Rokycansko

Plzeňský kraj je pro nás velkým lákadlem. Tentokráte jsme se vydali na Rokycansko za několika zajímavými cíli, kde mimochodem na podzim roste spousta hub.

První naše zastávka je kousíček od města Rokycany. Nachází se zde obora Vojenské cvičiště. Jak název vypovídá, dříve zde byla zvířata úpně jiná, dnes se zde můžeme setkat s divokými koňmi, jeleny či daňky. Rozsáhlý prostor je možné obejít kolem dokola a neustále se pro návštěvníky něco vylepšuje. Jen značení je trošičku slabší, je lepší si cíl najít na mapě než spoléhat na jakékoliv poutače. Jsme tady v ne příliš dobrém počasí a proto tady toho moc nevidíme, ale místo nás něčím dostalo a rozhodně se sem budeme ještě vracet. Docela nás tlačí i čas a tak si za výsledek můžeme tak trošku sami. Příroda a sledování dění v ní totiž vyžaduje nejen klid a čas, ale především trpělivost a dobrý zrak. Absolutní romantika musí být na tomto místě za svítání, nebo naopak za soumraku. Tak uvidíme.

Popojíždíme kousek nad oboru, na vrchol kopce, pod nímž se nacházíme. Příjemná asfaltová silnice, na jejímž vrcholu stojí parkoviště u lesa. Odtud máte hned několik možností dojít na úplný vrchol kopce Kotel. Ani jedna z cest není tak hrozná, aby se nedala zvládnout, dokonce jedna z nich je vhodná i pro dětské kočárky. A proč vlastně dojít až na vrchol? Stojí na něm úžasná kovová rozhledna, která jakoby byla nakloněna na jednu stranu, ale jde o klam. Stoupáme po schodech vzhůru a zanedlouho vidíme Český les, Šumavu i Krušné hory. Rozhlížíme se a žasneme, jak krásné místo to tady je a hle, vidíme i Brno. Samozřejmě, že se nejedná o jihomoravskou metropoli, nýbrž o... To se tady dozvíte. V okolí můžeme navštívit Vojenské muzeum, nedaleké Kokotsko s rybníky, nebo třeba studánku U čůráčku. 

Naše cesta míří mezi Svojkovice a Holoubkov. Psal se rok 1982, kdy 19. března se z Rokycan přes Svojkovice do Holoubkova plazil autobus tehdejšího ČSAD. V ten samý čas se vojenská Tatra s řidičem nováčkem a instruktorem na místě spolujezdce vracela na letiště. Byla plná leteckého paliva, stejně tak vlek, který táhla. Nebylo žádné teplo a mrholilo, což na silnici vytvářelo vrstvu ledu. Ve Svojkovicích vystoupila větší část cestujících a zůstalo pár Holoubkovských. Autobus po chvíli čekání na čas odjezdu zavřel dveře a vyrazil. Silnice kromě třech zatáček a mírného stoupání není nijak zákeřná, v ten moment se vydala Tatra s vlekem opačným směrem. Z důvodu malé praxe novice raději za volant usedl letitý instruktor. Z neznámých důvodů však právě on udělal tu největší chybu, kdy dupl na brzdu a smykem poslal náklaďák dolů, vstříc nicnetušícímu osazenstvu autobusu. Ve chvíli, kdy autobus vyjel pomalu ze zatáčky kousek nad Svojkovicemi, nebylo možné cokoliv udělat a odvrátit tak srážku, která znamenala totální demolici autobusu a 7 mrtvých, včetně 3leté holčičky. Snad jen náhodou nedošlo k výbuchu přepravovaného kerasínu, který by znamenal absolutní vymazání místa z map. Pokud tudy pojedete, za první zatáčkou nad Svojkovicemi na nevelké odstavné ploše zastavte a u malého nenápadného pomníčku zapalte svíčku. My tak činíme nejen na památku obětí, ale i proto, aby jsme si opět připomněli svinstva komunismu. Instruktor, který zavinil fatální střet a zbytečnou smrt několika lidí, vyvázl podle všeho s nepodmíněným trestem 6-ti let, ale po 3 byl propuštěn. Jedná se o jednu z nejtragičtějších nehod autobusu u nás, jen režimu se nehodilo o tom kohokoliv řádně informovat, zatímco dnes je potřeba veškerá svinstva neustále připomínat.

Pro spravení nálady a jakési odsunutí komunistických hnusů z mysli, nebo zbytečných úmrtí, vyrážíme do nedaleké Zruče. Zde si rodina milovníků letadel zřídila vlastní muzeum, kde se nachází několik unikátů mezi desítkami strojů. Parkování je zdarma a vstupné stovku. Neuvěřitelné, tak bychom charakterizovali plochu plnou velkých i malých vzdušných strojů. Zastavte se, nebudete litovat.

Teď tedy snad už jen vzhůru, nesedět doma a jít ven...