Pelhřimov
"Víš co, Karle, jeď se podívat do Pelhřimova, tam mají krásný krematorium, ať víš, do čeho jdeš". Nádherná hláška z filmu "Vesničko má, středisková". Pojďme se společně do Pelhřimova podívat, jak vlastně ten Karel dopadl a co našel.
Jestli doktora v podání pana Hrušínského poslechl, hledá ono krematorium dodnes, neboť zde žádné není a nebylo. Pouze spalovna a za tou rozhodně mířit nebudeme. Vydáme se za několika muzei, jež se zde mají nacházet. Centrum města je pěkně opraveno, i nějaká ta zeleň, sem tam je tu k vidění, akorát socialistická zástavba nevhodně vměstnaná mezi historické budovy je katastrofální. Nu což, za to současníci nejspíš příliš nemohou a snad se centrum Pelhřimova jednou dočká něčeho jiného, než opuštěných jednot a dalších architektonických hrůz. Nacházíme nedaleko náměstí rodný dům Emanuela J. Kodeta, autora pomníku Jana Žižky u Sudoměře. Ano, jméno není náhoda, jde o dědečka známého herce Jiřího Kodeta.
Ale přejděme k tomu, proč jsme sem zavítali. Muzeum basketbalu, nebo také bible. Ani jedno nás příliš neláká, naopak je lákavé muzeum strašidel. Jenže to jsme na uvedené adrese pro změnu vůbec nenašli. Zámek Pelhřimov a muzeum Vysočiny, nacházející se hned vedle údajného muzea má tak, jako jiná turisty vyhledávaná místa v kraji, otevřeno jen v letních měsících. Na jaře máme smůlu. Oproti tomu kostel sv. Bartoloměje i kostel sv. Víta jsou otevřeny a opravdu jde o krásné stavby. Obdivujeme nejen vnější stavbu, ale i vnitřní kouzelné prostory. Úchvatné, jak si ta církev dokázala bez práce sehnat takové velké majetky. V souvislosti s tím si uvědomuji, že znám pár lidí, mamonářů, kteří jdou patrně v církevních stopách. A já jim to měl tak za zlé. V jízdě po městě pokračujeme a kam jinam, než do muzea Rekordů a kuriozit. To se skládá ze dvou částí od sebe kousek vzdálených. První část s pokladnou nacházíme ve věži městské brány, kdy stoupání do pater (pokladna je v 1.patře) po točitých a úzkých schodech dává zabrat i nám. Expozice je v dalším či dalších patrech. Pro hůře pohyblivé nebo dokonce pohybově hendikepované je tak toto místo naprosto zapovězeno, což jako u unikátního muzea tohoto typu u nás považujeme za "velmi prozákaznické". Druhá část se má nacházet o kus dále, a to v zahradě jakési vily. A proč "má nacházet?" Inu po výšlapu úzkých a točitých schodů, nám milá, mladá a usměvavá slečna pokladní oznámila, že vstupné je 250 korun za osobu mimo hlavní sezónu, takže jaké to máme vlastně štěstí, jelikož je jaro a máme slevu. Mlčky se otáčíme a ještě dlouho přemýšlíme, zda šlo o pokus překonat rekord nehoráznosti, nenažranosti, nebo jen o jednu z muzejních kuriozit.
Pojďme se uklidnit a srovnat pocuchané nervy. Popojíždíme o něco jižněji, konkrétně k obci Mezná. A opět jde o neznačenou cestu a tak jediným vodítkem jsou mapy. Auto necháváme stát na kraji pole pod malým označníkem místa a zbytek již jdeme po turisticky značené stezce. Pramen říčky Želivky, to je to místo plné klidu a pohody, místo, kde vzniká život. Vlastně jedno z míst tolik důležitých pro život, včetně toho lidského. Hejlovka, jak se říčka jmenuje, dotéká do Sedlické přehrady, kde se do ní vlévá Jankovský potok a tím dává vzniknout právě Želivce. Ta je pak důležitým přítokem řeky Sázavy. K prameni je cesta nenáročným lesním terénem, příjemná a zdarma. A proto i u Pelhřimova můžeme s klidem říci, že šlo o krásný a přínosný výlet a proto neseďme doma a pojďme ven.