kroužky, do práce, nebo za rodinou. Není potřeba psát o všech, pravidelní a vlastně ti, s kterými jsme se skamarádili, dá-li se to tak nazvat, byly čtyři. Bublifuk, Láskomil, Agresor a v neposlední řadě Luďa. To vám byla partička, o zábavu postaráno hned, aniž by jste a upřímě to nesnáším, si dělali legraci z nich samotných. Třeba takový Bublifuk. Nevýrazný mladík, možná okolo dvaceti let, který cestoval do Kamenice na přestup směr Lípa za kroužkem a na večer se vravel po stejné trase zpět. Samozřejmě bylo zapotřebí na ně dát pozor, říct jim, že mají přestoupit, nastoupit a vystoupit. Obzvláště právě Bublifuk byl tím, koho jste musely neustále upozorňovat, v Kytlicích vám chtěl říct, že v Kamenici vystupuje. Pozornost si získával tím, že položil ruku na rameno, místo slov následovala bublina u pusy pomalu se nafukující. To znamenalo, "jedu do Kamenice". Chvíli po odjezdu opět ruka na rameni a následovala druhá bublina, což znamenalo: "v Kamenici přestupuju". Samozřejmě řidič u takových cestujících nečeká, jde pomoc s výstupem, čímž si vysloužíte poděkování, v tomto případě třetí bublinu. Při zpáteční cestě už byly bubliny dvě, jednou mi říkal "do Kytlic" druhou opět děkoval. Postupem několika málo dní jsem mu cestu zpestřil navýšením počtu bublin o jednu cestou tam a jednu cestou zpět. Stačilo mi na to položit zcela zásadní a důležitou otázku, ráno, zda opět snídal mýdlo a odpoledne, jestli si nechal něco i na odpoledne. Nebyla v tom ani špetka posměchu, prostě měl svůj život v bublině a dělalo mu to radost, proč mu ke kousku té radosti nepomoci. Jeho kolega Láskomil neměl bubliny, ani je možná neuměl, zato měl všechny rád a rád se o všechno dělil. O ovoce, zeleninu, cigarety a nevím, čím vším by mě zásoboval, kdybych mu to dovolil. Vysvětlil jsem mu, že to je jeho, dostává to proto, že ho má někdo rád, nebo si to zaslouží. Nikdy mne nepochopil, ale věděl, že se mnou se dělit nemusí a víc mu toho zbyde. Agresor byl oproti svému vzhledu poměrně chytrý člověk. Oproti vzhledu si nevysvětlujte špatně, prostě bylo vidět, že nějakým postižením trpí. Vedl dalekosáhlé debaty, při nichž pokládal nespočet otázek, na které si sám i odpovídal. Zajímavý člověk, který se však dokázal rozčílit až nebezpečně, bohužel i já jsem tuto situaci musel jednou zažít. Pocit, že máte přímo za zády rozlíceného člověka, který se neumí sám zkrotit a vy stále jedete, není zrovna pecka, jak se říká. Podařilo se mi bez újmy zastavit a jednoduchým vzorcem jsem si vypočítal, že pokud se chová jako zvíře, musím se tak chovat také, jen musím být to silnější. Přemýšlel jsem tedy, jaké zvíře na něj může platit, až ze mě vypadlo "sedni si na tu prdel, nebo tě vyrazím skrz ty zavřený dveře a půjdeš pěšky". K mému úžasu vše ztichlo, sedl si bez jakékoliv připomínky a zbytek naší krátké cesty už ani nepípl, ani jednou nebouchl pěstí do okna nebo boku mikrobusu, tak jako do předchvíle. "Zaplať pánbůh" říkám si, když jsme dorazili do cíle, kde se již chystal k výstupu. Vážení, upozorňuji vás, že od té chvíle jsem se pro něj stal úplným blbcem, když vystupujíc se ke mně otočil a s ledovým klidem mi řekl: "příště v klidu a buď na mě hodnej". Do dnes při vzpomínce na tuhle situaci zírám a nevěřím vlastním uším a očím, protože ten, kdo v tu danou chvíli byl nad věcí, byl on. V neposlední řadě do výčtu této povídky patří Luďa, herec z jakéhosi dokumentu, který jsem nikdy neviděl, malíř poměrně šikovný a řezbář, kdy svýma šikovnýma rukama dokázal vyžezat betlém. Jinak veselý chlap, který se týden den po dni radoval, že už zase svítí pouliční osvětlení po výpadku proudu, dva měsíce předem z vánoc a dárků, půl roku z blížících se narozenin a všeho, co ho napadlo. Lůďu dokonce obsadili do jakési vánoční besídkové hry, kdy mu svěřili dvojroli. Výběr to byl však čistě praktický, Luďa měl bohužel vadu řeči. Ta se projevovala tak, že než řekl slovo znělo to, jako když startujete vejtřasku. Proto když jsem slyšel o divadle a obsazení Luďou, nevěděl jsem, jestli si z něj někdo nestřílí. On sám mi to však záhy vysvětlil, když při jedné z našich jízd mi pověděl, že v divadelním představení bude hrát veverku a kravičku, kdy veverka rozlouskne oříšek a kravička zabučí a dupne. Vznikla z toho verze, kdy Luďa bude mít hlavu veverky a nohy krávy, zabučí, dupne a tím rozlouskne oříšek a je po hře. Samozřejmě tato verze byl smyšlený vtip a i když jsem to představení nikdy neviděl věřím, že se povedlo a zrovna Luďa byl svědomitý herec. A tak i já jim přeji, aby jejich herecké, ale především životní a leckdy hodně těžké role zvládali s nadhledem a pohodou sobě vlastní.

ZAMĚSTNANCI DOMOVA

Práce, respektive náplň práce pečovatelů, ošetřovatelů a všemožných dalších zaměstnanců domova pro lidi s postižením je nezáviděníhodná, jistě hodně náročná psychicky a z vyprávění vím, že i leckdy fyzicky. V Kytlickém domově bylo zaměstnanců určitě hodně a z toho, čemu se říkalo mikrobus, jsem znal jen pár a právě tihle lidé mi ukázali, že každý cestující je osobnost. Každý z nich, ať medáček Pavel, paní Šárka či Markéta, nebo pán, kterému se říkalo usměvavý flegmatik, měl svůj životní příběh, svůj osud, z části naplněn a z části před sebou. O tom by se zde neslušelo psát, ale každý jednotlivě byl osobností sám za sebe a společně tvořili dojem nerozlučné party. Medáček Pavel sršel vždy humorem, včelař, který i špatný den dokázal prožít s humorem sobě vlastním, kterým vás vždy dokázal pobavit a rozesmát. Jednou nastoupil s velkou a dle pohledu těžkou krabicí s tím, že kolegyně chtěla přeříznout a tak si koupil pilu a jestli udělal správně? Ve finále jsme zjistili, že jej v obchodě podvedli a místo pily mu prodali brusku. "To nevadí, tak jí o ní aspoň opřu", zahlásil s úsměvem a oba jsme dobře věděli, že jde o podařený vtip, kterému se i ona kolegyně ráda zasmála. Jindy zase provedl jiný žert a člověk by si myslel, jaký není sukničkář. Pokud vás nechal ho poznat a mě bylo tou ctí, že nechal, zjistili jste, že jde o skromného, manuálně zručného a pracovitého člověka, který miluje svou rodinu a včelstva, která vlastnil a vyrobený med byl opravdu úžasný. Velice rád jsem si s tímto medáčkem povídal, měl široký rozhled o světě a o přírodě věděl snad vše. Na konci výluky jsme se spolu domlouvali na návštěvě ústavu a snad osud tomu chtěl, že se mi nepodařilo se za ním zastavit a dodnes to ve mně zůstalo, jako otevřená a nedočtená kniha. Většina vtipů z jeho strany mířila na paní Šárku, s kterou jsme si časem i potykali, ač je to samozřejmě neprofesionální a bůhví co za tím můžete hledat. V podstatě šlo jen o stejnou vlnu humoru a i když zrovna o téhle paní moc nevím a sdílná nebývala, legraci nikdy nezkazila a cestovala vždy se svým širokým úsměvem. Stejně tak paní Markétka, krásná paní asi v mém věku, ve sportovním oblečení neskrývala svůj úsměv a byl jsem rád za komunikaci s ní. Vyprávěla mi pár věcí ze svého života a já jen obdivoval její klid a rozvahu ve všech těch situacích, které jí život přinášel. Přišlo mi to, jako kdyby životem jen proplouvala a každý problém v klidu a s lehkostí obeplula a tím jej vyřešila. Možná tomu tak nebylo, jen tak na mě působila a mě to bavilo. O poznání tvrdší oříšek byl jejich kolega, flegmatik, který vždy pozdravil, sedl si, zavřel oči a tiše se nechal odvézt do výstupní stanice. Pokud se ovšem v tom mini dopravním prostředku sešel s některým z kolegů, uměl se zasmát. Jestli jste neviděli někoho naprosto vyrovnaného, jeďte do Kytlic, vřele doporučuji. Tenhle pán, jehož jméno díky bobříka mlčení, ke kterému se patrně zavázal, byl chodící balzám na nervy, prostě vyrovnanost sama, až jsem mu opravdu a sobecky ten ledový klid záviděl. No a tihle čtyři osoby mne usvědčili v tom, že opravdu každý z nás je osobnost sám sobě a pokud vás vnímá okolí stejně, jako jsem je vnímal já, jsou osobnostmi i pro něj.

SLEČNA V ČERNÉM

U téhle osoby se musím vrátit na úplný úvod. Totiž v momentě, kdy mi můj šéf vysvětloval, co a kde jsou Kytlice, že se opravdu nejedná o přeřek v názvu Erbenovy knihy a Kaufland tímto druhem zboží fakt nedisponuje, ke mně přiskočil kolega a povídá: "ty vole, ty deš na Kytlice? Tak to ti závidim, hele kámo, tam jezdí taková černá holka, kočka rozumíš, tady máš moje číslo a dej jí ho, ať se ozve". Pánové a dámy, já byl jak u vytržení ze samotných Kytlic a teď tohle? Upozorňuji Vás, že taková situace se opakovala ještě několikrát, ač s jinými kolegy. Těžko poté vysvětlovat slečnám a dámám, že my řidiči jsme slušní chlapi, vždyť já se při výluce stačil zasnoubit s přítelkyní, která měla s Kytlicemi zkušenosti pouze v podobě rekreace, které se zúčastnila přibližně před deseti lety. No a teď jsem tam šel já, věděl, že ta slavná dědina, kde měl chalupu pan Horníček a dodnes má paní Černocká, leží tam kde leží, že trasa má rovných 10,05 kilometru, tedy pokud jste si zajeli k nádražní budově pro kafe, což jste občas fakt museli, byla trasa o deset metrů delší a že tam jezdí tajemná černá slečna, po které řidiči kolegové prahnou a předhánějí se, kdo ji dříve svede. Hurá, přišel můj první den, ranní spoj, výjezd z Kytlic do Kamenice a hle, nastupuje opravdu krásná slečna, celá v černém, přesto slušivě oděna a až profesionálně nalíčena. "Tak to je ona, aha, no hezká je, ale mládě, co by s ní chlapi dělali?", říkal jsem si. Všichni víme, co by dělali, o to hůře někoho můžete přesvědčovat o slušnosti šoférů. No nic, nechal jsem ji usadit a říkal si, jak počkám chvíli a navážu komunikaci. Avšak vše nabralo tak rychlý spád, že jsem sám byl překvapen. Hned za druhou zatáčkou přeskočila jiskra. Ano, hořel mi autobus přímo pod zadkem a bylo po komunikaci, aniž bych stačil pořádně pozdravit. Věřím, že slečna nikdy nezapomene na řidiče, který ji nejdříve vyžene z kouřícího vozidla ven do deště, aby pořádně navlhla a po zažehnání hrozby ohně ji v dobré víře pustil zpět, aby přeci nemokla a k tomu vlhké oblečení nasálo ten nezaměnitelný odér pálících se kabelů.. Nevím a nechci vědět, jak v práci vysvětlovala svůj pozdní příchod, celá promočená a navoněná vůní spálené elektroinstalace. Pravdou je, že takový zápal pro věc asi od jiného řidiče nezažila a tím jsem si vysloužil první svačinu. Během každodeních rozhovorů jsem zjistil, že i mladá děvčata můžou mít srovnány své životní priority, kdy na prvním místě jdou ruku v ruce láska a věrnost. Dodnes před touto slečnou v černém smekám, že dokázala odolat bandě nadržených neurvalců i jejich různým návrhům s úsměvem a nadhledem. Jediný, komu neodolala byl její přítel, kterého jsem neměl nikdy možnost poznat z jiných důvodů, než že by na mne žárlil, i když jsem v týdnu zrovna s jeho přítelkyní trávil více času, než on sám. I má nastávající žena nežárlila, naše priority jsou nastaveny stejně, jako u slečny a jejího vyvoleného. A tak jsem blíže poznal tuhle mladou slečnu, která ráda chodívala v černém, vždy čistá, upravená a perfektně nalíčená a co víc, malovala úžasné obrazy. O technice, nebo způsobu malování jsem do té doby nikdy v životě neslyšel, ale díla to byla úžasná stejně, jako její čistá a nezkažená duše. Nejen proto jsem ji několikrát koupil čokoládové vajíčko, z recese a i taková blbina jí dělala život veselejším. I ona nám, zkaženým dělala radost svým vyprávěním o tom, jak vykouřila mouchu, dělala dobře želvě a svlíkala kůžičku hadovi. Představivost nás neurvalců neznala mezí a každá taková veselá historka byla pro naše vjemy přínosem. Často jsem pak štval své kolegy s historkami, jak mi nosí ona slečna svačiny, jak dokáže pomoc při svlečení kůžičky, jak máme každé ráno i odpoledne rande a je to štvalo. Všichni jí brali za stejně zkaženou, jako oni samy a nikdo se nikdy nedozvěděl a možná by ani nevěřil, že rande byla vlastně její nutnost využití mikrobusu k cestě do práce a zpět, že díky své nevinnosti vykouřila mouchu jen proto, že jí zalezla bez povšimnutí do elektronické cigarety, že její želva se musela každé ráno osprchovat a to, že had, kterého měla doma v teráriu zrovna svlékal starou kůži a ona v rámci lásky k tomu zvířeti jen pomohla celý proces urychlit. Jsem rád za český jazyk plný dvojsmyslů, pro které jsem byl kolegy považován za alfa samce díky nevinným příběhům, které z úst té nevinné a dobrosrdečné dívky zněly úplně úžasně. Jsem přesvědčen, že partner té slečny v černém je na ni patřičně hrdý a že se mají opravdu rádi. A aby si nemyslel, že jsem úplný blbec, ale že to se mnou bude mnohem horší, na rozloučenou jsem poslední den výluky koupil ono zázračné vejce s báječnou čokoládou a hračkou uvnitř jim oběma. Doufám, že mu jej předala a jestli do té doby jen nevěřícně kroutil hlavou, nyní mu nezbylo, než jen nechápat. Nechť jsou tito dva lidé šťastní tak, jak sami chtějí.

MLÝNY

Pokud výlukovému řidiči řeknete Mlýny, vybaví se mu jako první nádražní budova a ti, kteří do ní neodmyslitelně patří. Za dobu mého působení jsem nepoznal veškeré osazenstvo vlakové stanice ve Mlýnech, zato ti, kteří byly mnou poznáni, byly úžasní. Mladá slečna, zrzečka, jak jsem jí říkával, vždy sedávala úplně vzadu mého téměř osobáčku, tiše beze slůvka a divil jsem se, proč i po téhle holce řidiči nepasou. Odpověď byla prostá, byla vdaná a tím, že si nikoho nevšímala získávala svůj toužebný klid od všech nechtěných nápadníků. Střídala se s paní, která již byla babičkou, i když by jste to do ní nikdy neřekli. Dělával jsem si legraci, že nejezdí do práce, ale za nějakým šamstrem na rande a vždy jí to rozesmálo. Ráda se bavívala a ještě raději se smála. Vždy se svou pletenou červenou čelenkou ve vlasech, ke které sladila zbytek oblečení tak, aby byla elegantní a štramanda. Ale kapitán této stanice byl pro mě jasně pan Václav. Pán v důchodu, šedovlasý elegán, který žádnou ženskou sukni nenechal na pokoji, přesto vždy se vší slušností. Jeho smysl pro humor a způsob vyjadřování mi připoměl vtip, kdy Stvořitel dal Adamovi 10 let sexuální aktivity, opičákovi 20 a papouškovi 30 let. Když se Adam ohradil a vznesl připomínku, že jako nejvyspělejší tvor má aktivity nejméně, přidělil Stvořitel Adamovi ještě polovinu od každého. Od těch dob je údajně chlap 10 let sexuálně aktivní, dalších deset let dělá okolo toho opičky a dalších 15 už o tom jen kecá. Tenhle chlápek i přes svůj věk byl teprve vefázi opiček a legrace, z čehož vyplívalo, že minimálně patnáct dalších let bude bavit svými vtípky tenhle svět, a to je dobře. Pocházel od Plzně, o čemž vypovídalo jeho pro plzeňáky typické nářečí, což mu na severu čech dodávalo jistý šmrnc a glanc. Nesčetněkrát vyprávěl o tom, jak chodíval rád na ryby, co všechno tam zažil a sepsal o tomhle všem i knihu, kterou jsem snad, jak já si myslím, na důkaz přátelství získal a musím uznat, že veselými historkami měl život opravdu proťatý. Prostě veselý týpek, který nezkazil nikdy žádnou legraci, kamarád známého Pepiho Bicana a možná i jiných známých osobností, ke kterým jsme se kvůli času více nedostali. Přesto vždy jednal fér a svědomitě. Na konci výluky jsme se domluvili, že spolu někdy zajdeme na pivo, jelikož jsme od sebe nebydlíme zase tak daleko. Věřte, že do dneška jsem připraven a ochoten tento slib splnit s radostí, už pro jeho veselou povahu a ty jeho báječné historky. S nádražím ve Mlýnech je spjata i rodina paní Mirky. Bydleli v nádražním bytě. Manžel, nádražák z Prahy, kam poctivě dojížděl, paní Mirka, jeho žena, dvě ze tří dcer a vnučka, roztomilá dívenka, které jsem dával čas od času bonbony. Taková typická vesnická rodinka, která se tváří spokojeně i přes každodenní strasti, které přicházejí a odcházejí. Paní Mirka pracovala také v domově v Kytlicích stejně, jako její nejstarší dcera. Ale nějak mi tam neseděla a i ona sam tvrdila, že to není nic pro ní. V době výluky si hledala jiné zaměstnání a já jí přál, aby se zadařilo a byly šťastnější. Naproti nádraží bydlela paní, která občas se mnou jela, nevýrazná, jak se prostě říká neslaná a nemastná. Nikdy jsem nevěděl, jak tuhle paní rozmluvit a taky se mi to nikdy nepovedlo. Jen jednou jsem se s ní dostal do hovoru. To když své známé vyprávěla o tom, jak bude v pátek vařit a péct vlastně až do sobotního rána, jelikož se u nich cosi slaví a sjede se celá rodina. Ihned jsem zareagoval, kolik jich vlastně bude a dočkal se strohé odpovědi, že patnáct. Už jsem znal celou slavnostní tabuli a obrátil se na paní s tím, že to má špatně spočítáno, jelikož jich bude šestnáct. Nutno podotknout, že z její rodiny jsem znal pouze jí, přesto se paní zarazila a začala polohlasem členy přepočítávat. Vycházelo jí stále jen patnáct a tak trošku v zoufalosti se mne zeptala, na koho zapoměla, jakto, že šestnáct. S úsměvem jsem jí oznámil, že za kusem žvance se dostavím i já. Paní pochopila vtip a oba jsme se zasmáli, kdy při výstupu jsem se jí i omluvil, aby si můj žertík nebrala špatně. Výsledné skóre vyznělo však ve prospěch této paní. Při sobotní poslední jízdě, v jedenáct večer na mne čekala na zastávce, ale ne v kalhotech, bundě a nevím čím vším, ale netypicky na chladné počasí jen v tričku a domácích teplácích. Dost mne zarazila, o to více, když místo nástupu mi podala obloženou mísu a mísou myslím opravdu tác se slovy: "nepřišel jste, tak tady máte, aby jste nám tady neumřel hlady a ten tác mi vrátíte zítra". Neuvěřitelné, pro mne nepochopitelné, ale ty vybrané salámy, sýry, zelenina a vejce naprosto úžasné. Tác jsem dle pokynů vrátil vyluxovaný do posledního sousta a umytý, bohužel odplata již neproběhla, protože paní po zbytek výluky měla dovolenou a nikam se mnou už nejela. O to více jsem se činil zavděčit u její známé, která také pro vlakového dopravce pracovala a za výkonem povolání dojížděla. Nebylo by vůči ní fér psát, v čem jsem se tak činil, jen mohu prozradit, že pošťák Ondra z pořadu Pošta pro tebe to musí mít opravdu složité. Já měl k dispozici mou přítelkyni, která je pro každou špatnost jako já a protože se tak milujeme, vždy a se vším mi ráda pomůže. Tak vlastně díky ní, abych se nechlubil cizím peřím, se možná našli ti, kteří měli. Mohl bych tady vyprávět o pánovi, který mi svou dobrotou připomínal kouzelníka Čáryfuka, jen žábu ve sklenici mi nikdy neukázal. Nebo o slečně, která si o sobě myslela, že je opravdová princezna a tak se mnou jela první a poslední den výluky, kdy při prvním dni pronesla: "co budu dělat doma, zas se budu nudit". Nabídl jsem jí z legrace, ať jezdí se mnou ještě klidně dvě kola, že se taky nudím a tak se nudit nebudeme, když si popovídáme. Neprošlo to, při výstupu pronesla něco v tom smyslu, že by má přítelkyně nebyla ráda, kdyby se mnou šla na kafe. Valil jsem jen oči a od jejích příbuzných se dozvěděl, že ten špatný jsem já. No jo, vždyť nejsem žádný bohatý princ z pohádky, co má na břiše pekáč buchet, jsem jen čtyřicetiletý fotřík, co má jen jednu břišní buchtu, zato pořádnou. Ten poslední den výluky, kdy se mnou jela po druhé a vlastně naposled, se přišla asi symbolicky rozloučit a zkontrolovat, jestli jsem buchty na břiše nezměnil, mikrobus nevyměnil za statného oře a nevláčím s sebou měšec dukátů. Ne, vážně zůstalo vše při starém, jen košili jsem měl jinou, což ji očividně neuspokojilo a oběma nám bylo jasné, že jsme o nic, ale vůbec o nic nepřišli. Do Mlýnů jezdil ještě jeden člověk, hlídač. Noční strážný všech těch strojů, které bylo potřeba k opravě dráhy a které den co den odstavovali na parkoviště hned vedle karavanu, ve kterém v noci bydlel tenhle srandista. Vtípky ze sebe sypal i na adresu své manželky, kterou prokazatelně miloval a ona musela být humorně naladěná, protože jak sám říkal, "ona to ví a nevadí jí to, ještě se tomu zasměje". Vrásky tomuhle pánovi dělali dvě věci, první byla při spadu listí, při kterém mu jaksi zmizel signál chytaný jeho anténou na přenosnou tv, umístěnou v karavanu. S tímhle si poradil hravě, po vypůjčeném žebříku umístil anténu na blízkou lampu do výšky tří metrů. Druhý problém nastal s demontáží této antény v době, kdy firmy byly již odstěhovány včetně všech žebříků. Vidět tohodle chlápka šplhat po lampě do tří metrů na konci listopadu v šest ráno musel být pro mnohé vrchol zábavy. Já ho neviděl, ale i podání z jeho úst jsem se od plic zasmál. Dalším z mnoha lidí, které jsem měl čest okrajově i více poznat, byl již od pohledu slušný a poctivý člověk, pán, jež se stal mou branou do společnosti, jak jsem si ho sám nazval. Tichý pán, který v týdnu využíval jako jediný první spoj z Kytlic, respektive z Mlýnů. Od chvíle, kdy jsem vstával jsem se na tohodle pána těšil. Legrace se nikdy nebál. Byl první pravidelnou vlaštovkou, která mne rozmluvila a moje panty tak připravovala na ty, pro které jsem představoval nutnost k dopravení se do práce. Vždy jsme pronesli několik slov a na odpoledním spoji, kterým se vracel již s několika dalšími cestujícími se rád zasmál. Po krátké době začala našeho supervozítka využívat i jeho paní, kdy se slovy "slyšela jsem od manžela z vyprávění, jaká se tady užije legrace a to si nenechám ujít naživo" nastoupila a přišlo mi, že ti dva již nikdy nevystoupili. Alespoň ne z mé mysli, šťastlivci, kteří měli vyhořelého šmoulu několik dlouhých dní téměř v zahradě odstaveného a kteří mne stejně jako já je, rádi vždy zdravili a kteří byly jedni z těch, u kterých náhradní doprava v našem provedení znamenala také něco víc, než jen mikrobusovou linku. Možná by někdo řekl drobnosti, možná by takovým věcem někdo nevěnoval pozornost, ale pro mne se staly rituálem a denním chlebem tím, co mne mimo jiné drželo při životě.

V neposlední řadě stojí určitě za zmínku dřevorubec, pán jako hora, neustále v montérkách, s kšiltovkou kšiltem dozadu a občas motorovou pilou v ruce. Přesto všechno dobrák, který rozdával úsměvy a dobře myšlené rady, jako třeba tu, kterou dal mě. Po čtrnácti dnech, kdy můj jídelníček pevně kopíroval světoznámou kuchařku "Rohlík na tisíc způsobů" a mé orgány zatoužily po teplém jídle, aniž by to byl rohlík máčený v teplém čaji, dostal jsem tip na nádražní hospodu v Kamenici i s telefonním číslem na kuchaře, jelikož je to dřevorubce známý. O kuchyni této do jisté doby vyhlášené hospodě vám povím někde jinde, dřevorubec neměl tucha, co následovalo a nikdy jsem ho s tím neotravoval. Proto bych tady ukončil povídání o lidech, jako je právě hromotluk a skvělý táta od rodiny, který vás rád viděl, vždy pozdravil a kterému jsem stál za pár slov. Dobrosrdečnost lidí ve Mlýnech je úžasná a na vždy si jí budu vážit a nejen pro ni stojí část obce Mlýny za návštěvu.

PHONG DONGH NAO A PETR

Pokud někdy vyrazíte do Kytlic a budete chtít přespat, doporučuji vám penzion Jitřenka. Ubytování, v němž se vrátíte do dob socialismu, přesto na vás dýchne rodinná atmosféra. Tohle rekreační středisko, tedy kdysi, společnosti Desta, koupil vitnamec, jehož jméno znělo asi Phong Dongh Nao, nebo tak nějak, ale aby se to nekomolilo, říkalo se mu David. Poznali by jste ho i po slepu díky jeho vřelému "ahóóój", nebo "dóóóbrýýý deeeen". Vždy usměvavý a vstřícný mužík před léty koupil tento objekt rekreačního střediska, které pracně přejmenováním předělal na penzion. Stavebních úprav se ten objekt nikdy nedočkal, takže zde najdete stále společné sprchy s kachlíky vzoru roku 1985, stejně tak toalety a pokoje obložené dřevěnými palubkami, které jistě pamatují spoustu hostů ještě z řad zaměstnanců oné společnosti, jež byla hrdým vlastníkem. Přesto všechno bylo ubytování útulné a příjemné, i když mé ubytování spočívalo v rychlospánku, který obsahoval sprchu, toaletu a odpočinek, chcete-li spánek a to vše během čtyř hodin. Prostě od půlnoci do čtvrté ráno jsem toto musel vše stíhat a jako každý jiný řidič, nejen výlukový, jsem vše dospával na konečné. Bohužel oproti jiným, kteří měli k dispozici autobus, já jsem se musel spokojit s angličákem. Oproti svým kolegům jsem měl na své straně obrovskou výhodu, především díky panu Procházkovi, který mne naučil koukat na přírodu jinak, než zelená je tráva a co po ní běhá je k jídlu. To kouzlo, kdy ve čtyři ráno máte na dosah ruky laně a jelena, kteří se jen tak pasou a odcházejí s vaším prvním spojem jako by každé ráno vás chtěli vyprovodit a večer z povzdálí sledovali váš poslední příjezd a čekajíce na vypnutí světel a motoru, aby pro svůj noční život měli konečně už klid, je nepopsatelné a uchvacující. Nic to nemění ale na tom, že pracovat se musí a pro přežití jsem se v průběhu dne několikrát zastavil na onom penzionu pro svačinu a kafe. Majitel, který zde i bydlel s manželkou Hankou, jak se jeho vietnamské ženě říkalo a dvěma dětmi, měl v přízemí obchod. V něm jste našli vše, od čerstvého pečiva přes uzeniny, mycí prostředky a žrádlo pro domácí mazlíčky, až po drogerii, hadry na podlahu a svíčky. Prostě všechno, co jste potřebovali a v případě potřeby vám ohřáli třeba párky v mikrovlnce. Lidé ho měli rádi, často si s ním povídali a já ho jen obdivoval, že dokáže celé dny být zavřený v obchodě. Ale každý se nějak živíme. Přes ten socialismus, který uvnitř budovy na vás okamžitě dýchnul a připoměl vám doby chmelových brigád a podobných výdobytků té doby, byl zrovna tenhle penzion vyhledávaným různými školami a oddíly, což dokazovala různá poděkování a ocenění vyvěšená na zdech. Nevím, proč zrovna tenhle penzion, ale nikoho nikdy nenapadlo se zeptat, prostě to tak bylo a i já s odstupem času si uvědomuji, že jsem to taky hned přijal jako samozřejmost. Prostě proto, že David s Hankou a dětmi byli slušní, vstřícní a vždy usměvaví. Co víc, byli poctiví, nebyli to takoví ti trhovci, co se vám za každou cenu snaží vecpat o dvě čísla menší džíny se slovy, "velikost je dobá, jen vy moc vekej, često vemte pane, dáme slevu a bude to dobý", ale poradili, když bylo potřeba, prohodili pár slov o tom, jak se máte a se širokým úsměvem, až pro tyhle lidi netypickým, vám popřáli hezký den. Na tomhle penzionu byl jeden stálý obyvatel, čech, který Davidovi a Hance čas od času s něčím pomohl, koneckonců byly přátelé a pracoval v nedaleké Kamenici, kam se mnou jezdíval. Pán středního věku, optimista a smíšek. Pokaždé, když jsem si šel uvařit kafe a Petr, jak se pán jmenoval, tam byl, stačil mi za mnou ušetřené čtyři minuty právě za tímto účelem, vypovědět veselou historku ze svého života. Vypadalo to, že jeho život byla jedna veliká legrace a i když za ty čtyři minuty stačil odvyprávět zkrácenou verzi nějaké té historky, měl jsem hodně práce, abych čerstvě zalité kafe udržel v tom krásném retro hrnku od mé přítelkyně. I ta při několika návštěvách se s Davidem, Hankou, dětmi a Petrem spřátelila a ráda se do těch míst vracela, ale ne ze samé lásky ke mně, nebo těm historkám, především z důvodu nutnosti zásobovati mě čistým oblečením, abych jí v tom širém světě nedělal ostudu. To vše příjemné okolo bylo pro ní zadostiučinění a odměna, pro kterou stálo zato každý týden prát, žehlit a především dopravovat košile do Kytlic. Musím však dodat, že samozřejmě jezdila především za mnou, protože to byl jediný způsob, jak trávit nějakou tu chvíli s tím, kdo ji požádal o ruku a tak i ona sama vnímala tu atmosféru a osudy lidí, o kterých jsou tyto povídky. Shodli jsme se, že do penzionu Jitřenka se budeme vracet, i když už jen jako turisti, za těmi vřelými lidmi a krásnou přírodou, která údolí Kytlic obklopuje.

NÁDRAŽÍ V KAMENICI

Nádraží v Kamenici je zastrčená budova mimo hlavní komunikaci, ke které neodmyslitelně patří výpravčí, ti, kteří měli na povel místo odjezdů vlaků výpravu nás, coby náhradní dopravy. Já s ohledem na délku trasy a nutnost zajištění přípojů na oba směry, jak do Děčína tak i Rumburka, jsem byl nejčastějším hostem přednádražních prostor. Od toho se odvíjela komunikace, spolupráce a tím, že jsem opravdu na pokynu od výpravčích byl závislý v hodinových taktech, byly i průšvihy jako na talíři. Moc jich nebylo, ale i já měl někdy den blbec. Někdy za to mohla sama příroda, jindy já sám. Pokud vám padlý strom nedovolí pokračovat, je to problém především po přestupu prahnoucích cestujících, ten samý problém nastává v momentě, kdy se vám fakt nechce z postele, nebo prostě jen máte poruchu. To je jen zlomek toho, co výpravčí museli s námi řešit, hlášení na nádraží, zpoždění, informovat cestující, vypravovat autobusy tak, aby odjížděli včas, nebo alespoň s minimálním zpožděním, protože právě výpravčí byli první, na koho si nespokojený cestující došlápl. Prostě žádný med, i když každá práce má své, ale na nádraží v Kamenici pracovali ostřílení mazáci a profesionálové, kteří každou situaci zvládli. Ono to s námi nebylo vždy jednoduché, například na rozdíl od zájezdové a klasické linkové dopravy, kde řidiči tráví dny v košilích a leckdy i kravatách, tady byla atmosféra uvolněnější a nejen v tomto směru. Drtivá většina mých kolegů pojala za slušný oděv džíny s tričkem, mikinou, někteří si na hodinu za volantem ani nesundali bundu, což v kontrastu se vždy v uniformě upravenými výpravčími budilo divný dojem. Ale na výlukách to je prostě jiné už jen proto, že se na každé z výluk podílí více dopravců a není tedy možné sladit jednotlivé řidiče do stejnokroje. To byla jen jedna z mnoha věcí, kterými jsme těm profesionálům, kteří hodinu co hodinu běhali k autobusům pili krev. Přesto se našli chvíle, kdy jsme se dokázali všichni společně zasmát a ocenit zrovna povedenou spolupráci jeden druhému. Kamenické nádraží a tím veškerou výpravu měli na starost čtyři výpravčí, střídající se v pravidelných směnách. Jednalo se o tři ženy a jednoho pána, sympaťáka a profíka každým coulem. Veškeré situace zvládal s nadhledem a lehkým úsměvem, přesto vždy dle předpisů. Na každého z nás měl přezdívku a snad pro mou častou přítomnost jsme se stali přáteli. Já osobně mám povahu málokomu věřit, ale tenhle pan Jiří mi ukázal, že se dá někomu věřit, že jsou ještě poctivý a slušní lidé, kterým vždy rád vyjdete vstříc a vždy ho rád uvidíte. Prostě ten obyčejný uniformovaný strejda, o kterém si myslíte, že se s uniformou už narodil, vždy poctivý s citem pro fair - play, který se díky tomu během několika chvil stane váženým kamarádem a přítelem. Ovšem synonymem výluky Děčín - Rumburk v roce 2017 se stala pro nás všechny řidiče paní výpravčí, kterou jsme pojali jako "Královnu matku". Nikdy to z naší strany nebylo míněno špatně, jen jsme prostě věděli díky jí přirozené autoritě, že jde o velitele pluku, který drží nás řidiče v mezích slušnosti a řádu, kterým bylo potřeba se řídit. Elegantní dáma, která nás čas od času obdarovala svým úsměvem, byla přísná a důsledná, což v naší uvolněné morálce bylo tím podstatným k udržení pravidel výluky. Stala se člověkem, který vám přijde na mysl jako první, když se řekne výluka Kytlice 2017, tou, na kterou nikdy nezapomenete a stejně jako chlapi s láskou vzpomínají na vojnu, která nám hodně dala, budeme i my vzpomínat na tuhle Královnu výpravčích, dámu, jež se nesmazatelně vryla do našich myslí. Zbylými dvěma výpravčími byly dámy z našeho pohledu klidné, někdy až flegmatické a usměvavé, přesto s citem pro pořádek, jako již jmenovaní kolegové výpravčí. Bendžistka, jak jsme především mi, co si nepamatujeme jména, říkávali výpravčí, jež bezmezně milovala přírodu a stále byla trempem, kdy dokázala i v zimě a ve sněhu vyjet pod stan s bendžem či kytarou a několik dní tak spokojeně trávit jen v přírodě s kolegyní, jež nikdy žádnou přezdívku nedostala, jen "TA", tvořily dvojici takových myšek, které vždy přišly, pozdravily, prohodily pár slov a už zase běžely zpět do výpravčí kanceláře, aby nahlásily odjezdy a nevím, co všechno takový výpravčí musí dělat pro vypravení a bezprostředně po něm. Ale celá ta čtveřice výpravčích prostě patřila k výluce, jako mikrobus ke Kytlicím, přispívala svými charaktery a přístupem k organizaci práce a na jejich rozhodnutích záviselo, zda bude ten který jedinec včas v práci nebo škole. S nádražím v Kamenici je pro mnohé spjata i nádražní restaurace, i když se nenachází v nádražní budově, ale naproti přes ulici. Z vyprávění vím, že se vždy říkalo nádražní, u nádraží nebo dokonce na nádraží. I já měl úžasnou zkušenost s touto hospodou, protože o restauraci, byť se v ní vařilo, se mluvit fakt nedalo. Kdysi vyhlášená kuchyně téhle hospody, do které si někteří výpravčí chodívali pro polévku, prošla pravděpodobně několika privatizacemi, stejně jako státní podniky a nevím čím vším, prostě slovo kdysi bylo to nejvýstižnější. Na kuchaře téhle hospody jsem dostal kontakt od dřevorubce z Mlýnů v době, kdy mé tělo žádalo alespoň pro jednou nějakou normálnější stravu a vyhrožovalo mě samotnému, že pokud do něj nacpu ještě jeden rohlík, těch asi třista předešlých mi to přijde na světlo vysvětlit stejnou cestou, jakou se dostalo do mě. Kontaktu jsem tedy rád využil a hned první rozhovor s kuchařem mne usvědčil v tom, že opravdu půjde o zcela profesionální kuchyni, kde veškerá legrace jde stranou. Náš rozhovor probíhal v následném taktu:" dobrý den, tady řidič výlukového autobusu do Kytlic, dostal jsem na Vás kontakt", kdy můj monolog byl zastaven hlasem na druhém konci a tím začala konverzace se slovy: "já vim vole, Honza už mi volal, tak co si dáš, když máš hlad" a nakonec této věty tázací mne znova označil za vykastrovaného býka. Už podle hlasu se jednalo o nějakého mladíka, ale co, i mladí lidé dobře vaří a že jejich mluva se slušností zrovna nejde ruku v ruce, se dá i přehlédnout. Po mé rohlíkové jízdě jsem ze sebe vysoukal bezmyšlenkovitě, že přeci řízek s bramborama a že si jej vyzvednu ve čtvrt na tři, až přijedu z Kytlic a kdy mám celých a úžasných patnáct minut pauzu. Anglickým oukej jsem naši dohodu považoval za uzavřenou a ve čtvrt na tři doslova do hospody běžel. Jídlo bylo připraveno o deset minut později, takže jsem si jej nechal zabalit sebou a těšil se na pauzu v Kytlicích, až mé tělo zavzpomíná na normální kuchyni. Nevím, kde se stala chyba, po několika soustech se mé tělo domáhalo opět rohlíku. Brambory byly vlažné, což mi tolik nevadilo, jelikož vařící jídlo úplně nesnáším, dva řízky, které na mne koukaly, byly obrovské, co do plochy, kterou zakrývaly, ovšem jeden skrýval tenčí než tenký plátek masa, pravděpodobně se jednalo o sportovně založené prase, které zrovna masem nepřekypovalo, zatímco u druhého, mimochodem stejně velikého a širokého rádoby řízku jsem přemýšlel, jak se strouhanka dá ještě jednou obalit a osmažit, nebo zda-li to maso ze strachu, že se ho chystám vysloveně sežrat, cestou nevyskočilo a nedalo se na úprk. Zklamání bylo obrovské, přesto hlad je nejlepší kuchař, říkával můj otec, a tak jsem se rozhodl dát kuchaři ještě jednu šanci. O pár dní později jsem si stejným způsobem, kdy jsem byl opět titulován kamarádsky jako při prvním rozhovoru, objednal na čtvrt na tři výpečky se zelím a houskovým knedlíkem. Kuchař na mne myslel tak pečlivě, že jsem jej v domluvený čas zaskočil nad rozkouřenou cigaretou natolik, že jsem se dočkal nachystaného oběda o dvě hodiny později, ovšem s donáškou až do mikrobusu. Po otevření pravé plastikové krabice se vylinula pára z horkého jídla, vůně zelí a teplých knedlíků naprostá slast, co říci, slintal jsem jako bernardýn asi prvních patnáct vteřin, protože po této době jsem již běžel pro změnu já za kuchařem s tím, že vše je dokonale teplé kromě samotných, krásně vypadajících výpečků. Kuchaře jsem opět zastihl mezi štamgasty s cigaretou v jedné a malým pivem druhé ruce. Okamžitě jsem byl odzbrojen větou: "no ty vole, jak mám vědět, že chceš vohřát i to maso? Tak si ho strč pod to zelí, ono se ti vohřeje, né vole." ˇužasný kulinářský zážitek byl dovršen tímto skvostným monologem a mne opět přešla veškerá chuť. Jestli si myslíte, že jsem nadále byl živ z rohlíků, koláčků a později párku v rohlíku z čerpačky, okolo které jsem jezdil, mýlíte se. Kuchař dostal ode mne další, až později jsem usoudil že opravdu poslední šanci, kdy v nabídce byly domácí halušky. Pro mne tedy domácí znamená, že jsou dělané doma namísto vývařovny, ale uklidňoval jsem se tím, že tahle kuchyně nebude zrovna vývařovna a co se dá zkazit na haluškách? Objednávka byla provedena ve stejném stylu s těmi voly jen s tím rozdílem, že jsem byl upozorněn, že jsou již z minulého dne a budou tedy pouze ohřívané, nikoliv čerstvé, jak slibovala tabule před hospodou, kterou servírka, jak jsem se dozvěděl, nestačila za půl šichty smazat. Tentokrát bylo jídlo připraveno včas a gurmánský zážitek byl přesně takový, jaký slibovala nabídka. Nemohu tedy nic vytknout lehce unaveným a studeným haluškám se zelím a třem kouskům uzeného, jelikož na můj trapný dotaz majitele, zda se jim neporouchala mikrovlnka jen stroze a nechápavě odpověděl: "ale my jsme ti říkali, že jsou ze včera, tak co čekáš." Tím bylo dokonáno dílo zkázy v mých očích, ale protože se tam schází veselí a pohodoví lidé a vím, že zde čepují fakt dobré pivo, někdy tam mezi ně zajdu a dám si jedno s kuchařem. Na tom totiž opravdu nic nezkazí a pokud i vy budete hledat občerstvení, žízeň zaženete v nádražní klasické hospodě, tam naproti nádraží v Kamenici. Vím, že provozovat hospodu chce hodně sil a odříkání, obzvláště v době plné zákazů a příkazů, nařízení a směrnic, ale osobně bych se zamyslel, zda se zrovna tady nevynakládají prostředky zbytečně a nedalo, možná i nemělo by se zde v lecčem ušetřit. Jelikož pan majitel je upřímný člověk přál bych mu, aby ho provoz kdysi vyhlášené kuchyně nestálo to, co by mu dělalo život méně šťastný.

BANDERAS, ANIČKA A MALÝ RONALDO

Tenhle týpek, přibližně v mém věku, jehož jméno vlastně ani neznám, nebyl žádný herec. Byl obyčejným, možná neobyčejným elektrikářem, který nosil neustále červené montérky a v ruce kelímek s kafem. Ovšem díky své vizáži si klidně mohl střihnout roli dabléra v nějakém holywoodském trháku právě onoho herce, pokud by film byl pojat v době, kdy Banderasovi bylo o hodně let méně. Tenhle sympaťák byl pro každou legraci a rodina pro něj byla střed vesmíru. Byl takovým tím starostlivým taťkou, který miloval svou paní Aničku a syna Christiana, kterému jsem začal říkat Ronaldo. Párkrát jsem jej viděl v kočárku, kdy jej maminka Anička vyvezla na návštěvu k lékaři, aby ten klouček už od mala věděl, že ty tyrani v bílých pláštích ho budou doprovázet celý život a musela využít přepychu scvrklé verze autobusu, do kterého jsme dostali kočárek, jí a další tři lidi, načež jsem vůz musel prohlásit za již plně obsazený. Chlapeček, tedy malý Ronaldo, měl jako jiná miminka řádně zmuchlaný obličej, ovšem tak nějak jinak, takže tátu rozhodně nezapřel. Banderas, tedy jeho otec se k němu vždy hlásil a hned po něm a ženě byla jeho láskou, nutno podotknou, že v těsném závěsu, káva. Do práce tenhle Banderas jezdil až do Děčína, což znamenalo každé ráno vstát o hodinu dříve, aby Kytlickým mikrobusem dojel do Kamenice, kde musel přestoupit už na opravdový autobus, ve kterém nehrozilo, že při protažení prorazíte strop, nebo vymlátíte okno v lepším případě, v tom horším jí natáhnete spolucestujícímu sedícímu přes uličku s takovou vervou, že bočními dveřmi vystoupí ještě před cílem. Na večer jej čekala ta samá otravná cesta zpět v obráceném taktu, takže v Kamenici již přestupoval řádně protažený a jedinou touhou tedy byla káva z automatu, kterou jsem mu vždy dopřál si koupit. Jednou jsem dostal kávu i já, což nám otevřelo cestu v komunikaci a i když mi několikrát nabízel další a další kávu, závislosti na lahodě z automatu jsem jako on nikdy nepropadl. Nesčetněkrát mi vyprávěl o rodině, zejména tchánovi a tchýni, se kterými bydleli, vždy s láskou a pokorou, i když otázka chleba a mléka se stala základem pro mnoho vtípků na obě strany. Obdivuhodný byl jeho naprostý klid, kdy jej žádná situace nevyváděla z míry, až na jedinou a to, když nefungoval automat na kafe. Své soukromí, stejně jako celé rodiny se snažil chránit před ostatními obyvateli Kytlic, nechtěl být propírán místními radiostanicemi, jak se drbnám říká, přesto ani on s rodinou kolikrát ušetřen nebyl. Ale tak už to na vesnicích bylo, je a vždy bude. Lidé tam žijí v menším počtu oproti městům, všichni se znají a všichni ti kolem vás jsou pro vás po většinu života celý svět. Co na tom, že rusové vyslali na měsíc novou sondu Sputnik 3652, když zrovna Banderas nebyl v úterý v práci, jelikož byl viděn s manželkou Aničkou na vycházce s malým Ronaldem u Kytlického prodejce potravin, Davida. Takové informace jsou na vesnici to pravé terno a tím, že si své soukromí střežíte před ostatními, dáváte prostor ke scénářům, leckdy až ve stylu sci-fi, že by Holywood takové nevymyslel. Přesto všechno se vše bere na vesnici s úsměvem, čehož byl Banderas důkazem. Jednou, když jela jeho Anička s Ronaldem opět kouknout na doktorku, uzavřeli jsme dohodu o Banderasovi. Mým úkolem bylo ho naučit cetou z práce nakupovat. Měl totiž ve zvyku chodit nakupovat právě s nimi a po pravdě, já také raději jdu na nákupy s přítelkyní, nevím totiž proč, ale my chlapy nemáme asi cit pro takové věci. Než poslouchat řeči typu, "to tam to maso neměli hezčí?, když je to kuřecí v akci, tak jsi ho měl vzít víc, ten tvrdý chleba jsi neměl kupovat, mohl jsi vzít ještě mlíko" a "tenhle hajzlpapír? Ježísi, ty nevíš jakej kupujeme, přece ten s růžovými nápisy" a nic vám nepomůže, že je to ten samý, jen s modrými nápisy. Ne, ten s růžovými je lepší. Nikdy nepochopíme my chlapi v čem, lépe se ten igelit muchlá do koše, nebo se lépe třídí, nebo o co jde? I přes tyhle lapálie jsem několikrát Banderasovi rýpnul do duše a výsledek byl pro mne úplně pochopitelný. Raději o sobě řekneme, že jsme sobci a myslíme jen na to, až z práce zasedneme doma, v jeho případě až si dá kafe, než abychom riskovali tu potupu, kdy jdete s doměním, jak uděláte doma všem radost, když vás spatří na prahu s narvanýma nákupníma taškama a v zápětí dostanete ledovou sprchu v podobě těch keců, jak tohle není ono, tamto není tak dobrý a ono mohlo být lepší. Pravděpodobně Banderasovo Anička, stejně jako moje vyvolená, nebyla semetrika, která by mu něco takového vyčetla, ale stejně jim to vidíte na očích a i takové milé osůbky vám to dají najevo nenápadně, zlehka a vás to sejme. V momentě, kdy vás vyšle na nákup a řekne: "miláčku, až budeš brát okurku, neber tu španělskou jako minule, buď tak hodný a podívej se, jestli mají českou", je výsledkem, že okurky jsou úplně stejný, vy jste úplný blbec, jen vám to oznámili něžně. Ale vám všem milé dámy, které nás opečováváte, láskyplně se o nás staráte a děláte z nás něžně blbce jen proto, aby jste ten segedínský guláš uvařily z vybraných libových kousků masa, které my hladově a barbarsky zhltenme, bez ohledu na to trpící zvíře a ony vybrané kousky masa, patří obrovský dík za tu pohodu, kterou nám do života vnášíte a která třeba právě z tohohle Banderase tak vyzařovala.

KYTLIČTÍ

O lidech z vesnice a obyvatelích z Kytlic jsem toho napsal již poměrně dost. Nedá se psát o všech, ani jsem všechny nepoznal a ti, které jsem poznal, tak většinou jen okrajově. Mezi stálicemi v našem mikrobusu se našli ti, kteří nechtěli mluvit zrovna s člověkem, který vidí smysl života s kulatým nesmyslem v ruce nebo mluvili jen o ostatních. Možná, kdybych povídky psal o drbech, které jsem slyšel, staly by se povídky trhákem a bestselerem, ale o to v tomhle případě rozhodně nejde. Tyto povídky mají být vzpomínkou, možná otevřeným pohledem řidiče, který třeba právě vás každé ráno vozí do práce, nebo jen odpočinkovým čtením a poděkováním všem těm, kteří mi službu zpříjemnili a díky kterým má tahle práce smysl. Mezi takové patřilo osazenstvo pětky, tedy spoje, který vyjížděl v 5.05 z Kytlic, pekařka, jež měla strastiplný život, za který si mohla z větší či menší části sama, které jsem nabízel pomoc v případě, že by to bylo hodně zlé, ale skutečnost byla diametrálně jiná, než přehnaně vyhrocená a dramaticky líčená historka, paní s brýlemi, kterou rozčilovali tak dlouho v práci, až díky pudu sebezáchovy a vlastního zdraví pověsila bez ohledu na věk práci na hřebík a já jí chápal a přál, aby si našla něco klidnějšího, paní s hřívou divokého koně, která komunikovala pouze v kolektivu a pro kterou jsem byl patrně jen bláznem a slečna Romana, obyčejná vesnická holka, což jí dělalo mezi chlapi žádaným zbožím. Holka, která toho moc nenamluvila, ale měla cit pro vnímání okolí, ta, která mne zásobovala svačinama a já jí slíbil večeři, na kterou jsem ji nikdy nepozval možná i proto, že by si ji dala jedině doma a tím jsem nikdy nezjistil, co by jí chutnalo a čím bych jí udělal radost. Prostě ta obyčejná holka s tajemstvím tak obyčejným, které by chtěl chlap rozluštit, kterou by chlap uměl mít rád a věděl proč. Paní, která jezdila mikrobusem hlavně proto, že její malá dcerka milovala mne, coby řidiče hlavně proto, že i já jsem otcem a pro dětičky jsem vždy měl nějakou dobrotu schovanou. Tak i tahle malá slečna dostávala koláčky, bonbónky a další pamlsky jen tak pro radostnější zážitky z dětství. Důkazem nesmazatelné památky na něco, čemu se říká řidič autobusu je situace, jež mi malá slečna připravila o mnoho dní později, kdy jsme s přítelkyní cestovali do Kamenice na turistický výlet vláčkem, jako mnoho jiných a vlakem se rozeznělo: "jééé, to je ten řidič z autobusu". Tehdy to bylo vlastně poprvé, kdy tahle malá slečna i přes neskrývanou radost nedostala žádný pamlsek, jelikož jsme měli u sebe jen láhev doma vyrobeného vaječňáku, který jsme vezli výpravčímu Jiřímu s překvapením v podobě naší návštěvy a na ten byla opravdu ještě hodně malá.

Kluci, kteří se mnou jezdili do mlýnů na pivo a od kterých jsem dostal pozvání a nikdy jsme tuto družbu nerealizovali a vůbec celá ta jejich povedená parta plná kluků a holek, jež se na mě chodili dívat, jako na ledního medvěda do zoologické zahrady. Kluk, který jezdil s fekál vozem, přesto vždy čistý, vzdělaný a otevřený jakékoliv konverzaci. Mimo prostory našeho megamikrobusu, kdy hořícímu se říkalo "Šmoula" podle jeho barvy a bílému dočasně náhradnímu minibusu "Čičibus", podle italského výrobce, jsem poznal paní rádoby pošťačku na místní poště, kam jsem si šel okoporovat jistý dokument. Jak jsem pochopil, má pověst mne předcházela, neboť paní s úsměvem a slovy na rtech "vy jste ten náš řidič, že jo?", nechtěla za poskytnutou službu ani korunu. Opravdovou pošťačku, která v daných obcích rozvážela poštu se svým modrým autem, na kterém hrdě svítila do boků žlutá trumpetka a jelikož jsem pro poštu kdysi také pracoval vím, že to bylo to jediné, co mohlo hrdě vypadat. Paní starostka, kterou jsem znal jen z vyprávění, jež zaštítila bleší trhy konané v Kytlicích zcela logicky v prostoru autobusové zastávky, hasiče, kteří si v prostoru zastávky dělali dýchánky se svojí veškerou technikou, jež obsahovala dva kusy vozidel, ovšem o dost větších, než byl můj Šmoula, nebo babička, která čas od času jela do Kamenice na nákup a ráda povídala, ale ne s vámi, jen a pouze vám. Před cestou si s železnou pravidelností vypínala naslouchátko a tak se dávala do rozhovorů s kýmkoliv. Každému vyprávěla a vyprávěla a jakákoliv otázka byla zbytečná, jelikož vás paní stejně neslyšela a ve svém monologu pokračovala i nadále bez ohledu na to, že vaše otázka směřovala úplně někam jinam. Chlápci, co každý druhý pátek na večer jeli do Kamenice na pivo a zboření, jak dvojčata po útoku 11.září se vraceli posledním spojem domů s dobrým pocitem, že ta gorila, co jim sedí na zádech, je vyšla poměrně levně. Výčet by mohl pokračovat, lidí bylo poměrně hodně a o každém se dá napsat kousek, ale ať je psáno nebo ne, v jedné věci se všichni shodli. Mikrobus byl kouzelným místem, kde i rivalita mezi Kytlickými a Mlýnskými byla banalitou, všichni jsme byli přátelé tak nějak každý po svém a právě pro tyhle situace stojí zato být řidičem autobusu. Tihle všichni, o kterých píšu i nepíšu a třeba i vy, kdo teď tohle čtete, jste podstatou a smyslem této profese.

ŘIDIČI N.A.D.

O řidičích náhradní autobusové dopravy, tedy nás výlukářích, by se dalo napsat obsáhlé dílo. Mnoho jsem již prozradil v předchozích kapitolách, ale jak Jiří říkával, vystřídalo se vás tady dost, ale to jádro, to stojí za to. Kromě mě, který se do výluky připojil v poslední třetině a přesto mě do jádra z nějakého důvodu započítali, byl kluk z Litvy, který si říkal Roman. Věčně vysmátý sukničkář, který se svým ruským přízvukem vzbuzoval respekt a zároveň dokázal, převážně výpravčím pít krev. Při každé zastávce v Kamenici bez ohledu na čas, musel vytáhnout jednu cigaretu a říct nám příhodu, kterou před malou chvílí zažil. Jeho vyprávění s přízvukem bylo vždy vtipné a brzy dostal přezdívku Iljič, které se už nikdy nezbavil a dodnes jej pod tímto jménem zná každý z nás. Typickou charakteristikou byly jeho boty, jak sám říkával šlapky, kecky na řízení, ve kterých ten kočár kočíroval už dva roky a tím ty jeho šlapky obsahovaly všechno, jako jiné boty kromě podrážek. Dalším výlukovým jádristou byl Bundička, vlastním jménem Josef nebo Pepča, chcete-li. Chlápek bez předních zubů, který každé ženské doslova vnutil své číslo i když věděl, že se mu žádná neozve a vlastně byl rád, jelikož byl ženatý. Kupoval barák a televizi a nové auto, možná snad i pudlíka, takže věčně neměl dostatek peněz a jelikož jsme tam byla taková rodina, vždycky se našel někdo, kdo mu pomohl a podržel ho. Nikdy mu nikdo jeho situaci nevyčetl a brali jsme to prostě tak, jak to v tu danou chvíli bylo. Občas Pepču střídal Dědoušek, můj předchůdce na Kytlicích, důchodce plně nad věcí, který si nelámal hlavu a nenechal se svazovat něčím pro něj tak nesmyslným, jako nějaký jízdní řád nebo předpisy. Držel se jen času odjezdu a poté už pouze volantu a své volné mysli. Říkával vždy s úsměvem: "až tam budu, tak tam budu a než se rozhodnete mě nasrat uvědomte si, v čí rukou je váš život". Nedstyděl se za to jaký byl a my ho měli rádi, což se o cestujících říct někdy nedalo. Jeho konec na výlukách nebyl moc veselý i když ne jeho vinou, osud tomu chtěl a s výlukami se Dědoušek rozloučil. Dalším členem byl zvaný Fitipaldi, který dělal čest své přezdívce tak bravurně, že průvodčí uvažovali namísto štípání jízdenek roznos pytlíků na zvracení. Jízdu vždy končil památnou větou, která v případě postavení nějaké pamětní desky pro tuto výluku, by byla bezpochyby to první v obsahu. Na konečné před otevřením dveří, u kterých se již tísnili lidé s bílou a leckdy až pistáciovou barvou ve tvářích, kterým se obsah žaludku snažil dostat zpět na denní světlo se k těmto otočil a povídal: "jel sem pěkně paní a stih sem to, že jo?" Tenhle řidič, vlastním jménem Martin nakonec pro své prohřešky, které se netýkali ani tolik jeho umění ve stylu rallye, se musel ještě před koncem výluky odporoučet, kdy jej vystřídal Vlčák. Pohodový šedovlasý chlápek, ve středním věku, který si to užíval a nenechal se vyvést z míry ani tím, že má nějaké zpoždění. Veselý s vtipným komentářem ke všemu, co se zrovna v Kamenici probíralo. To bylo nejzdravější jádro výluk, ale mimo jádro musím jmenovat ještě jednoho z řidičů, který si zaslouží, abych o něm napsal a který mi ovlivnil stravu na výlukách. Vlastně díky němu jsem prožil gurmánské zážitky nádražní restaurace. Krůtí noha, jak se mu říkalo z důvodu věčně zafačovaných nohou, což byla přezdívka rozhodně nijak posměvačná, patřil k jedněm z mých předchůdců na Kytlicích, v tomto případě přímým předchůdcům. Montér kolja a Krůtí noha byla jedna a tatáž osoba a díky jeho šikovnému zásahu do elektroinstalace přeskočila jiskra ve chvíli, kdy jsem se hodlal seznámit se slečnou v černém a díky čemuž do práce dorazila pozdě a k tomu silně aromatizována, jen do chanelu to mělo daleko. Tak tento šikovný muž dokázal zajistit stravu v podobě teplých obědů za slušné peníze sobě a teoreticky svým nástupcům, tedy mě. Vyfasoval si jediné aluminiové kastrůlky, dříve ešusy, dnes jídlonosiše a každý den si zaběhl do domova pro osoby s postižením pro teplý oběd. Takovýto systém byl dohodnut do konce výluk bez ohledu na to, kdo tam bude panským kočím. S takovouto informací mi předával službu a po předání zmizel domů, kam se již určitě těšil, ovšem i s kastrůlky. Jak již bylo zmíněno, jedinými erárními, což bylo natolik zásadní, že já oběd mohl dostat maximálně do vlastní kapsy, pokud by byla dostatečně veliká a pro případ polévky i nepromokavá. Fakt jsem v neoprénu s kapsama nedisponoval, natož abych v něm běhal pro obědy a bylo tedy nezbytné sehnat kastrůlky nové. Místo toho přišlo telefonní číslo na kuchaře z kdysi vyhlášené restaurace a tím vlastně Krůtí noha, který dodnes doufám, že na poličce v obýváku oprašuje lehce nabité aluminiové jídlonosiče, dopřál mému tělu dospět k závěru, že teplá kuchyně nemusí zaručovat teplé jídlo a ne každé jídlo je nutné do sebe dostat za každou cenu.

Další řidiči dostávali přezdívky dle svých vozů, takže řidič bílého Croswaye byl Krabičák, protože pro výpravčí byl autobus jen bílá krabice, řidič luxusního autokaru Yutong, což byla vietnamská napodobenina značky MAN a luxus spočíval v nevypnutelném topení, takže permanentně bylo v autobuse 31 stupňů, měl přezdívku Španěl a každý, kdo jezdil zeleným nízkopodlažním autobusem odkoupeným kdesi v Holandsku a nikdo se neobtěžoval veškeré popisky v holandštině sundat, nebo je alespoň přelepit českými, byl zloděj německých autobusů. Čas od času se na výluce objevil Hrbáč, Utrhměch nebo třeba Upadkolo. Ani není potřeba se o těchto profesionálech rozepisovat stejně jako o Veverce Riťolezečce, zrzavé malé holčině, která teoreticky řídila vše, všude byla a všechno znala, v teorii každého z nás strčila do kapsy a prakticky bylo řítění se do vysoce postaveného zadku jediné, co jí opravdu šlo. Přesto byla řidičkou autobusu a na její obhajobu musím podotknout, že jsem poznal za svůj život i mnohem horší řidiče. Po prvním dni na výluce se tedy vrátila ke svému kočáru kdesi v Horní Dolní a já všem svým výlukovým i nevýlukovým kolegům včetně Veverky přeji spousty klidných kilometrů bez nehody a hodně pohodových cestujících.

ŽENA

O ženě, jež byla mou nastávající a vůbec první manželkou, jsem se již v několika příbězích zmínil. V životě mě potkalo štěstí třikrát, po čtvrté přišel rovnou sám anděl a i když jsem čekal pořádný kopanec, bylo tomu jinak. Štěstí přišlo v podobě tří krásných dětí, jež se mi narodili, tedy ne přímo mě, ale dvěma ženským, se kterými jsem po sobě prošel kus života. Dvě dcery a syn jsou radostí i strastí mě, hrdého otce, který je věčně na cestách. Kopanec, který jsem čekal a který nepřišel měl být od ženy, která se do mě zamilovala stejně silně a hluboce, jako já do ní a s níž jsme zahájili cestu ke svatbě a všemu tomu, čemu se říká manželství. Od základu se mi změnil život a já jsem přesvědčen, že k lepšímu a hlavně díky pohodě, kterou s ní prožívám. Pominu-li nákupy, o kterých jsem psal, vše je v naprostém pořádku. Tak tahle osůbka, která se stala součástí mého života, košilonoskou a zásobovačkou čistými oděvy, svým přičiněním získala mezi námi řidiči výsostné postavení svačinářky. Počátky jejích návštěv, kdy se v pátek vydávala na cestu za svým budoucím manželem s kufrem plným čistých hadrů, aby jí ten vyvolený nedělal ostudu a po chvílích volna, které jsem měl a trávil s ní opět odcestovala zpět domů s plným kufrem hadrů špinavých z předchozího týdne, které čekaly na vyprání, vyžehlení a dovezení opět do Kytlic se změnily v momentě, kdy ze skromné svačiny určené pro hladovce, jakým jsem byl, nabídla okolním závistivě přihlížejícím. Tak jsem se nedobrovolně rozdělil o svůj kus žvance s Iljičem, Vlčákem i výpravčím Jirkou. Před další návštěvou jsem těmi hladovci byl tázán, zda a kdy přijede má drahá polovička, o čemž jsem ji s předstihem informoval a tak vznikla nezaměnitelná funkce svačinářky a má milovaná cestovala s dvěma kufry. Ten menší byl určen mým svrškům, zatímco ten větší svačinám a stravě, určené pro nás nenažrance. Vždy skvělá kuchyně mé přítelkyně nás vždy potěšila, především naše žaludky prahnoucí po domácí stravě. Jelikož ač sama řidička vlastnící svůj osobní automobil, využívala naší výlukové dopravy s tím, že si vždy zakoupila jízdenku až do Kytlic a zpět a tím získala to privilegium se svézt několik kol se mnou. Upřímě řečeno, naše Kytlická odbočka, jak se lince do Kytlic říkalo, byla bez obsluhy průvodčích, čímž cestující jezdili zdarma. Vyjímkou byly vybraný jeden pár spojů v úterý a ve čtvrtek, vždy náhodně, kdy se objevil někdo z revizorů a vybral svých třicetpět korun za jízdenky. Z těchto důvodů, jak říkávala má drahá žena, měla zakoupenou jízdenku a vychutnávala si krásu krajiny, mou přítomnost a lidské osudy. Při jedné z takových jízd bylo v autobuse opravdu veselo, samá legrace a vtípek, taková ta situace, kdy si děláte legraci jeden z druhého, aniž by vás to nějakým způsobem urazilo a přesto se snažíte ukázat, že jste o něco chytřejší. A tak došla řada i na mou vyvolenou, kdy měla něco zazpívat a v tom všem chichotání a veselosti nevěděla zrovna co. Ze mě vypadlo první, co mě napadlo, naše hymna. Jelikož se před tím smálo na různá témata, v rámci ukázky inteligence z mé milované vypadlo: "bory šuuumí po Vltavě", okamžitě jsem pochopil, v jakém háji je a jal jsem se zachraňovat situaci se slovy: " v Ohři skví se z jara květ", jenže to už osazenstvo mikrobusu téměř leželo pod sedačkami v záchvatech smíchu. Jindy jsem byl já perlorodka, kdy při průjezdu Mlýnama jsem zahlédl v hodně malém výběhu ne zrovna k sobě patřící zvířata a otázal jsem se přítelkyně s osazenstvem vozu, jestli také v té obůrce viděli tu krávu s konětem? Vzpomeňte si v té rychlosti s krávou v pozadí, že to mládě je hříbě. Podobně úsměvných historek bylo několik, ale tyto dvě se stali jakýmsi symbolem z několika tak charakteristických pro tuhle výluku. Pro úplnost musím dodat že má vyvolená je anděl z davu, jak jí říkávám. Každým dnem mne přesvědčuje svým elánem a skutky o tom, že je opravdový anděl, ale během minuty je z ní člověk, jako každý jiný a za to jí tak bezmezně miluju. Pro snažší pochopení, celý den úsměvů, bez hádek, na všem se shodnete a pak jde umýt nádobí a první sklenička, kterou vezme do ruky, je v tu ránu na zemi v podobě střepů. Ale zázrak již byl na spadnutí, kdy celý den neupustila z ruky nic, do ničeho nevrazila a nic nechtěně nenakopla až jsem se opravdu smířil s tím, že se nemůže nic stát, protože večer strávíte v kině, kde je tma a celou dobu sedíte a cestu domu přece ošéfujete. Tak koupíte kolu s víčkem, popcorn a jdete na film. Před sálem se zastavíte, odložíte věci, které právě držíte včetně koly a popcornu, aby jste si sundali bundy a hle, popcorn mizí nechtíc v její kapse a samozřejmě se tam celý obsah nevejde, objevuje se zbytek na zemi, kde je místa přeci dost. Někdo by nadával, jiný se styděl, ale já byl za ní tak strašně rád, vždyť kdo dopřeje něčemu tak primitivnímu, jako je popcorn, projít se po červeném koberci. Prostě má vyvolená je krásná a obětavá žena, která je mým andělem a každý den si s ní užívám plnými doušky. Ať i Vaše partnerky a partneři jsou pohodově naladěni a potkáváte společně fajn lidičky, kteří byli na výluce Kytlice 2017 a jakými jsme i my dva.

ZÁVĚR

Pokud jste se dočetli až sem vězte, že takové příběhy se dají zažít v rozmezí jednoho měsíce. Stačí jen, aby vás obyčejný řidič, nebo průvodčí vnímal jako osobnost a co vy víte, třeba právě vás nyní sleduji, mluvím s vámi a jednou se dočtete něco i o sobě, kdo ví...

Děkuji všem, o kterých je v povídkách psáno, že jako jsem vstoupil já jim do života tak obyčejnou věcí, jako je doprava kamsi, vstoupili do života i oni mě a obohatili tím můj život.

Zvláštní poděkování však patří těm, o kterých se žádná povídka nenapsala a přesto jsou jich týkají všechny. Dvěma pánům, panu Petru Čechovi a panu Petru Hasenkopfovi, chlapům tělem i duší autobusákem, zaměstnavatelům, kteří mi dali možnost pro ně a s nimi spolupracovat a vlastně díky nim mohlo vzniknout tohle... (dílo). Těm, kteří jednali vždy čestně, čímž byla, je a věřím že i bude nadále radost dělat jejich jménem svou práci poctivě, prostě tak, jak se má.

DÍKY...