Promluví třetí

Autor: Roman Šebek

Onoho pátečního rána se Maty probudil lehce po půl osmé a i když poslední dobou vstával téměř každý den až před obědem, dnes bylo něco jinak. Něco, přesně věděl co, ale nedokázal říct, zda se na to těší. Jednostoosmdesátosm centimetrů vysoký, sedmnáctiletý mladý muž, s hnědými, neupravenými vlasy lehce pod ramena se jen ušklíbl, hřbetem ruky otřel nos a otočil se od okna. Zůstal však na místě, jako by přemýšlel. Po chvíli přeci jen přešel místnost na druhou stranu, kde se hned vedle dveří vedoucích ven z místnosti do jedné z chodeb ústavu nacházelo umyvadlo, na němž stál plastový kelímek s kartáčkem a pastou na zuby. Kolikrát si za tři měsíce, kdy byl zavřený jen v této místnosti pomyslel, jak se mu nelíbí právě ten žlutý kelímek, jak pasta i kartáček je určitě to nejlevnější co sehnali, zároveň ale automaticky si každé ráno i večer zuby vyčistil. Tak, jak ho to učili rodiče, ano, ti, které tak nenáviděl. Arogantní matka, která stále jen přikazovala, díky které vlastně odešel i táta, jen jeho tady v tom nechal. Vlastně za to ho nenáviděl. S matkou, jak o ní sám se sebou mluvil, s tou to bylo jinak. Nesnášel jí od mala, snad co jeho paměť sahá a kam by to až vedlo, kdyby si sám před několika měsíci nezjednal respekt. Ale bylo respekt to pravé slovo? "Určitě ano, už si nikdy nic takového přece nezkusí", ujišťoval někdy sám sebe. Co na tom, že ho za těch pár facek poslal soud do nápravného zařízení. Alespoň má od ní klid. Ale proč mu k tomu připočítali i ty dvě holky? Vždyť si s nimi jen užil a při tom jim uštědřil přeci jen pár facek. Kdyby se nebránily a něco vydržely, nemusely skončit v nemocnici, čůzy. Můžou si za to samy. Myslel, jak z toho světa plnýho hloupých žen, ano, všemi pohrdal, že vypadne a bude mít klid. Trestem největším pro něj byla doktorka, ta, která se tvářila jako anděl, ale on měl o ní úsudek hned a úplně jiný. Z úvah ho vyrušil zámek dveří. Doktorka, o které právě uvažoval, otevřela dveře a s typickým lehkým úsměvem vstoupila do místnosti. Neměl jí rád jako každou, a přece vůči ní necítil vztek, jako k jiným. V její blízkosti neměl potřebu na ni útočit, zpočátku možná, ale brzy z něj pocit chtíče jí nafackovat vyprchal. Už mu ani nevadilo, že je před ní stále jen v trenkách, ve kterých spal. Pronesla pár slov, která očekával, jen se ušklíbl, hodil na sebe džíny a triko, pantofle a už jí následoval chodbou vedoucí k mřížím, za nimiž byl východ ven na zahradu. Na tu zahradu, na kterou tři měsíce koukal jen přes zavřené okno. Poslední dny přemýšlel, jaké to bude moct se projít po oné obrovské zahradě. Byla opravdu rozlehlá a obklopovala rozsáhlou budovu ze všech stran. Cestou k mřížím si doktorku ještě jednou prohlédl, zezadu. Tentokrát měl na to čas, uvědomoval si, že na svůj věk je pořád pěkná a štíhlá ženská. "Ale je to jen obyčejná prašivá a vypočítavá ženská, kterou by měl někdo zprovodit ze světa. Beztak tu jen překáží",najednou zapřemýšlel. Sám se však zarazil na tím, že sám by zrovna jí, ačkoli rád, nedokázal ublížit. Z myšlenky ho vytrhnula lehkým zakašláním, podávala mu propisku k podpisu nějakého cáru papíru, který pro něj neměl žádnou hodnotu, k tomu prohodila pár vět, které ani neměl potřebu vnímat. Udělal pár čar, rádoby podpis a otočil se zpět do chodby, kterou právě přišli. Jakoby naposled přejel pohledem po celé délce chodby, otočil se a otevřenými mřížemi prošel k východu, ze kterého pokračoval po třech kamenných schodech ven. Pod schody se znovu otočil, přes čiré sklo viděl, jak doktorka stále stojí u mříží a hledí za ním. Nadechl se zhluboka, čerstvý vzduch, konečně. Vydal se obejít budovu, projít se a protáhnout, hlavně najít místo, kudy odtud utéct. Nechtěl tady zůstat ani chvíli. Po několika minutách našel vzrostlý strom, jehož větve přesahovaly za zeď areálu. Byl hubený, lehký a mrštný a než by si kdokoliv stačil všimnout, byl na druhé straně zdi a mířil pryč.

"Pátek", pomyslila si Eva, štíhlá čtyřicátnice s plavými vlasy staženými do culíku. Už dlouhá léta to tak nosila, vlastně od rozvodu. Manžel ji před pěti roky opustil kvůli osmnáctileté puberťačce, odstěhoval se a protože děti spolu neměli, už o něm nikdy neslyšela. Nevadilo jí to, vlastně byla ráda. Vstala lehce po páté ranní a zašla se osprchovat. Po sprše, ještě v županu, posnídala a vypila kávu. Až po tomto rituálu se oblékla a stejně jako jiné dny i dnes si vzala bílé přiléhavé triko a bílé kalhoty. Plášť ze zásady nenosila, přišel jí nepraktický. Ředitel ústavu ji často říkával, že upnutá trika vzhledem k její pěkné postavě nejsou ideální, pro její letitou praxi jí však tato slova říkal spíše jen jako přání, než cokoliv jiného. Však i on sám se pokoušel blíže seznámit s půvabnou doktorkou, ovšem Eva mu jednoznačně dala najevo nezájem a především si neodpustila poznámku o jeho dlouholetém manželství. Od té doby byli s ředitelem přátelé. Před odchodem se ještě navoněla drahým parfémem, který si před několika dny koupila. Nikdy si nekupovala drahé parfémy, "tak proč to teď nezměnit", řekla si. V ústavu byla přesně v šest, od noční služby si převzala zprávy a hlášení, pozdravila se s personálem, který měl dnes službu s ní a odešla do místnosti pro lékaře. K pročítání hlášení si uvařila další kávu a natáhla se na gauč. Byl na ní dost dlouhý, občas přemýšlela, pro koho byl kupován. Sama měřila necelých stosedmdesát centimetrů a gauč měl na délku dva metry. Z přemítání o rozměrech postaršího gauče ji vyvedla potvrzovací zpráva o umožnění procházek po zahradě pro Martina Irbena. "Kluk z blbý rodiny, co chytil život za špatný konec a nikdo mu nedokázal říct, že je to špatně. Tak se mstil na holkách za panovačnou mámu, až nakonec zbil i ji a skončil tady", říkávala si. Od začátku z něj nepociťovala hrůzu, ani se ho nebála, naopak byl pohledný, docela ji i přitahoval a několikrát sama sebe přistihla při myšlence, jaké by to s ním asi bylo. Hned se však sama pokárala, "kolik mu je a navíc je to tvůj pacient, co jsi, nějaká flundra? Chybí ti chlap, ale nehledej ho mezi dětma", nadávala sama sobě. Umožnění procházek navrhovala už před měsícem, ředitel s tím však nesouhlasil. Až teď, dneska, když má ona službu. Byla za to ráda, ráda za něj, za toho kluka z blbý rodiny. Po sedmé hodině prošla celé oddělení jako každý den, kdy sloužila, pokoj Matyho si nechala až na konec své obchůzky. Odemkla dveře a vešla dovnitř. Maty stál u umyvadla hned vedle dveří, asi přemýšlel. Tím však zůstala stát na krok od něj, najednou z něj cítila jeho mužnost, teď to nebyl jen ten hošík, ale docela přitažlivý chlap. Stál tam jen tak v trenkách a tak viděla jeho celé mužné tělo. Ihned se ale probrala a zcela profesionálně mu sdělila informace, které mu sdělit měla. "Tak jste se dočkal, já jsem Vám to chtěla umožnit už minulý měsíc, ale ředitel to nepovolil. Takže až dnes, tak se oblékněte a půjdeme". Vůbec na to nereagoval, jako kdyby ji snad ani neslyšel. Mrzelo ji to. Během chvilky měl na sobě oblečení a najednou v ní převládla ženskost, ta jeho přitažlivost její profesionalitu porážela na plné čáře a tak zcela neprofesionálně šla chodbou k východu před ním. Snad aby si všimnul vůně parfému, snad její svádivé chůze, snad čekala jakoukoliv reakci. U mříží se zastavili, nevnímal ji, odkašlala si a on zpozorněl. " Máte dvě hodiny dopoledne a tři odpoledne, pokud se stane, že se nevrátíte, bude to považováno za porušení soudního rozhodnutí a bude s Vámi zacházeno podstatně hůře. Já mám ještě víkend a pak konečně tři týdny dovolené, tak snad nám to oběma nezkazíte". Při těch slovech myslela na to, jaká by byla dovolená s ním, neměla na dovolenou vlastně žádný plán, dostala ji příkazem. Pět let ji už neměla a teď? Tři dny před dovolenou stojí vzrušená nad myšlenkou trávení dovolené s ním, sadistickým mladíkem. Podala mu propisku, podepsal se a ještě se otočil. "Vůbec na mě nereaguje, to snad není možný, hajzl jeden", řekla si sama sobě a zastyděla se. Vyrazil k východu, přes zavřené dveře se ještě za ní ohlédl a pak se jí ztratil z dohledu. Před půl dvanáctou už řediteli oznamovala jeho útěk. Ten zalarmoval policii. Celé odpoledne a poté i víkend přemýšlela nad Matym, nad oním klukem, který ji sexuálně přitahoval a přesto byl pro společnost nebezpečný, kde je a zda se drží dále od lidí, aby jim nadále neubližoval. Zvláště pak ženám, které by bez vlastního přičinění byly oběťmi zanedbané výchovy ze strany Matových rodičů.

V sobotu těsně po rozbřesku zazvonil na okraji města Kopřivnice telefon. Kapitán Adam Mergl ještě spal poklidně vedle své ženy. Oba telefon vzbudil, zatímco štíhlá a pohledná padesátnice s černými krátkými vlasy nad drnčícím telefonem jen něco zamumlala a ze zvyku se obrátila na druhý bok, kapitán zbrunátněl. Bylo mu už lehce přes padesát, dlouho šťastně ženatý s Janou, která si jeho práce vážila a svého muže milovala. Nadzvedl se v posteli, zvedl sluchátko a druhou rukou si prohrábl černou kštici, kterou mu v jeho věku mnoho kolegů závidělo. Za dlouhá léta u policie si vysloužil nejen hodnost kapitána, ale pověst pracovitého, spravedlivého člověka, který jde každému lumpovi po stopě, dokud jej nedostane tam, kam každý takový lotr patří. Za ta léta se i spravil, už nebyl sportovec několik let a na váze to bylo malinko znát. "Mergl", představil se. "Ahoj Adame, tady Marek", ozval se hlas dlouholetého kolegy a kamaráda. Marek Robovský byl oproti stoosmdesátpět centimetrů vysokému Adamovi menší jen o kousek, zato o téměř deset let mladší, štíhlejší a svobodný. U policie sloužil jako detektiv a zároveň soudní lékař, jelikož měl vystudovány obě školy a oběma profesím se celou dobu věnoval. "Nerad tě ruším, ale musíš přijet do Hluchové. Když pojedeš od vás po dvaasedmdesátce na Jablunkov, tak odboč na Rokli. Je tam takovej starej ukazatel, anebo víš co, pošlu tam hlídku, oni tě nasměrujou". Adamovi bylo jasné, že jde o něco závažného, posledních pár let se už nevěnoval drobným krádežím, ale řešil závažné trestné činy. "Jo chápu, dej mi hoďku. Dám si kafe a proberu se, pokud teda nemám fakt spěchat"? Přesně věděl, o jakou lokalitu jde. Několikrát tam v těch končinách řešil přepadení, později i jedno nebo dvě znásilnění. Byl to hluboký les daleko za městem, který končil až za slovenskou hranicí u osady Liptava a na jehož okraji byla malá rokle. Nebyla ani moc hluboká, přesto od silnice dostatečně vzdálená, aby posloužila různým individuím k jejich nekalým úmyslům. Nedaleko se nacházelo několik rozpadlých domů, někdy už jen základů, zaniklé vsi Hluchová. "Ne, ta tady na tebe počká, neboj", odvětil stroze a bez špetky humoru Marek. Adamovi bylo jasné, že půjde tentokráte o vraždu a informaci Marka přešel mlčením a zavěsil. "Děje se něco miláčku"?, v polospánku se zeptala Jana. Adam jí však odpověděl jako vždy, "nic miláčku, co by se tě týkalo". Nechtěl ji zatěžovat špatnostmi, kterými se v práci musel zaobírat on, nechtěl ji strašit a znepokojovat tím, že i v jejich kraji se zdržují vrazi a násilníci. Vzal na sebe župan a mlčky odešel do kuchyně, kde si připravil kávu a než se uvařila voda, stačil se umýt a obléct. U kávy pak mlčky přemýšlel, proč se někdo rozhodl zabíjet a proč tady. Vyšel před dům, pečlivě za sebou zamkl, nasedl do své Oktávie a vyrazil. Za necelých třicet minut ho hlídka máváním směrovala na odbočku k bývalé vísce. U rokle zaparkoval auto a vydal se stezkou dolů do rokliny. Tam už byl celý výjezd v čele s Markem. "Ahoj, tak jsem tady a poslouchám tě", povídal Adam směrem k Markovi, aniž by se na něj podíval. Zrak měl celou dobu namířen na neznámou dívku, která ležela zcela obnažena na zádech bez známek života. "Holčina, tak kolem dvaceti let, hodně zbitá a nalezena houbařem, nějakým Františkem Botkou, sedmdesát tři let, ale čamrda. Stojí támhle, kdybys chtěl s ním mluvit, ale už s ním mluvili kluci a kromě toho, že tady o ní div nezakopl, neví nic". Adam zvedl oči a podíval se na roztřeseného důchodce. "Co máš ty?, byl nedočkavý na lékařské stanovisko, které Marek vždy přidal. "Uškrcená nebyla, alespoň jsem nic nenašel, ale udělám pitvu a uvidíme. Každopádně to vypadá, že dostala pořádnou nakládačku a to asi bylo příčinou smrti. Jen nevim, proč je nahá, styk s nikým neměla", shrnul dosavadní fakta Marek. "Dobře, nech ji odvézt a hned se do ní pusť. Chci mít toho hajzla co nejdřív, tak se zprávou neotálej. A František jsi říkal jo?",zvedl hlavu Adam k Markovi a vzápětí pokynul na důchodce, jakoby chtěl Markovi stvrdit, že se vážně ptá na nálezce oné zavražděné. Marek jen souhlasně kývl, otočil se a vydal se směrem k vyšetřovacímu týmu zajistit další důkazy a nechat odvézt tělo zubožené slečny. Adam pomalu došel k Františkovi Botkovi. "Pan František", aniž by čekal na odpověď, pokračoval. "Já jsem kapitán Mergl, Adam Mergl. Říkejte mi jak chcete Františku, říkali mi, že vám je třiasedmdesát jo? Panečku, vypadáte dobře"! Opět pokračoval, aniž by počkal na reakci důchodce. "Odkud jste", zeptal se a tentokrát nechal pana Františka reagovat. "Já, já, já jsem z Bučovic, to je tady dobrý čtyři kilometry, já,já...", odpovídal roztřeseným hlasem stařík. "Jo, já vím kde to je, bleskově reagoval kapitán Adam, čímž důchodci skočil do nedokončené věty. "Tak pojďte, já vás hodím domů, dneska už stejně houby nenajdete a cestou se stavíme někde na dobrý kafe, co vy na to?" Pan František přikývnul a v jeho zděšených očích bylo vidět jakési uklidnění, nebo snad vděk za to, že teď hned nemusí být na vstřebání tak hrůzného zážitku úplně sám. Cesta proběhla mlčky, před Bučovicemi, na pokraji samotné dědiny sjel kapitán Adam Mergl k přilehlé čerpací stanici s bistrem. Tam se s Františkem Botkou usadili, upili ze svých šálků a když se střetli pohledem, kapitán jen pozvedl obočí a pokýval hlavou. František se zadíval do kafe a odvyprávěl to, co řadovým policistům. Jak šel lesem a chtěl dojít na své hříbkoviště, na které však musí projít přes rokli. Jak už už se blížil ke stoupání, najednou zakopl a upadl. Z kapsy mu při tom vypadl mobilní telefon, sebral ho a s telefonem v ruce se otočil. Když viděl tu hrůzu, telefon upustil znovu, ten se tentokrát rozpadl a on jej musel nejprve složit, aby mohl zavolat policii. Chvíli to trvallo a několikrát se kapitánovi při rozhovoru omlouval, ten jej však ujistil, že vše udělal velmi dobře. Po dopití kávy ho odvezl kapitán Mergl několik stovek metrů k domu, kde na něj čekala jeho žena a dcera, s kterými v domě žil. "Prosím vás, pane kapitáne, až něco vyzjistíte, dejte mi vědět. Tak nějak pro můj klid, můžu vás o to poprosit?" Požádal František kapitána při odchodu z vozu. "Dám Františku, to vám slibuju", odvětil Adam Mergl, kterému bylo staříka líto.

Téhož dne odpoledne seděl Adam Mergl ve své kanceláři a procházel si složky obdobných činů z minulosti a zkoumal, zda v současné době se někde v okolí i vzdálenějším nestalo něco podobného. V půl čtvrté odpoledne vstoupil do kanceláře Marek Robovský a hned se očima zabodnutýma do listů papírů ve složce, jež právě nesl, pustil do informování kapitána Mergla. "Tak Adame, podle otisků prstů je to Julie Novotná z Olešnic, dvacet dva let, ubitá do bezvědomí, na následky krvácení do mozku zemřela, jenže, blbý je to, že patrně jak jí našel ten děda, tak ještě pár minut žila. Musela zemřít, než jsme přijeli, chudák holka. Ale, sex neměla, žádné DNA ani otisky cizího člověka jsme nenašli, prostě tu ubožačku někdo střískal, a to doslova Adame, až tam na místě. My ji máme v evidenci, protože se minulý rok na diskotéce v Jablunkově poprala s hospodským, hodila po něm půllitr, ale netrefila se, zaplaťbůh". Zvedl oči, aby se podíval na kapitána, ten však seděl se zakloněnou hlavou a měl zavřené oči. "Děje se něco Adame?" zeptal se překvapeně Marek. "Nene, pokračuj Máro, já jen, že musím zítra zajet do Bučovic, ten děda to věděl. Ale pokračuj, to zařídím sám, každopádně tuhle informaci nikde neříkej, bude to lepší pro hodně lidí, věř mi." Marek vyposlechl Adama a věděl, že ten ví, co dělá. "Dobře, oficiální vyjádření je, že byla mrtvá, těch pár minut nikomu neublíží", konstatoval Marek, načež mu Adam skočil do řeči."Ale mohlo by Marku, a ne málo, proto to nech takhle, jak říkáš". "Dobře", přikývnul Marek, "nemám s tím problém. S čím ale mám problém, kluci pročesali všechno, celý okolí a nenašli nic kromě nepoužitelných několika šlápot, žádné oblečení, občanka, kabelka, prostě nic. "Kapitán se narovnal, "no to je hodně divný. Takže já pojedu k ní do Olešnic a zítra zajedu do Bučovic. Ty a kluci do té hospody v Jablunkově, prověřit hospodského a jeho okolí, ještě jednou prohledat Hluchovou, vemte si psy, kdyby něco, jsem na mobilu, tentokráte i doma." Adam Mergl neměl rád používání mobilu doma stejně, jako jeho žena. Vážili si každé chvíle, kdy mohou být spolu a nechtěli si je rušit cinkáním aparátů a kolegové a kamarádi to respektovali. Pokud však kapitán nechával zapnutý mobil i doma, vždy nezapomněl informovat Janu a ta věděla, že je to nezbytné a že její milovaný muž opět chytá nebezpečného lumpa. "Jinak v pondělí na osmou tady s novinkama a ať jich máme dost na to, abychom toho zmetka chytli". Po několika minutách už seděl opět ve svém voze a mířil do Olešnic, místa bydliště zavražděné Julie. Byl to menší patrový domek a už podle předzahrádky obsypané květy rostlin bylo patrné, že zde nebydlela sama.

Sotva dopoledne otevřel oči a vešel do kuchyně, musel poslouchat svoji ženu. Dana Novotná, silnější, zato menší postavy se šátkem uvázaným kolem hlavy, něco přes padesát, byla metrnice, většinou však právem. I Oldřich, její manžel, téměř šedesátník a chlap jak hora to věděl. Přesto její řeči neměl rád, ale svou ženu i dceru miloval. "Ty jsi zase musel vypadat, celý dopoledne prospíš, o zahradu, slepice i králíky se musím starat sama, že se nestydíš Oldo. Holka taky v luftě, já se na vás vykašlu na oba a bude klid." Jednou za čas se v hospůdce sešla dobrá parta tak, jako včera a chlapi sedí a pijí, zpívají a je jim bez ženských dobře. "Já vím Danuško, víš jak to je, dneska ve vsi bude zase veselo, to se zase vy ženský narozčilujete, viď?" Otázku nemyslel vážně, věděl od kamarádů, jak sobotní dopoledne jejich manželky nadávají téměř stejně. Dana se však ujala slova. "To víš že jo, ale vám je to jedno, hulákáte na celou ves, popíjíte, ale že by jste někdy vzali nás? To ne." " Ale prosím tě," zastavil jí Oldřich, to by se ti líbilo koukat na to, jak chlastáme? Ještě by jsi chtěla taky a stačí, že se jednou za čas v naší rodině zřídím já", snažil se odlehčit téma. " A víš co, já vím, že tady od rána běháš a skáčeš, pojď si sednout, dáme si spolu kávu a já nám pak udělám oběd." Objal Danu a vtiskl jí polibek. Věděla, že nemá smysl se dlouho rozčilovat. Stejně tak jí bylo jasné, že Oldřich opravdu uvaří, čímž jí ušetří práci. Navíc milovala, když si Olda žehlil čas od času své průšvihy právě vařením, protože to on opravdu uměl. Nyní už byl v invalidním důchodu, ale několik desítek let před úrazem pracoval jako kuchař v restauraci v Jablunkově. Po výborném obědě si dali spolu další kávu, pak otevřeli lahvinku dobrého vína a povídali si spolu pod přístřeškem do pozdního odpoledne. Z příjemného rozhovoru již u druhé lahve, protkaného smíchem, je vyrušil zvonek od branky. Oldřich se zvedl a šel k brance, kde se mu představil kapitán Adam Mergl. "Pane Novotný, je mi to moc líto, ale Vaše dcera byla dnes v ranních hodinách zavražděna". Slova vyřčená kapitánem probodávala Oldřicha jako nůž, z očí se řinuly provazy slz a nezmohl se na jediné slovo. Dana okamžitě, jak viděla svého manžela, propadla nezastavitelnému pláči a nářku, srdcem ji v tu chvíli zmítala obrovská bolest. Oldřich vnímal slova kapitána Mergla, zda se může podívat do jejího pokoje, ale zmohl se jen na přikývnutí a prstem ukázal do patra. Po několika minutách kapitán Mergl odjížděl, rodičům zavražděné Julie ještě jednou kondoloval a informoval je o tom, že tělo bude vydáno k převozu do krematoria v úterý dopoledne a je potřeba se dostavit v předstihu na policejní stanici k sepsání protokolu. Rodiče jen přikývli na srozumněnou a kapitán mlčky nasedl do svého vozu a odjel.

Sobotní večer trávil kapitán Adam Mergl doma, se svou ženou si otevřeli láhev vína a zatímco Jana věděla, že Adam má starosti a proto si otevřela knihu, aby měl klid na přemýšlení, Adam si mlčky přehrával v hlavě obraz zoufalství a zkázy v rodině Novotných. Ač sám s Janou děti neměli, vidina rodičů zavražděné Julie mu vháněla slzy do očí. "Chceš se mnou o něčem mluvit miláčku?", zeptala se opatrně Jana. Adam si otřel slzy a zavrtěl zamítavě hlavou. "To ne miláčku, to je jen práce a ta do našeho domova a naší lásky nepatří. Někdy to je ale bolestivé a smutné natolik, že to nedokážu vstřebat za jeden den, nic to nemění na tom, že jsou to věci, které by tobě zbytečně dělaly vrásky lásko." Jana chápavě přikývla a obrátila se zpět ke knize. Ten večer už toho moc nenamluvili, osprchovali se a před usnutím se dlouze a vášnivě pomilovali. V neděli se probudili až dopoledne, Adam vstal, uvařil kávu a připravil snídani, kterou si společně vychutnali v posteli. "Miláčku, po snídani musím zajet do Bučovic, musím tam něco zařídit, vadilo by ti...". Jana ho přerušila položením svého ukazováčku na jeho rty. " Vůbec ne, dělej co musíš. Já to uklidím. Jeď a chyť toho hajzla, co ho teď honíš. Je mi jedno, kdo to je a co provedl, ale když ho chytáš ty, bude to šmejd." Adam se jen pousmál, i proto Janu miloval. Po snídani se oblékl a odjel směrem do Bučovic. Pana Františka našel sedět před domkem na lavičce. "Zdravím Františku". Ten jen mávnul na pozdrav a začal se zvedat. "Jen seďte příteli, já si otevřu a dlouho se nezdržím, nebojte". Důchodce se zase posadil a jen přikývl. Kapitán se posadil k němu, zahleděl se na něj a pak otočil pohled před sebe. "Víte Františku, včera jste mne o něco žádal a já, i když mi to přišlo divné, vám ten slib dal. Dnes už vím a vy víte, že já vím. Tak vám povím, že vy jste dělat nemohl už nic. Krvácela do mozku a mohla žít tak minutu, možná dvě, když jste ji našel. Nepřežila by stejně, bohužel, ale naopak díky bohu za vaše houby, protože jsme se hned pustili do hledání toho zloducha a hlavně díky vám nemá takový náskok, jak si myslí". Stařeček se pousmál a se sklopením hlavy poděkoval. Bylo evidentní, že se dostavila úleva před vlastním svědomím. "Ne, to já děkuji vám Františku. Kdyby jste si na něco vzpomněl, dejte vědět, zajel bych k Vám." František jen přivřel oči, kapitán se zvedl a odešel brankou, kterou za sebou zavřel. Cestou se zastavil v kanceláři, kde prošel nová hlášení, ale nic nového z nich nezjistil. Odpoledne a večer trávil opět se svou ženou Janou, tentokráte v bujaré konverzaci.

Pondělní ráno byla Eva vzhůru už v šest. Začala jí povinná třítýdení dovolená. Celý víkend přemýšlela, jak s ní naloží. Až včera na to přišla, myšlenky se mísily s myšlenkami na Matyho, toho přidrzlého, sadistického, ale přitažlivého floutka. Rozhodla se, že ho bude hledat, policajti ho stejně hledat nebudou, když ho chytí, tak jenom náhodou. Stejně nemá co na práci, má se doma válet? Nebo chodit na koupaliště a sledovat, jak po ní chlapi civí? Ne, pojede za ním a snad bude mít štěstí. Ale kam se vydat? Až teď, ve sprše se rozhodla. Kdybych utekla,pojedu tam, kde mě nikdo nezná. A jestli utekl hned a přišlo se na to až když nepřišel z vycházky, měl dost času zmizet docela daleko. Ze sprchy ještě nahá usedla k počítači a zadala do vyhledávače odjezdy vlaků z Domažlic, nejblíže položeného většího města ležícího na západní hranici. Jeden údaj upoutal její pozornost. Slovensko, tedy tam by se bez dokladů, jež mu byly zabaveny ústavem nedostal, ale poslední česká stanice na východě, Jablunkov. "Pojedu tam, já bych tam jela, tam mě nikdo nezná a policajty nenapadne hledat tak daleko. A když ho tam nenajdu, budu se město po městě vracet až sem k nám a uvidíme." Pochybnosti o tom, že by se vlakem vydal až na druhou stranu země si nechtěla připouštět, rychle si sbalila cestovní tašku a vybavena fotkou, kterou zcizila ze zdravotní karty se vydala na nádraží, aby zanedlouho seděla již ve vlaku na opačný konec státu.

Bylo pondělní ráno, půl osmé, když se u Adama Mergla začali scházet všichni z jeho týmu, včetně Marka Robovského. Před osmou už seděli v místnosti všichni, většina z nich upíjela ze šálků kávu, někteří čaj. "Tak začneme, Marku", pobídl Adam kamaráda a kolegu. "Tak víme, že jde o Julii Novotnou, dvacet dva let, máme ji v evidenci kvůli napadení hostinského v Jablunkově vloni, ale nakonec stáhl obvinění. Žádné drogy, v krvi nula celá šest promile, takže možná dvě sklenky vína, ale v pohodě. Ubita k smrti, zemřela na krvácení do mozku, při nalezení panem Františkem Botkou byla už prakticky mrtvá". Marek se podíval na Adama, ten jen zavřel oči a zaklonil se v křesle. "Byla svlečena, nebyla však znásilněna a nebránila se. Za nehty ani nikde jinde žádný biologický materiál. V sobotu jsem mluvil v Jablunkově s hospodským, se ženou tam pořádali diskotéku, takže živo až do sedmi do rána, kdy odcházeli poslední hosté, alibi jako Brno, všichni ho viděli obsluhovat do konce. Ale jedna zajímavost tady je". Adam se zprudka narovnal, až se někteří po něm ohlédli. "No tak copak máš?", ptal se kapitán. "Ona ta Julie u něj dělala brigádu, jako barmanka". Marek se odmlčel a pohledem přejel ostatní. "No tak tam dělala brigádu, nelíbila se jí výplata a švihla po hospodským půllitr, to je ta zajímavost?", vyrušil ho svou úvahou kapitán."No, právě, že ne. Ona tam začala dělat až po tom incidentu a dělala tam ještě letos, až na začátku léta skončila. Ale"!, podivil se Adam Mergl. "No to je fakt zajímavý, ještě něco?", neskrýval svou zvědavost. "Někteří tvrdí, že ten hospodský s Julií něco měl, ale to teprve ověřuju," doplnil Marek. "Dobře, až něco budeš mít, tak mě informuj a toho hospodskýho, toho si pozveme sem, třeba se rozpovídá ještě o kousek víc. Další", pobídl ostatní kolegy kapitán. Dočkal se jen informací, které věděl, psovod nic nenašel a stopy na místě činu byly nepoužitelné. "Tak a já, já byl u Jůlie doma, bydlela s rodičema, hrůza", konstatoval Adam. Nesnášel tyhle oficiální oznamování všeho zlého, úmrtí jejich blízkým obzvlášť, ale z pozice, jež u policie zastával, byl tím pověřeným právě on. "Na to si nikdy nezvyknu, kluci. Ale k věci, pokojík mladý holky, plakáty kdejakých zpěváků a kapel, nepořádek, peněženka s doklady na stolku, ale ještě dvou věcí jsem si všiml. Na několika fotkách které tam měla, má na sobě modré kraťasy a růžové tílko, ale ty věci jsem nenašel a druhá věc, která mne zarazila byla ta, že v jednom z šuplíků měla na dně fotku z nějakýho ultrazvuku a datum byl loňskej. To by mohlo souviset s tím hospodskym, takže zjistit a pak jsem byl v Bučovicích, pro jistotu, děda bude dobrej, ale nic z něj už nevypadne. Já zkusím její rodiče, mají dneska přijít ohledně převozu těla, tak uvidíme." K tématu neměl nikdo už nic objektivního a proto se všichni rozešli za svou prací.

Celou noc nezamhouřil oka, stejně, jako jako tu předešlou. Od chvíle, kdy jim kapitán Mergl oznámil násilné úmrtí jejich dcery, jakoby Oldřich s Danou neměli pro co žít. Někdo jim sebral jediné dítě, tu holku, se kterou se poslední rok více hádali, než dříve, vlastně od chvíle, kdy napadla hostinského v Jablunkově, Oldřichova kamaráda, aniž by jim vysvětlila ona či on, důvody jejího zkratového jednání. Časem se s tím smířili, byla dospělá a svůj život se musela naučit zařídit si sama, přesto to byla jejich dcera, ta, kterou milovali. Mnoho se od té chvíle změnilo, mimo jiné tento krutý osud Danu s Oldřichem ještě více semknul. Před obědem mlčky seděli u kapitána v kanceláři. "Je mi to opravdu líto, já se ženou děti nemáme, já nemohl, přesto každého člověka si vážím a mláděte dvakrát. A pokud se najde svině, která je něčeho takového schopna, předám ji zákonům za každou cenu, i když bych si to s tou krysou za každou oběť vyřídil nejradši sám. Věřte mi, že ho dostanu". Jeho slova vehnala Daně slzy do očí, Oldřich jen seděl s kamenným výrazem v obličeji. "To bych vám radil, jinak si tu svini najdu sám," jen stroze kapitánovi odvětil. "Přesto, nevíte, co měla Jůlie při odchodu na sobě?", snažil se zjistit Adam. "Růžový tílko a modrý kraťasy, nebo takový spoďáry jen tak těsně pod zadek, pane kapitáne", zajíkavě vypovídala Dana, "Olda jí kolikrát říkal, že jí jednou ten zadek vypadne, ale v dobrém, oba se tomu vždy smáli", pokračovala polohlasně přes pláč maminka mrtvé Jůlie. "Ono pane kapitáne," přidal se Oldřich, "poslední dobou to bylo asi jediný, čemu jsme se smáli. Ona Julča se poslední dobou radši hádala. A znáte důvod?", nečekal s otázkou kapitán. "Od tý doby, co vyjela na Karla, mýho kamaráda, on má takovou trošku lepší hospodu v Jablunkově, se dost změnila. Nikdy nám k tomu nic neřekla a Karel taky ne. Já jsem za ním byl se omluvit a on to bral s nadhledem, ale vysvětlit mi to nedokázal, nebo nechtěl", vypověděl Olda, načež kapitán se zamračil a zeptal se ho? "Vy se znáte a vy jste za ním byl?" "No jasně," hned ze sebe vysypal Oldřich. "Vždyť manžel tam několik let vařil a jeho kuchyně byla vyhlášená široko daleko, i Julču tam pak brával a učil jí vařit. A Karel? Teda pan hospodský? Ten ji zná od mala přeci", vyrazila dech kapitánovi Dana sebejistou odpovědí. "Aha, tak děkuji za objasnění, paní Novotná", zdvořile pokračoval kapitán. Pak už jen nechal oba rodiče zavražděné podepsat formuláře, seznámil je s procesem převozu a vyprovodil je před budovu, odkud je nechal odvézt služebním vozem domů. Až když služební vůz s Novotnými zmizel za křižovatkou, otočil se a trhl sebou. "Ty vole, jsem se tě lekl." "Promiň, to jsem nechtěl", odvětil Marek stojící přímo za ním. Řekl jsi jim to o tom těhotenství?", zeptal se kapitána. "Ne, nemusí vědět všechno, ale zato já vím dost na to, abychom si pozvali Karla Popílku, hospodského z Jablůnkova." "To máš recht Adame, já ti ještě nějaké info přihodím. Ona ta Jůlie byla vloni těhotná, ale nechala si to vzít. Byla na tom v Brně". Adam pohodil hlavou a zamračil se. "Sakra, proč až v Brně? To kvůli rodičům? Tak to fakt asi ne, to děcko, co čekala, nemělo uvedeného otce, ale protože Popílka i Novotný byli dárci krve, tak jsem si nechal vyjet srovnání a podrž se, on ten Popílka byl s největší pravděpodobností otcem toho jejího mimina, co čekala, ale asi i její, jistý je, že Novotný její táta fakt být nemohl." Kapitán Mergl si plácnul dlaní o čelo, otočil se k odchodu a již za chůze, následovaný Markem pronesl: "Tak toho Popílku tu chci mít ještě dneska a už se na něj vážně moc těším."

"Teprv půlka, tak malý stát a vlakem pojedu téměř celý den. O rychlících jsem měla jinou představu," přemýšlela potichu Eva. Podívala se na hodinky, bylo před polednem. Uvědomila si, že se na ně dívá čím dál častěji. Cesta jí teď přišla strašně dlouhá, možná až nekonečná, ale myšlenka na vášnivý sex s Matym se stala jakýmsi motorem, který jí hnal stále dopředu. Přistihla se, že se bojí chvíle, kdy by stanula tváří tvář sadistovi, jež tak pohrdá ženským pohlavím, které je rozhodnut vymítit ze světa, za což byl odsouzen a uzavřen k nim do ústavu, tam, kde jí zkřížil cestu, možná ona jemu a probudil v ní onu vášeň, kterou tak pracně a úspěšně skrývala. Přesto se nikdy neubránila jakémusi lehkému vzrušení z jeho přitažlivosti, ale jaké by tedy bylo setkání mimo zdi budovy, jež byly jakousi zábranou polevit uzdu svým hříšným myšlenkám. On svobodný a přitažlivý, mladý a sexy, ovšem sadista a násilník, ona stále ještě pěkná žena plná elánu hnaná svým neukojeným chtíčem po něm. Z myšlenky jí mrazilo a přesto byla tak silná, že si nedokázala říct dost. Snažila se přemýšlet o jiných věcech, zda někdy byla na druhé straně republiky? kdy měla naposledy dovolenou a jak ji trávila? Na druhé straně státu asi nikdy nebyla, "ne, to bych si pamatovala", řekla rezolutně a tvrdě sama sobě. Přesto si vybavila, že její školní velká láska ze studií odtud pocházela, než zmizela a jí tehdy zůstaly jen oči pro pláč. A dovolená, ano ta poslední byla báječná a vtipná, jak sama ráda odpovídala, pokud se jí na toto téma někdo ptal. "S bývalým manželem, já se snažila upoutat jeho pozornost, vzbudit jeho chtíč a on? On si klidně psal s osmnáctiletou dívenkou, kterou zblbnul a ona v něm viděla bůh ví co. Společnou dovolenou bral už jen jako nutnost." Když to zjistila, přišel jí k smíchu, žádný pláč, ani vztek, ani výčitky, jen smích a odpoutání od toho vola, pomyslela si teď, na chvíli, než se jí do hlavy zase vrátil Maty. "Před sedmou tam budu a jestli tam někde seš, tak se těš. Já tě vykuríruju", smála se potutelně Eva sama sobě a zároveň si tím dodávala odvahu.

Odpoledne ve výslechové místnosti seděl kapitán Adam Mergl s kolegou Markem Robovským a naproti nim téměř dva metry vysoký, štíhlý šedesátník s pronikavýma hnědýma očima, tentokráte však skleslý hospodský Karel Popílka. "Tak pane Popílko", začal Marek. Tak závažný zločin tady ještě on nevyšetřoval a pravděpodobně ani Adam. Poznali se tady, na služebně před několika lety a zatímco on byl stále detektiv a soudní lékař, Adam se vyšvihl na kapitána. A byl za to rád, i přes to, že před léty byly zblázněni do stejné dívky, kterou si nakonec Adam vzal. Přál jim jejich lásku, sám už si nikdy trvalou přítelkyni nenašel a byl vlastně rád, jeho práce ho naplňovala a neuměl by dát ženě tolik lásky a ohleduplnosti, jako třeba vedle něj sedící kapitán. V práci byli však maximálně sehraní a byl vděčný, že zrovna s Adamem Merglem může být v jednom týmu. "Co nám povíte k Jůlii Novotné a tentokráte to vemte ze široka, ať nic nevynecháte. Víme toho dost, nejste asi úplný blb a nechcete si to zavařit, že ne?" Hospodský ještě více sklesl a zmohl se jen na otřepanou frázi: "Ale já jsem nic neudělal". Kapitán se předklonil ke Karlu Popílkovi. "To my víme, ale někdo Jůlii zavraždil a já toho hajzla chci chytit. K tomu potřebuju několik indicií a vy jste jedna z nich. Pochopte mě, potřebuju od vás znát celou pravdu, ať ten zmetek nezíská náskok, jasný. Vím o vás a Jůlii, jejím těhotenství a o tom, že otcem Jůlie není Oldřich Novotný a něco mi říká, že k tomu máte sakra co říct." Hospodskému Popílkovi se orosilo znatelně čelo, vykulil oči a opřel se do opěradla židle. "Aha, tak dobře", začal. " Oldřicha znám už z učení, dobrej chlap. Po škole mi umřel táta a nechal po sobě nějaký peníze, tak jsem koupil takovou polorozpadlou barabiznu v Jablůnkově a udělal z ní hospodu. Teda s pomocí Oldy, ten tam začal vařit a když si našel Danču, teda jeho ženu, tak ta mi tam uklízela. Olda dostával podíl z kuchyně, Danča výplatu za úklid a bylo fajn. Jediný, co je trápilo, že Dana chtěla dítě a nešlo jim to. Až jednou jsme se tak ožrali, že Olda usnul jako špalek a já s Danou laškoval, až jsme si to tam na podlaze, přímo vedle něj rozdali. Bylo to dlouhý, brutální a zároveň krásný. Po vyspání z opice jsme Oldovi samozřejmě nic neřekli, teda do chvíle, než přišla Danča po pár týdnech, že je v tom. Oldovi jsme nakukali, že byl strašně opilej, že si s Dančou zašpásoval tak, až se jim to mimino povedlo. Nikdy jsem mu já ani Dana neřekli pravdu. On byl šťastnej, Dana taky a já to vlastně měl úplně stejně. Malá byla pěkná, celá Dana, Olda si ji brával do kuchyně a učil jí vařit. Pak, to bylo před pár lety, ten vůl uklouzl v kuchyni a tak blbě spadnul, že si udělal něco s páteří, nebo co a při operaci se zjistilo, že je neplodnej. Kterej doktor se při operaci zad zabývá plodností sakra. To nám s Danou zatrnulo, ale Olda byl přesvědčenej, že Julča je jeho a začal prohlašovat, že je plodnej, jenom když chlastá. On ten vůl tomu snad věří dodneška". Hospodský Popílka se odmlčel, aby se napil z připravené skleničky studené vody. Pohlédl na oba policisty a pokračoval. "Pak přišla Julča, nejdřív chodila na diskotéky a strejdo sem a strejdo tam, jenže pak jsem jednou nad ránem zamykal hospodu, žena už spala, ta vždycky šla nejpozději ve tři, to už lidi ubývali a zvládal jsem to sám. Tak ta Jůlina pitomá tam najednou stála, ani nebyla moc opilá, nahatá a chtěla se se mnou vyspat. Sápala se mi po poklopci, tak jsem ji odstrčil a ona se začala rozčilovat a hádat, chvíli snad i brečela, tak sem to na ní vysypal. No a ta blbka se oblíkla, teda ještě že tak, protože tím jekotem vzbudila mojí ženu, která sešla dolů zrovna v momentě, kdy už oblečená po mě švihla půllitrem. A právě moje žena volala policajty. Já jsem stáhnul obvinění, který jsem podal ze vzteku, ale když za mnou přišel Olda, měl jsem nahnáno. Ale ani Julča mu nic neřekla, dokonce se mi omluvil a ona přišla taky. Nabídl jsem jí práci servírky kterou přijala. Koneckonců tím byla vyučená. To bylo vloni a jak plynul čas, vydělala si pěkný peníze, zůstávala tam se mnou do rána, teda jednou ona a jednou"... Najednou se otevřeli dveře, "pane kapitáne, můžete", žádavým tónem se do místnosti ze dveří naklonil strážmistr. S Adamem i Markem to trhlo, ale kapitán se zvedl k odchodu. "Marku, počkejte na mě, zajímá mě ještě jedna věc." To už ale za kapitánem Merglem zaklaply dveře. Po malé chvíli se opět otevřely. Vešel kapitán značně nervozní. "Tak pokračujte Popílko", vyzval jej Marek. "Ne", rázným hlasem zastavil povídání hospodského kapitán Adam Mergl. "Zajímá mě, spal jste s ní, nebo ne?", ptal se kapitán stále rázným hlasem. "No víte, já", začal koktat Karel Popílka. "Spal nebo ne", zvýšil hlas kapitán. "Jo, nakonec jsem se neudržel. Ona mě pořád sváděla, že jí to nevadí, že jsem její táta, že za tátu bere Oldu, tak když se mnou sloužila do rána a někdy i mimo šichty, jsem spolu spali. Nejsem na to hrdej, ale bylo to úžasný". Oběma vyšetřovatelům se nechtělo věřit vlastním uším, neměli chuť poslouchat takové zvrácenosti, přesto se Marek zeptal. "Co to těhotenství?" Adam jen přikývl. "Nedali jsme si pozor, ale nechtěla si kazit život, tak jsem jí zařídil potrat v Brně. Nevím, co by na to řekla Dana?". Adam se s Markem na sebe nevěřícně podívali. "A dál", pobídl kapitán Mergl Popílku. "No nic, pár tejdnů nic, pak jsme spolu párkrát spali, hlavně při diskotékách, no a pak si údajně někoho našla, někdy na začátku léta a skončila u mě. Teda já jsem ho nikdy neviděl a ona neznala ani jméno, říkala mu můj fešák". Tak vidíte, Popílko, potvrdil jste mi to, co si dávno myslím. A teď", pokračoval kapitán, "Sylvu Štrosovou z Bučovic, dvacet jedna let, tu jste náhodou neznal?" Popílka jakoby pookřál. "Ale jo, vždyť o tý jsem vám chtěl říct, než jste odešel. Julča se střídala s touhle Sylvou po týdnech, ale proč jste najednou přišli se Sylvou?", zarazil se hospodský. Kapitán na místo odpovědi už jen z nutnosti položil otázku směrem k hospodskému. "Tu jste taky...", ani nedokončil větu. Hospodský s provinilým výrazem přikývl. "Dělá teď u vás nějaká žába?", zeptal se pro úplnost. "Jen ta Sylva", odvětil Karel Popílka. "Tak ta už nepřijde, vy vypadněte, ať vás nevidím a žádnou mladou holku u vás nechci vidět, pamatujte si to velmi dobře, pane Popílko", řekl výhrůžným hlasem Adam Mergl. Až když se za Popílkou zaklaply dveře, otočil se Marek na Adama s nechápavým výrazem. "Našli druhou holku, tentokrát s dokladama. Je to Sylva Štrosová, nahá a zbitá, podle prvotního ohlášení. Leží na druhém konci Hluchové.Takže už víme, že oběti, tedy alespoň tyhle dvě, hledal na diskotéce v Jablunkově." Marek měl při slovech jeho kamaráda a kolegy ve tváři výraz zděšení, překvapení a možná trochu vzrušení z návalu práce, která pro jiné znamenala většinou smutek, zatímco jeho bavila a přinášela mu radost. To už za okny ale pomalu zapadalo slunce. "Vezmeme s sebou lampy", pronesl snad jen pro sebe kapitán při odchodu z místnosti společně s Markem.

Západ slunce tady na východě byl jiný, než který na západě sledoval každým dnem přes okno léčebny. Maty byl už čtvrtým dnem tady, na druhé straně republiky a přesto si nemohl zvyknout. Měl strach, že ho chytnou, že ho doktorka sledovala, že zalarmovala policii a už plánoval, jak si to s ní vyřídí, ale ona mu asi věřila. "Naivní kráva, teď někde sedí a brečí, ale hezká byla, to zase jo". Tuhle větu si za poslední čtyři dny řekl snad stokrát, čím dál častěji na ni myslel, na ženskou v upnutém bílém triku. Snad ho ta myšlenka i vzrušovala, ale snažil se ji vždy přebít svým vztekem. Cestou z ústavu ukradl nějaké oblečení a nevěděl, kam se až dostane. Rychlík docela uháněl a on neměl ani korunu. Podařilo se mu však okrást cestujícího vystupujícího hned na další stanici za Domažlicema, nezaváhal ani chvíli a vyplatilo se. "Docela slušný balík, dvacet dva, dvacet tři, dvacet čtyři tisíc šest set sedmdesát, to docela jde," uklidňoval se po spočítání kořisti. Vlastně až když přišel průvodčí zjistil, kam tenhle vlak jede, jel by klidně až na Slovensko, koupit lístek nebylo nic těžkého. "Po stanici Jablunkov si připravte doklady ke kontrole pane", mu znělo v uších ještě teď. Nechtěl riskovat, že ho slovenský policajti seberou za to, že nemá doklady a hned by zjistili, kdo je. Šoupli by ho zpátky, tam kde je ona, nevyznal se najednou ve svých pocitech z ní, ale uvědomil si, že ať myslí na cokoliv, vždy myšlenkami skončí u ní, u doktorky která sice pro něj nesnesitelná ženská, ale sexy. A teď byl tady, daleko od ní, svobodný, klidný, trošku při penězích, kterými se rozhodl šetřit, nechal se ostříhat, aby ho nikdo nepoznal. První den jen tak šel a užíval si svobodu, až došel na okraj jakéhosi města. "Kopřivnice, trapný", procedil mezi zuby. U malé staré a již nepoužívané okresní silnice na kraji města si všiml opuštěného domku. "Tak tady mě hledat fakt nebudou", pousmál se Maty a rozhodl se do domku podívat. Byl opravdu opuštěný a zchátralý, všude přítomný prach a špína, ušklíbl se. "Ale furt je to svoboda", pomyslel si. Cestou z Jablunkovského nádraží, když šel do Kopřivnice, u něj zastavilo auto. "Nechceš někam hodit kluku", ozvalo se otevřeným oknem. Za volantem seděl asi čtyřicátník, štíhlý a podle posunuté sedačky "nebude moc vysokej", napadlo Matyho. "Ne nechci, dík, ale nemáš nazbyt nějaký cigáro kámo, nějak mi došly a tady nevím, kde si je můžu koupit", začal přidrzle okamžitě tykat. Chlápek to přešel pousmáním a k několika cigaretám dal radu, kam se po silnici dostane, kde tam najde obchod a jak na opačné straně je fajn diskotéka, plná mladých a dychtivých holek. Po těch opravdu netoužil, chtěl si užívat svobodu a klid, ale co kdyby? Ještě vyposlechl radu o zkratce přes rokli u staré a vysídlené vesnice Hluchová tam někde v lese, kolem kterého už nějakou dobu šel. Potom muž jen mávl rukou jakoby na pozdrav a odjel. Maty si zapálil cigaretu, potáhl a podíval se na ni, cítil vůni svobody. "Holky prej, debil jeden, řekl nahlas a nevybíravě Maty. Pohledem z okna opuštěného domku zjistil, že cesta do obchodu vede okolo novostaveb, jejichž obyvatelů se první den bál. Nejen jich, bál se, že ho budou hledat, až druhým dnem začal sám sebe konejšit, že je daleko od míst, kde by ho mohli hledat fízlové. Při první návštěvě obchodu cestu mezi novými domy div neproběhl, těch několik stovek metrů mu dalo zabrat, zpáteční cestu už neběžel, šel a všímal si okolí. Teď, kdy na kraji města Kopřivnice v opuštěném domě ztrávil víkend a pondělí se chýlilo ke svému závěru, rozjímal a na mysl mu přišla slova onoho chlápka, slova o holkách, o které nestál, možná by snesl doktorku, " teď, tady, bez izolace, jak by se asi tvářila, když by neměla svázané ruce nějakým ústavem. Když by najednou nebyla tou doktorkou a on tím pacošem, nad kterým měla moc", pomyslel. Mlčky s myšlenkami opět na ni, sledoval západ slunce.

"Musím si najít nějaké ubytování, než zapadne slunce", pomyslela si Eva. Uvědomovala si, že tady na východě zapadá dříve. Cesta jí poslední hodinu jízdy připadala jako věčnost a celé odpoledne si ji krátila nejen myšlenkami na Matyho, ale zaujalo ji umakartové kupé se sedadly potaženými červenou koženkou tak, jak to znala jako malá holka. "Moc se toho nezměnilo", říkala si a vzpomínala na doby, kdy párkát jela s tátou někam na výlet, aniž by si dodnes pamatovala, kde všude spolu byli. Máma zůstávala doma, tu na výlety neužilo. Vzpomněla si i na školu, léta studií medicíny, dlouhá léta dřevěný zadek z vlaků se stejnými sedačkami a kupýčky, pobavilo jí to. Opět si vzpomněla na školní lásku, student medicíny, kamarád a milenec v jednom. Chvíli mu říkala "můj kluk", než si přiznala, že šlo párkrát jen o sex a po promoci zmizel bez rozloučení. Nevzpomněla si na jeho jméno, jen na to, že to tenkrát bylo krásně vášnivé a neustále ji přitahoval stejně, jako nyní mladíček Maty. Na malém nádraží se rychle zorientovala a na cestu do města si vzala taxi. Za dvě stovky ji vysadil u příjemně vyhlížejícího penzionu s restaurací. V recepci se zapsala na tři noci, déle nechtěla otálet na jednom místě, zaplatila a šla se ubytovat. Příjemná recepční, patrně slovenka dle mluvy jí sdělila informace o snídani, kulturních památkách a o nedaleké restauraci s vyhlášenými diskotékami. Na to neměla Eva ani pomyšlení, byla ráda za útulný pokojík s červeným kobercem, prostornou skříní vedle dveří, velkou postelí pod oknem, z nějž měla výhled do vnitrobloku plného zahrad a útulnou, moderně vybavenou koupelnu, do které byl vstup hned za vchodovými dveřmi naproti skříni, se sprchou a toaletou. Netoužila po ničem jiném, než se osprchovat a odpočinout si po té úmorné cestě. Přesto nemohla usnout, přemýšlela, zda útěku Matyho mohla zabránit, jestli to mohla tušit, nebo proč to nedokázala z jeho chování vyčíst. Ona taková profesionálka. "Profesinálka? Co si to namlouváš holka zlatá? Jedeš přes celý stát ho hledat jenom proto, že sama sobě nalháváš, že ti to udělá jako žádnej jinej, jsi jen promiskuitní coura", začala sama sebe urážet. Hned se ale uměla i uklidnit, jakoby sama sobě dlužila omluvu, nebo alespoň vysvětlení a teď na něj přišla. "Alespoň si tu dovolenou užiju." Usnula až za tmy, aniž by si uvědomila, že slunce tady na východě už zapadlo.

Celý prostor byl osvícen umělým osvětlením z policejních lamp a zatímco Marek Robovský dělal svou lékařskou práci při ohledání mrtvé, kapitán s ostatními prohledával okolí. Za světla baterek prohledávali metr po metru, prašnou přístupovou cestu do rokle, sráz i místo pod a nad ním, okolní houštiny a les, bezvýsledně. Od pejskaře Josefa Dlouhého už věděl vše co potřeboval, jak tělo našel, kolik bylo hodin a že na místo dorazil lékař následovaný hlídkou a výjezdem. "Na stanici vás už tahat nebudu, děkuji, kdyby něco, zajedu za Vámi pane Dlouhý", řekl strohým tónem kapitán a dal pokyn jednomu ze strážmistrů, aby pána i s pejskem odvezl domů. Josef Dlouhý byl vystrašený a vyděšený jako František Botka při nálezu prvního těla, ovšem tentokráte byla slečna již opravdu mrtvá v době nálezu, neboť pejskař se snažil nahmatat puls. I Adam Mergl z pohledu na tělo věděl, že zde leží déle podle namodralého odstínu kůže, jež naznačovala počínající posmrtnou ztuhlost. Před půlnocí ukončili propátrávání oblasti s tím, že celý okruh uzavřou a pokračovat budou po rozbřesku policisté i se služebním psem. Kapitán přistoupil k detektivovi a lékaři v jedné osobě. " Tak co víme Marku?" V hlase byla znát únava, ale i znepokojení nad tím, co se tady za poslední dny dělo. "Prosím tě, hned ráno se do ní pustím, ale vypadá to, že to je úplně stejný rukopis, jako minule. Zbytá nahá, tentokráte věci vedle oběti, ke styku ale nedošlo, v peněžence peníze i doklady, takže sexuální i loupežný motiv můžeme vyřadit. Podle všeho ubitá, ale přesněji zítra." Marek věděl, že Adamovi radost neudělal a konstatoval, co on sám věděl, nebo alespoň dedukoval, více mu ale nebyl schopen říci. "Tak jdeme spát, hlídkový to tady ohlídaj a zejtra to tu pročešete centimetr po centimetru. Výsledek pátrání a porada jako taková bude ve tři odpoledne u mě. Odchod", zavelel unaveným hlasem Adam. Sám se těšil, až obejme svojí milovanou Janu, tentokráte stejně jako v jiných vyjímečných případech, už za hluboké noci.

Vstávala brzy po rozednění, Adam, její manžel ještě spal. Ve tváři měl ustaraný výraz, přesto spokojeně oddychoval. "Vím, že tě to trápí, ale věřím, že ty to zvládneš, jsem s tebou miláčku", pošeptala Jana manželovi do ucha, políbila ho na čelo a odešla do kuchyně. Jejich dům byl přízemní, ani jeden nechtěli schody do patra, proto ložnici situovali do zadní části domu s výhledem do zahrady, jež jim zaručovala klid. Z ložnice vedla chodba do prostorného a slunného obýváku spojeného s moderní kuchyní a jídelním koutem. Většinou Jana vařila a ráda a připravené jídlo u prostorného jídelního stolu jedla s manželem, jen ve dnech, kdy řešil takové těžké případy, jako právě nyní, nevařila. Adam chodil domů nepravidelně a pro tuto chvíli se Jana stahovala do ústraní, nechala jeho práci, aby byla na prvním místě. Proto, aby pochytal ty lumpy, proto, aby měli klid a čas jen na sebe a nebyli rušeni myšlenkami na tu zpropadenou práci, kterou respektovala, ale ráda za ni nebyla. Sama pracovala z domova jako účetní pro několik stálých firem, stále ti samí zákazníci, ale Janě to vyhovovalo, její práce měla řád. Mohla si plánovat volný čas, na což její manžel nikdy nepomyslel. Jediné, čím by si přála narušovat svůj řád, byly děti, toužila po nich, ovšem Adam je mít nemohl, respektovala to. Jen jednou svitla naděje, začali mluvit o možnostech, jak dítě mít, ale brzy to zamluvili, mrzelo jí to. Přesto ho milovala, více, než tenkrát Marka, který jí nadbíhal, ale ona se ho spíše bála, sama nevěděla proč, přišel jí zvláštní, snad svou prací, bůh ví čím. Uvařila si kafe a s hrnkem horké kávy si stoupla před velké okno, vyhrnula roletu a dívala se na alej vedoucí kolem jejich domu, vedoucí mezi jejich několika sousedy pryč do polí a ven z města. Ta silnice byla postavena docela nedávno, před pár lety, právě kvůli novostavbám. Dříve kousek odtud vedla stará okresní silnice, kterou dnes již nikdo nevyužíval a kus z ní stále stál. Dokonce i nepatrný úsek té staré okresky byl vidět z jejich domu. "Proč ten kus nevybourají a nezatravní", ptávala se několikrát Jana Adama, ale ani on nevěděl, proč krátký úsek staré okresky s jedním starým a několik let opuštěným domem už dávno nezbourali. Uvědomila si, že stojí u okna a rozjímá téměř hodinu, rukou si pročísla černé krátké vlasy, dopila hrnek kávy a odešla do sprchy. Dnes musela vypracovat uzávěrku pro jednu z nedalekých firem a chtěla být na práci čilá a svěží.

Vzbudil ho klapot tlačítek na kalkulačce, jeho žena pracovala. Vstal, došel se umýt do prostorné koupelny, jež byla s toaletou před kuchyní s obývákem. "Byla se hned po ránu sprchovat", řekl si sám pro sebe Adam, když viděl orosené zrcadlo. Dělala to často, aby byla na práci fit a měla svěží mysl. Vstoupil do kuchyně a došel až k ní, seděla v obýváku a pracovala. "Dobré ráno miláčku", pozdravil Janu, ta však zabrána do své práce jen zatřepotala nataženými prstíky pravé ruky, mezi kterými svírala propisku, jako by chtěla zamávat na pozdrav. "Dám si kafe a pojedu do práce, ať tě neruším. Nevím, kdy přijedu, tak na mě nečekej lásko, přitulím se", informoval svou milovanou ženu kapitán a aniž by čekal na odpověď, odešel do kuchyně dát vařit vodu na kafe. S čerstvě zalitou kávou se vrátil do ložnice, kde se posadil na postel a chvíli přemýšlel o případu. Myšlenky se mu honily hlavou a on si je musel utříbit. Po chvíli se zvedl, oblékl a dopil kávu. Hrnek cestou odnesl do dřezu, políbil svou ženu Janu na čelo, ta mu se zpožděním opět jen zamávala, aniž by si uvědomila, že Adam už je pryč. Ještě cestou v autě přemítal a viděl ve zpětném zrcátku, jak se mu krabatí čelo. "Stárneš chlape", pronesl polohlasně na svůj odraz v zrcátku. Něco mu na tom případu nehrálo, něco bylo jinak. Nevěděl co, ale cítil to. Najednou sešlápl prudce brzdový pedál, kola se zastavila, ale služební Oktávie ještě nějaký čas jela smykem vpřed. Od pneumatik se zakouřilo, prudce se s vozem otočil a sešlápnul plyn. Jakoby ho najednou tlačil čas. Cestu do Bučovic si prodloužil zajížďkou přes Jablůnkov. Zastavil u rohového domu, jež měl opravenou fasádu a na zakryté výloze v přízemí stál nápis "Pohřební služba Jablůnkov". Vešel dovnitř, za vchodovými dveřmi se rozprostírala hlavní místnost, kam pozůstalí chodili vyřizovat pohřby, veškeré nepříjemné a smutné záležitosti. V protilehlém rohu byl menší psací stůl, za nímž čelem ke kapitánovi seděl svalnatý čtyřicátník, hladce oholen a vzorně upraven. Ihned se postavil a kapitánovi se představil. "Vladimír Kalábek, ředitel pohřební služby, dobrý den, s čím Vám mohu býti nápomocný pane"? Kapitána si změřil pohledem a svraštil poněkud své černé obočí. "Dobrý den, tušíte správně, nejdu nic vyřizovat. Jsem kapitán Adam Mergl, vyšetřuju ty dvě vraždy" pronesl omšele kapitán a na potvrzení svých slov z kapsy vylovil policejní odznak a ukázal ho řediteli pohřebního ústavu. Oh ano," skočil mu do řeči pan Kalábek. "Takové neštěstí, víte, když umře starý člověk říkám si, že přišel jeho čas a bůh si ho vzal, ale pokud umře někdo mladý, ještě k tomu takovým způsobem, je to přinejmenším trest neúměrný čemukoliv na světě a obrovské neštěstí". Kapitán přikývnul na souhlas, "víte, potřeboval bych ta těla ještě jednou vidět. Tak nějak se nemůžu zbavit pocitu, že jsem něco přehlédl, nezlobte se", omlouval se kapitán. "Ale zajisté, pojdťe se mnou, jsou připravena k úpravě na pohřeb. Nemůžeme ty nebohé děti ukázat rodičům v takovém stavu, děvčata budou upravena, nalíčena a ošacena, aby odchod z tohoto světa byl důstojným rozloučením pro obě zúčastněné strany, především pak pro pozůstalé, samozřejmě, vysvětloval pan ředitel Kalábek. "Tak to jdu právě včas, že?", nečekal s otázkou kapitán. "Ano pane kapitáne, stejně tak jako Váš kolega". "Kolega?", zeptal se překvapeným hlasem Adam Mergl. "Ano, doktor Robovský, pracuje snad u vás, nebo ne"?, neskrýval překvapení Kalábek. "Ale ano, samozřejmě, to je v pořádku. Je pečlivý a také nechce něco zanedbat", dedukoval kapitán. Ředitel jen přikývl, to už odkrýval obnažená těla mladých dívek, jež ležela nehnutě na dvou operačních stolech, mezi nimiž stál pan Kalábek s ustaraným výrazem. "Mohu", tázal se policista, odpovědí bylo jen pokynutí rukou pana ředitele. "Nedělá si pohřební služba fotky mrtvých a pokud ano, mohl bych dostat nějakou kopii těch dvou holek?". Hlas Adama Mergla najednou zněl zvídavě, profesionálně a studeně, bez špetky smutku či pokory. "Máte zcela určitě na mysli nebožtíky pane kapitáne. Ano, ze zákona je musíme uchovávat po dobu, kterou nám zákon také ukládá. Kopie si ovšem nepořizujeme, nevím, k čemu by jsme je používali pane kapitáne." V hlase ředitele Kalábka najednou nebyl příjemný tón, snad zloba, uražení, či snaha o jakési pokárání. "Kapitán Mergl si uvědomil svou zbrklost a řediteli se omluvil s vysvětlením, z jakého důvodu se na takové věci ptá. "V pořádku,", odvětil Vladimír Kalábek a nechal Adama Mergla, aby si mrtvé dívky vyfotil na mobilní telefon. Poté se zdvořile rozloučil a stejným tempem ujížděl do Bučovic, navštívit starého Františka Botku. Toho opět našel na lavičce před domem, v klidu si podřimoval a ani si nevšimnul, že před jejich domem zastavil automobil. Probral ho až známý hlas vyšetřovatele Mergla. "Dobrý den Františku, mohu?" zeptal se kapitán jen ze zdvořilosti otevírajíc zároveň vrátka, kterými bez čekání na pozvání vstoupil na předzahrádku Botkových. Zvon na zvonici nedalekého kostelíku právě čtyřmi slabými a jedním silnějším zazvoněním oznamoval jednu hodinu.

Trhla sebou, jen tak ležela, pak nahmatala na stolku vedle postele hodinky. Otřela si rozespalé oči, "ježiši, to už je jedenáct?", sama sebe se ptala Eva. Tak dobře se už dlouho nevyspala, vyskočila a ihned po sobě ustlala postel. Z kufru vyndala komínky oblečení a rozložila je do prostorné skříně u dveří. Došla se umýt, poté vyndala bílé tříčtvrteční plátěné kalhoty a bílé přiléhavé triko. Usmála se, byla se sebou spokojena. Chvíli se zamyslela, jak a v kolik vlastně usnula, nemohla si vzpomenout. Mávla rukou, "to je jedno", dodala stroze, aniž by její slova někomu patřila. Prošla recepcí a vyšla na ulici. Vydala se na opačnou stranu, než jí recepční včera večer popisovala cestu k oblíbené restauraci, mířila do centa nevelkého městečka. Po pár desítkách metrů se zastavila u poměrně pěkně vyhlížející malé restaurace. Vešla dovnitř, bylo v ní příjemně díky puštěné klimatizaci, nábytek mahagonově hnědý, všude čisto a celé to na ní působilo útulně a mile. Usadila se. Ještě chvíli se rozhlížela, v restauraci nebylo mnoho hostů, u baru, zády k ní muž, okolo čtyřicítky, který si dopřával patrně oběd, na druhé straně mladý pár u kávy a naproti ní o dva stoly dále další muž, tentokrát o dost starší, důchodce, popíjející dvě deci bílého vína. " No pěkně, to brzo pane," pomyslela si o staříkovi své. Doktorka se v ní nezapřela. "Dobrý den, mohu vám nabídnout něco k pití a budete jíst mladá paní?", vytrhlo ji z úvah o staříkovi vychutnávajícího si své víno. Zvedla oči, nad ní stála sotva osmnáctiletá holčina s brýlemi na očích, střední postavy a nazrzlými vlasy. "Asi studentka" pomyslela si a nahlas dodala. "Ano, jedno preso prosím pěkně slečno a ano, jíst budu také." Slečna v brýlích napsala cosi na stvrzenku, kterou odtrhla od ostatních z bločku a položila na stůl společně s jídelním lístkem. Okamžitě se do něj Eva začetla, měla velký hlad. Naposledy jedla včera ve vlaku, v tom hrozném vlaku ještě hroznější a předraženou bagetu, kterou tam někde mezi Pardubicemi a už si nepamatovala čím, prodával jakýsi pikolík, procházející vlak s vozíkem připomínajícím tátův ponk s nářadím v dílně, kterou míval za garáží. Ani si nevšimla, že muž sedící u baru už dojedl a se zaujetím ji sledoval. Všimla si ho, až když stál nad ní, jako před chvíli servírka. "Evo", ozvalo se a ona hned věděla. Vzpoměla si, její láska študáckých let, stále šik, jen dnes již z hlavy vytlačen tehdejším zklamáním, ale hlavně podstatně mladším mužem, vlastně ještě klukem, po kterém tak prahla. "No jsi to ty, co tady děláš? Tebe jsem tak dlouho neviděl, často na tebe vzpomínám a vidíš, v životě by mě nenapadlo, že tě ještě někdy uvidím." tomu i věřila, vypařil se tenkrát jako pára nad hrncem a jí zbyly jen oči pro pláč a vzpomínky na jeho sliby věrné lásky. " Ahoj Marku, no vidíš, jak je ten svět malej. Mě by teda taky nenapadlo, že tě někdy ještě uvidím a ani nevím, jestli jsem o to stála, ale je hezké tě vidět a vědět, že se ti vede dobře. Nebo tak alespoň vypadáš". Marek Robovský přešel její jízlivou poznámku jakoby nic, což ji nijak neznepokojilo. Byl takový vždy, vždy velitelský a panovačný kluk, hrdý na svou práci. "I ty vypadáš skvěle, furt u medicíny?", pokračoval v rozhovoru. Mezitím se u stolu objevila servírka s kávou pro Evu. Prosím vás, dám si domácí vývar s játrovými knedlíčky a ten letní zeleninový salát s bylinkama, děkuji", otočila se Eva na slečnu v brýlích, jako by tam na chvíli bývalý spolužák z vyššího ročníku a milenec nebyl. Hned se k němu ale vrátila pohledem, zadívala se mu na chvíli do očí. Měl svůdný pohled jako tenkrát, ale v jeho očích už dnes bylo i něco jiného, něco, co tam tenkrát nebylo, neviděla to, nebo nechtěla vidět. Chtíč mít moc. "Co jsi říkal? Jo u medicíny, promiň, jo to jsem pořád a co ty?", nechtěla o sobě Eva prozrazovat víc, než by bylo nutné. "Já taky, dělám u policie detektiva a soudního patologa, to víš, jsem teď kapacita, ale nemám čas se oženit, vlastně nemám čas si ani najít nevěstu, to je pech, co. Ale tobě to furt sekne," pokračoval stále Marek, aniž by si uvědomil, že Eva na něj nereaguje. "Jsi pořád kočka, musíme se sejít a zavzpomínat na starý časy, jak nám bylo dobře a tak, hele Evi, zvu tě večer na kafe, nahoru do restaurace, zeptej se, kde se pořádají diskotéky, dneska tam hezky hrajou, tak tě provedu parketem, v devět tě budu čekat, musím letět, jdu z patologie a musím ještě něco ověřit, tak se nezlob a zatím pa kočko", rozloučil se Marek, aniž by Eva něco stačila říct. Při odchodu zamával na servírku pětistovkou, kterou položil na bar a zmizel kdesi v ulicích města. "Tomu ta huba ale jede, ale na patologii si asi s nikým moc nepokecá, tak je rád za živáčka", pousmála se Eva. Při salátu si vlastně uvědomila, jak mizivá šance je najít Matyho. "V nejhorším, dám si kafe, vyslechnu si ho a zmizim do hotelu, aspoň nějaký zážitek," proběhla myšlenka doktorce Evě hlavou. Po jídle ještě chvíli seděla a pár minut po jedné se rozhodla projít město, zda náhodou nenarazí na mládence, k němuž ji její touha dovedla až sem.

Po obědě odpočíval, tak jak byl zvyklý, Manželka s dcerou sklízely ze stolu, myly spolu nádobí a manželka si pak většinou četla, zatímco dcera se připravovala do práce. Pracovala na půl úvazku jako noční vrátná v jedné z Kopřivnických firem, kam dojížděla autobusem. Dnes si po několika dnech opět pochutnal, chmury z nalezení mrtvého děvčete už zahnal. Na lavičce v předzahrádce dokonce usnul. "Dobrý den Františku, mohu", probralo ho z lehkého snění. S hřmotným hlasem k nim do branky vcházel kapitán Adam Mergl. Vypadal ustaraně, "Jen pojďte Adame, mohu-li Vám tak říkat, ani nevíte, jak se mi minule po Vašich slovech ulevilo". "Jo, to věřím a samozřejmě můžete," vsunul krátkou odpověď kapitán do stařečkovi řeči. "Já nejed, myslel jsem, že to je moje smrt a ta potvora s kosou mě ještě za něco trýzní, než si mě vezme, ale ne, už je to dobrý". "A měla by za co Františku?", optal se směle Adam. "Nezlobte se za takový dotaz, ale to je deformace z povolání...", pousmál se kapitán Mergl. "Ale to nic, jen se ptejte Adame, ale co vám mám povídat, nikdo z nás nebyl svatej, já holky proháněl, jé panečku, ale to jsem byl ještě švihák, víte." František se odmlčel, jako by zavzpomínal. Z myšlenky ho vytrhl policejní kapitán. "Františku, nechci vás nijak trýznit, ale potřeboval bych ještě jednou od vás slyšet, jak to toho osudného rána bylo, pokud by to šlo?", téměř naléhal Adam Mergl. "No, já se snažím na to zapomenout a díky stáří se mi docela daří, to víte, ale co si pamatuju je to, že v tý rokli už jsem nemoh, takže jsem koukal nahoru jak daleko to ještě je. Vždycky si tam sednu mezi ty moje kluky, povídám si s nima, omluvím se jim za to, že je posbírám a doma sním a když si myslím, že už je čas, nasázím si ty hříbečky do košíku a hurá s nima domů a tady je sníme. No, to vědět nechcete, no tak jak koukám nahoru, zakopl jsem a upadl. Zvednu se a tam ta nebohá malá, ležela tam hambatá až jsem málem upadl znova, tak jsem si sebral telefon a volal jsem vás. No a pak tam přijel doktor od vás a chvíli za ním policejní hlídka, to víte, to byl šok a já byl rád, že se jí někdo ujal a nezůstal jsem tam s ní sám. Víc toho nevím Adame, asi jsem moc nepomohl, ale vážně nevím..." Do věty mu vstoupil Adam. "Určitě to bylo takhle, nebylo něco jinak Františku"?, opatrně se dotazoval kapitán. Ovšem tentokráte František jasně a rezolutně odpověděl: "Ne, to vím jistě." "Dobře Františku, jsem rád, že se Vám daří lépe, děkuji a přeji Vám, aby jste byl brzy úplně fit, ani nevíte, jak moc jste nám pomohl. Nashledanou." S těmito slovy se kapitán Adam Mergl rozloučil při odchodu za sebou zavřel branku na záklopku, nasedl do oktávie a odjel. Děda Botka se ještě chvíli za ním díval, než opět usnul.

Byly přesně tři, když se u kapitána sešli všichni, kteří byli do případu zapojeni. Žádné nové stopy nikdo neměl, takže porada se omezila na rozdání úkolů, zejména dalšího prověřování různých lidí z okolí, hlášení podobných útoků a podobně. Po půl čtvrté porada končila. "Marku, ty tady zůstaň prosím tě," požádal kamaráda a podřízeného kapitán. Po odchodu posledního z vyšetřovací party a zavření dveří se dali spolu do krátké debaty. "Ty vyšetřuješ na vlastní pěst"? Zajímal se Adam. "To rozhodně ne, pokud máš na mysli ty pohřebáky, volali mi, že jsi tam byl po mě, tak ano byl jsem tam, protože si je odvezli docela brzo. Některé posmrtné skvrny se ale můžou ukázat později a nechtěl jsem, abychom něco přehlédli", hájil se Marek Robovský. Adam Mergl na něj pohlédl a klidným hlasem dodal: "myslel jsem si to, ale příště mě informuj, když tě něco napadne, díky, to je vše", čímž mu dal jasně najevo, že více času mu již dnes věnovat nechce. Po odchodu Marka si pročetl letmo složku s oběma vraždami, fotografie a další pořízené stopy. Moc toho v rukách neměl a věděl, že do třetí vraždy nemusí zbývat moc času. Zvedl se, vypnul počítač a před odchodem přejel po místnosti pohledem. Vyšel a zamknul kancelář a když míjel dispečink, zastavil se. Nakoukl dovnitř. S přikrčeným obočím a našpulenou pusou se zakoukal na službu konajícího strážmistra. Po malé chvíli přemýšlení jej požádal: "Prosím tě, ještě jednou mi vyjeď všechny sadisty, násilníky a různý zhýralce, z pátračky, z hlášení a tak dále, všechno, co najdeš za poslední měsíc. Jo, z celý republiky". "Kapitáne, to bude na dlouho a jsem tady sám.", opatrným hlasem konstatoval strážmistr. "Zavolej si někoho ode mě, je to rozkaz a pokud by s tím měl ten dotyčný problém, zavolej mi, vyřídím si to s ním a ráno to budu mít na stole", prohlásil nesmlouvavým tónem Adam Mergl. Cítil se naštvaný, unavený a nevrlý, přesto začal tušit, že našel tu správnou nit, jak se mezi vyšetřovateli říkalo. Vůbec se mu ta myšlenka nelíbila, ale byla to jedna z variant, se kterou se dalo konečně pracovat. Svou milovanou Janu nechtěl překvapit svou nepříliš dobrou náladou a proto se rozhodl projet se autem a vyčistit si hlavu. Bezmyšlenkovitě jezdil, stál a rozjímal, krátce po šesté se však rozhodl jet konečně domů. Když projížděl okolo parkoviště patřící k obchoďáku, všiml si, že na opačném konci stojí Markovo auto. Přikrčil obočí, ano, bylo to určitě Markovo auto a do okýnka u spolujezdce se skláněl mladý, jemu neznámý muž. Nebo mu to tak alespoň přišlo. Nevypadal úplně jako bezdomovec, ale daleko k němu neměl, hodnotil ve svých myšlenkách Adam. Ne, nevšiml si ho ani jeden z nich, ujistil se rychlým otočením. Co to bylo, a že by Marek byl na kluky? To by vysvětlovalo, proč se nikdy neoženil a o svých vztazích nikdy nemluvil. "No jo, ale vždyť byl jeden čas zamilovanej do Jany. Vždyť mi dělal žárlivé scény, proč, když by byl...?" ptal se sám sebe Adam. "To by ale znamenalo..., nebo je vše jinak", nedokončil myšlenku Adam, protože již odbočoval ke svému domu, roleta velkého okna byla zatažená, ale menším bočním oknem bylo vidět, že jeho žena již v obýváku svítila a on se na ní už moc těšil. "Ahoj lásko", zahlaholil, když vstoupil do domu, Jana mu vešla pomalým krokem do náruče a láskyplně ho políbila.

Spal tak tvrdě, nic a nikdo ho nebudil. Konečně, říkal si téměř před třetí, když se probral. Po třech měsících izolace konečně svoboda, už si i zvyknul na ten starý a prázdný dům. Včera si všiml, že za domem teče z lesa potůček. Vstal a zašel se do něj umýt. Svlékl se do naha, umyl se a vyčistil si zuby. Poslední dobou hygienu dost zanedbával a měl poslední čisté věci, které cestou ukrad. "Najím se," řekl si při otevírání poslední paštiky. Jediným a tvrdým rohlíkem poklepal o zem, jako by se chtěl přesvědčit, že je opravdu tvrdý. "No co, je to jako strouhanka v celku", ušklíbl se. Rozhodl se, že si dojde do obchodu pro něco k jídlu, přestával se bát. Tady ho přece nikdo nezná, nikdo ho tady nehledá a proč by měl, byl si Maty již pátý den na útěku téměř jistý. Přes špinavá okna opuštěného domku plného špíny a harampádí, koukal na novostavby v povzdálí. Opovržlivě se ušklíb. "To se vám to žije vy svině, pracháči. Každej z vás určitě ženušku a aspoň dvě milenky, aby vás ty mrchy obraly a pak je někdo podříz, jenom sex, prachy a deset fakanů by chtěly, aby jim chlap nadosmrti platil." odplivl si. "Já bych vám ukázal, jen se mi postavte do cesty, to uvidíte vy...", nedokončil nadávky. Musel se dnes vydat do obchodu a potřeboval další oblečení. To se rozhodl ukrást z nějaké zahrady cestou. Krátce po čtvrté vyrazil, cestou nakukoval do zahrad a domů, aby si vytipoval, kde bude nějaké oblečení. Hned u jedné z prvních novostaveb nakouknul přes plot. Viděl v zahradě nějaké košile, což ho nenadchlo, ale když letmo přejel přes velké okno domu, zpozorněl. V místnosti, do níž bylo vidět, spatřil černovlasou ženu, věk odhadoval něco málo přes čtyčicet, jen tak v tílku a kraťáskách. Zadíval se bezmyšlenkovitě na ní a chvíli sledoval, jak něco počítá na kalkulačce a zapisuje, pak škrtá a gumuje a opět počítá a zapisuje. Najednou zvedla hlavu a všimla si ho, nehnul se a dál koukal. Vstala a zatáhla roletu. Najednou cítil to, co dobře znal. Vzrušení a nezkrotitelný vztek dohromady."Tak ty se mi budeš schovávat, počkej, s tebou si pěkně užiju a pak tě pošlu do pekel, kam patříš ty mrcho", procedil naštvaně mezi zuby a už se mu v hlavě rodil plán, plán na zítřejší den, dnes potřeboval jídlo, nikotin a tentokráte i alkohol. Kamaráda, se kterým vyrůstal a byl vždy u problému, aby díky němu na problémy zapomněl. Alkohol. Pomalu došel až do obchodu, kde si koupil něco k jídlu, cigarety a dvě láhve vodky, aby si ten zítřek pěkně užil po svém. Při odchodu z obchodu začal přemýšlet nad tou černovlasou mrchou, jak jí sváže, aby se nebránila, znásilní jí tvrdě, jak to měl rád a pak, aby nemluvila a hlavně proto, že to je coura ženská, ji bude mlátit, dokud nevydechne naposledy. Nebo ani možná neznásilní, minule mu to nešlo a alkoholu tento výpadek odmítal přisuzovat. Ale ne, cítil vzrušení, představoval si, jak ji svazuje a pak z ní strhává oblečení. Najednou si uvědomil že se mu do mysli připletla doktorka, zarazil se, podlomily se mu nohy a zavrávoral. Poodešel na konec parkoviště, sednul si na obrubník tak, aby viděl na přístupovou cestu a z tašky vylovil cigarety a jednu láhev vodky. "Musím se napít a uvidíme, mám tak akorát náladu. Když nebude manžílek doma, zajdu za tou mrchou v tom novym baráku ještě dneska, vojedu jí, dám jí co si zaslouží a ještě se i vykoupu", pousmál se najednou Maty. Hodiny na parkovišti právě ukazovali dvě minuty po šesté v podvečer. Doušky vodky prokládal cigaretami, naplánoval si, jak to provede s černovlasou paničkou a zároveň ho vzrušivě lákala myšlenka na doktorku. Při pomyšlení na ní ale nebyla ani špetka násilí, aniž by si to uvědomoval. Z myšlenek ho vytrhlo auto, zastavilo na parkovišti opodál, najednou se rozjelo a dojelo až k němu. Rychle se zvedl. "Nazdar kluku, už máš cíga?", ozvalo se z otevřeného okna auta, v němž seděl ten týpek, co mu dával při cestě z nádraží rady. "A jak je kamaráde, nepotřebuješ zase něco?", pokračoval chlápek a právě položené otázce se zasmál. "Nejsem tvůj kamarád, viděli jsme se jednou, tak brzdi. Co votravuješ?", ledabylým a ignorantským hlasem odvětil Maty. "No tak sorry, jen jsem myslel, že tě pozdravim", reagoval chlápek a chystal se k odjezdu. "Počkej, když už se ptáš, potřebuju nějaký hadry, neměl by si něco?", zastavil ho Maty. "Proč si je nekoupíš?" zeptal se chlápek v autě a prstem ukázal na obchod. "Jestli nemáš prachy, tak tom promiň, ty já nepučuju", přísným hlasem dodal. "Ale ty mam, ale buď mě oblíkala máma, pak nějaká blbka nebo", najednou se odmlčel, po krátkém zaváhání ale dodal." Nebo někdo prostě, já vim hovno, co si mám koupit", skoro omluvně doplnil Maty. "Ty vole, tak tam jsou prodavačky, sice to jsou mladý střeva a rozumí asi tak lakům na svoje umělý debilní nehty," Maty se začal hlasitě smát. Ponižující slova onoho chlápka v autě na adresu holek a ženských jako takových měl rád a vždy mu přišla zábavná. Přitom si nevšimli, že je z povzdálí nepatrnou chvíli sledoval kapitán Adam Mergl ve své oktávii. Než si ho stačil někdo všimnout, odjel. Muž pokračoval. "Ale něco ti poraděj". "Asi máš pravdu, zajdu tam hned, ať taky něco dělaj, slepice jedny". Muž v autě ho stačil ještě zastavit. "Ty hele, když se budeš večer nudit, přijď do Jablunkova na tu diskotéku, dneska tam hrajou nějaký odrhovačky, ale budou tam holky, dáme pivko, pokecáme a uvidíme. Měl bych se tam teda sejít s jednou starou známou, ale dobrou, i když asi nepřijde a když jo, tak to bude jen na chvíli. Už něco pamatuje a jak to není mladý maso, tak to stojí za hovno." Maty při jeho pozvánce na pivo přivřel oči, jakoby si ho odměřoval. "Na rovinu, jsi homouš a balíš mě? Jestli jo, tak to si kurva na špatný adrese", zaútočil nevraživým tónem Maty." Chlápek se rozesmál." Dobře ty, hele, já jsem Marek a na to, aby moje prdel zažívala středověk fakt nejsem, jestli chceš, přijď a dáme pivo. Když ne, prd se stane," ukončil debatu pobavený Marek Robovský a odjel. Maty schoval nedopitou láhev do tašky, vrátil se do obchodu, kde si od prodavačky nechal donést nějaké oblečení jeho velikosti a vrátil se pomalou chůzí do domku na kraji města, během níž láhev dopil. Po rozhovoru s Markem zapomněl na svůj plán s černovláskou, jen při míjení novostavby, v jejímž okně ji prve zahlédl jen ledabyle prohodil, "ty si na mě počkáš do zítra, kotě." V domku snědl něco ze zásob. Při hltání jídla ho napadla myšlenka. "No co, je vidět, že mě vůbec nehledaj, ani je nenapadlo, že bych mohl bejt až tady, tak je na čase začít žít. Dám si pivko, nějakýho toho panáčka a když bude dobře postavený měsíc, užiju si s nějakou flundrou, stejně k ničemu jinýmu nejsou." Vyrazil krátce po osmé, ještě za světla zkratkou přes les s roklí, okolo bývalé vesnice a před devátou už seděl na baru oné diskotéky. Najednou ho chytil někdo za rameno a on uslyšel čau, tak jsem tady. Lekl se, trhl sebou a prudce se otočil.

Eva chodila po Jablůnkově snad dvě hodiny, prošla ho křížem krážem, navečer zašla do restaurace u penzionu, ve kterém byla ubytovaná. Dala si jen kávu, rozhlížela se a říkala si, že restaurace není tak útulná jako ta, ve které obědvala, ani nepůsobila úplně čistě. Ale kafe vařili dobrý. Po kafi do sebe docela narychlo nalila dvojku bílého, při které si vzpomněla na dědouška, který si stejný nápoj dopřával místo oběda. Tam, kde se potkala s Markem. Ach ano Marek a jeho pozvání. Usmyslela si, že tam půjde, nekompromisně mu řekne, co si o něm myslí, jak se k ní hnusně zachoval, vypije dvojku bílýho, samozřejmě na jeho útratu a ještě střízlivá odejde, aby náhodou pod náporem alkoholu nepodlehla jeho případným svodům. "Tři roky jsem fňukala za hajzlem, dalších snad patnáct jsem po něm ani neštěkla a teď bych si ho dalších čtyřicet vyčítala, to určitě", přísahala sama sobě Eva a byla rozhodnuta dostát svým slovům. Odešla do svého pokoje, posadila se na postel a ještě jednou se zamyslela nad svým plánem. Přikývla, byl to dobrý plán. Vysprchovala se, vzala si na sebe černé spodní prádlo, růžové tričko, pod kteým byla černá podprsenka vidět, ale jen decentně. Natolik, aby to Marka dráždilo a přesto to nepůsobilo vyzývavě. Tričko doplnila černými džínami na tělo, nalíčila se a krátce po půl deváté vyrazila. Cesta jí nezabrala ani patnáct minut. Restaurace s diskotékou byla jedna velká místost se stropními oblouky, asi dvaceti stoly, parketem, podiem pro kapelu, na kterém právě začínala hrát spíše jako příjemná kulisa, než vystoupení, jedna z místních dechovek a pěkně zařízeným barem. "Docela pěkné, i když už si to asi hodně pamatuje", ušklíbla se Eva. Zůstla stát hned za vstupními dveřmi, a rozhlédla se po restauraci. Marka nikde neviděla, zamračila se a oči ji spočinuly na muži, jenž seděl u baru a právě dostal od hostinského pivo. Pomalu přišla až k němu, naklonila hlavu, položila mu ruku na rameno a hned si byla jistá. "Čau, tak jsem tady." Lekl se, trhl sebou, otočil se a vytřeštil oči. Strach neměl, byl překvapen, odzbrojen. Jí se třásly nohy, cítila obrovské vzrušení a stejně tak moc se najednou bála. Nezmohla se na nic, jen pro jeho klid znenadání dodala: "neboj, jsem tady sama a nikdo o tom, že jsem tady neví." Jeho výraz se nezměnil, nedostávalo se mu slov, chvíli na sebe jen zírali, najednou se k ní naklonil, nebránila se a snad mu šla obličejem i trošku naproti, políbil ji, oba vášní zasténali, "pojď, vypadneme", řekl a chytl ji za ruku. Ani teď se nebránila, pousmála se a jeho ruku pevně stiskla, pak už ho jen následovala ven, kde se před vchodem zastavil a udiveným výrazem v obličeji jí dal najevo své obrovské překvapení. Začala mu líčit její domněnky o jeho útěku a plánování cesty, aby ho našla, o jejích pocitech, novém parfému, který si koupila kvůli němu, o tom, jak po něm touží. Na chvíli se zastyděl, pak se jí přiznal, že i jeho napadly podobné myšlenky a znova se políbili, tentokrát dlouze, jakoby k sobě už dávno patřili. "Ale nesmíš mi ublížit, nechám ti tvou svobodu a ty mi slíbíš tohle, jestli to nezvládneš, řekni mi to a půjdeme každý svou cestou s hořkým koncem, ale". Nenechal ji domluvit,"slibuju Evo", pronesl Maty vzrušeným hlasem, pak ruku v ruce odešli k lesu, k rokli u zaniklé obce Hluchová.

Osprchoval se, vzal si na sebe lehkou košili, tmavě modré džíny a sako, do jehož náprsní kapsy strčil pár kondomů. Před devátou odcházel z domu, nasedl do svého auta a odjel do Jablůnkova. Byl ještě uražený a naštvaný na Adama, za celou dobu, co spolu pracovali, na něj takhle nevyjel. Nepodezíral ho a nedal mu nic sežrat, i když měl vloni splín a stěžoval si mu, že se jeho práce nemůže rozvíjet, protože se tady neděje tolik těžkých případů, které by pomohl rychle vyřešit. Všimli by si určitě jeho skvělé práce, která mu byla partnerkou a manželkou posledních několik let. Už ani nevěděl, jak to bylo dlouho. Chtěl odejít, ale Adam ho přesvědčil, ať zůstane, ať je rád, že je to vcelku klidný kraj. Myslel, že Adam teď bude rád, že ocení to, že dal na jeho radu a nakonec s ním zůstal, dokonce mu odpustil, že zůstal s Janou. S tou, do které se zamiloval hned, jakmile je Adam představil. Ani jedinou pusu z ní nikdy nevyloudil a tolik o ní stál. Tolikrát se mu o ní zdálo, na čas byla jeho sexuální modlou a ona? Stále byla jen zahleděná do svého Adámka, který povýšil na kapitána, díky práci celého týmu a především jeho. Přesto mu to přál, čekal ale vděk, možná také nějaké povýšení, něco, místo toho ho dnes osočil. Nelíbilo se mu to a rozhodl se to kapitánovi nedarovat, pěkně mu to vrátit i s úrokem, jen ještě nevěděl jak. Marek byl sebejistý a arogantní člověk, který si do svého života pustil jen svou práci, pár přátel, Janu, která o to nestála a na chvíli Evu, studentku medicíny, která byla úžasná v posteli, jak sám rád říkával. Přesně ta Eva, na kterou teď koukal skrz čelní okno svého vozu. Zaparkoval na protilehlém parkovišti Jablůnkovské restaurace a diskotéky v jednom. Bavila se tam s tím klukem, co po něm chtěl tuhle na silnici cigarety a dneska seděl na parkovišti. Vypadalo to, že se znají, "sakra jasně že se znají, oni se líbaj, no to si ze mě děláš prdel"?, rozčílil se Marek. Už už chytal kliku dveří, že vystoupí, pak se ale zastavil, koukal na ně, jak odcházejí. Ohlížel se za nimi, než zmizeli za rohem blízké budovy, vystoupil a vešel do restaurace. Usadil se k baru. "Ah dobrej, doktore", pozdravil ho jako starého známého pan Popílka, majitel restaurace a obsluha v jednom. "Co to bude? Dejte mi Karle vizoura, dvojitýho, nebo se dneska už poseru, co je to za den", povzdychl si Marek Robovský.

Adam seděl na gauči v obýváku s jednou sklenkou vína v ruce, druhou držela Jana, ležící s hlavou položenou na jeho nohách. Sledovali film, který měli oba rádi a sledovali ho mlčky, jen Adam svou ženu hladil volnou rukou jemně po zádech. Příliš film však nevnímal, přemýšlel nad tím, kdo se tak nelítostně podepsal na dvou dětech. Jistě, ačkoliv plnoleté, byly stále dětmi, těmi malými dětmi alespoň pro Danu a Oldřicha Novotných, rodiče Jůlie. Sylva Štrosová nikoho neměla, nebo možná o tom nikdo nevěděl. Byla z dětského domova, v osmnácti si našla práci kdesi ve fabrice a pak? Pak tady, u promiskuitního hostinského. U něj našla práci, možná pochopení a zábavu, možná potěšení, ale určitě si tam našla zubatá právě jí. Proč? Kdo? Jaký byl motiv, pokud to byl někdo, kdo motiv měl. Pomalu se mu srovnávaly myšlenky, něco se mu z ničeho nic nezdálo. Vycítila to i Jana, z jeho napnutí, otočení hlavou a pohledu mimo obrazovku jejich plazmové televize. Otočila na něj hlavu. "Miláčku, polož to víno a jeď, vím, že na to přijdeš a pro tebe, pro nás tě prosím, udělej pro to všechno. Film nám neuteče, ale jestli ti uteče ten, kdo tě trápí, budeš si to vyčítat po zbytek života." Když domluvila, nadzvedla se. Adam položil víno, políbil jí a šel se obléct. Při odchodu se k ní sehnul, "zamknu tě, nikomu neotvírej, mám divný pocit, opravdu nikomu, miluju tě a slibuju, že to nebude dlouho trvat." "Já vím a věřím ti, neboj", odvětila Jana. Adam za sebou zamkl a odjel na policejní stanici. Sotva vešel, službukonající strážmistr s praporčíkem z vyšetřovacího týmu Adama Mergla zvedli hlavu, oba očividně zbledli. "Říkal jste ráno, kapitáne,"soukal ze sebe strážmistr. "V klidu, jdu vám pomoc. Něco mi říká, že to máme přímo před rypákem, ale kde?", odvětil unaveným hlasem kapitán. "Tak co už máte a do čeho se mám pustit?", hodlal se Adam Mergl zapojit do práce. "Zatím nic moc, prověřili jsme všechny hlášení o napadení, něco tam je, ale nic pro nás," dovolil si zkonstatovat strážmistr. "Čas a způsob by neseděly našim mordům kapitáne," dodal praporčík, aby podpořil tvrzení svého mladšího kolegy z policejního dispečinku. "Dobře chlapi, tak jdeme dál, projeďte všechny sadisty, pátračku, já projdu všechny vraždy, jestli není nějaká podobná těm našim," uzavřel debatu kapitán a všichni se pustili do práce. Několik minut před půl jednou ráno se strážmistr zarazil. Oba dva přítomní si toho všimli. "Co máte kolego, a ať to něco je", pronesl spíše přání kapitán. "Teď jsem projel hlašení pohřešovaných a zkontroloval jsem si to s hlášenkama o sadistech, projel jsem to dvakrát, tak to nemůže být chyba", promlouval s jistou dávkou obav strážmistr. "No tak," pobídl ho kapitán. "Pane kapitáne, od nás je v pátrání, tedy byl, jeden sadista s vyhraněným názorem na ženy, který by odpovídal způsobu těch činů, jistý Alfons Coural z Liptavy na Slovensku, ale našli ho v sobotu oběšeného. Jinak nehlásí slováci nic, u nás jsou v pátrání čtyři, dva už mají pátračku odvolanou, mají je na CéPéZetce v Praze, dalšího chytli v Ústí, leží v nemocnici, dostal někde nakládačku, takže jí taky co nevidět odvolají, ale je tam jeden, kterého podle všeho stále hledaj." Kapitán vytřeštil oči a nedočkavostí se nadzvedl, aby viděl strážmistrovi přes rameno. Ten si však nevšímajíc pokračoval. "Jistej Martin Irben, nechal si říkat Maty, seřezal několik holek, dost brutálně, dvě dokonce ubil do bezvědomí, ale dostaly se z toho a ty mu taky dokázaly, ale bylo jich mnohem víc, jen se bály svědčit, ale napadl i svojí mámu a ta na tom je špatně do dneška. Prohlašoval, že by všechny ženský měli chcípnout, podle psychiatra brutální sadista s porušenou nebo spíše žádnou sebekontrolou, nesnášející ženské pohlaví v návaznosti na psychosomatické poruchy způsobené jeho matkou v dětství. Soudem před třemi měsíci umístěn na dvacet let do psychiatrické léčebny v Domažlicích, odkud v pátek utekl", dokončil vyčerpávající informaci službukonající strážmistr. "No, já nemám nic a dle výrazu vás praporčíku, taky žádná sláva." Ten zamítavě zakroutil hlavou, aby dal kapitánovi Merglovi za pravdu. "Tak všechny vzbudit, dáme se do toho hned, do půl hodiny, ať jsou tady, zase mě budou chvíli nenávidět, ale já to přežiju a je to za chvíli přejde." V půl druhé ráno seděli v kanceláři kapitána všichni, kromě doktora Marka Robovského. Adam Mergl se naklonil, zda není za někým schovaný. Praporčík si tázavého výrazu ve tváři kapitána všiml. "Není tady, má vypnutej mobil a nemáme ho jak sehnat, ledaže by zajela hlídka k němu domů, jestli ho vzbudí," pronesl. Kapitán si vzpomněl na chvíli, kdy ho viděl s mladíkem na parkovišti u obchodu. "Ať je to tak či onak, nemusí to nikdo vědět, přece jen jsem jeho kamarád," přemýšlel potichu Adam. "Ne, nechte ho být, nevolejte mu, připojí se k nám ráno, má k tomu své důvody," kryl nepřítomnost Marka kapitán s obavami, že by se na něj mohlo přeci jen něco provalit. Seznámil tým s novou stopou, "teď hned, kdo je ošetřující lékař, kde ho najdeme a jak, podrobný posudek z psychiatrie a fotku máme ale, je to přes celou republiku, jak by se sem dostal a proč, popřípadě kde by mohl být, připravit se na vytipování objektů, ve kterých by se mohl zdržovat, hlavně chlapi, je to maniak, žádný média, je vám to jasný", zdůraznil kapitán. "Šéfe," ozval se skromě jeden z vyšetřovatelů, "Většinou se tyhle hajzlové schovaj v Praze, myslej si, že jak je velká, že je tam nenajdou a dlouho jim to teda vychází, ale já nevim proč by takovej idiot jezdil k nám na venkov, kde se většinou všichni známe a hned by si ho někdo všimnul." Kapitán se přísně podíval na svého kolegu a mohl jen konstatovat domněnky a to málo, co věděl. "Poslouchej, je to magor a ten nebude moc přemejšlet, ale taky nevim, proč by jezdil sem, každopádně utekl v pátek, první mord byl v sobotu ráno, to už tady mohl třeba bejt a rukopis by se mu mohl přičíst. Musíme to prověřit, nic jiného nemáme", uzavřel diskuzi kapitán Mergl.

Šli spolu ruku v ruce bez vydání hlásku, občas se zastavili a chvíli se vášnivě líbali. Ona chtěla jeho, on ji, oba cítili obrovské vzrušení, nepřemýšleli o věku, o tom, kdo je kdo a čím kdo byl. Teď měli jeden druhého. Ani když vstupovali do lesa za stmívání, nepocítila Eva z Matyho žádný strach. Slíbil jí přece, že jí neublíží, "možná bude trochu tvrdší v praktikách milování, možná, ale co když možná je to to, po čem toužím", přemýšlela Eva a každá myšlenka, každé slovo, které vyřkla sama pro sebe bylo jako elektrický šok, šok, který projel jejím tělem a znova a zase jí nabíjel tou nedočkavostí, tou vzrušeností, tím chtíčem po jeho těle, po jeho dotycích a i on byl nepopsatelně vzrušený. Měl trochu strach sám ze sebe, z toho, že se neovládne, ale dal jí slib. Došli spolu až na okraj rokle, tam se zastavili, byla již skoro tma, přesto poznala, že pod nimi je hustý mech, začala se svlékat, on se přidal. O zip kalhot si zlomila nehet, ale nevěnovala tomu pozornost, byla dychtivá po jeho těle. Svlékání přerušovali, jen aby jeden druhého líbali, na ústa, na jejich nahá těla. Položil ji, začal ji líbat a vniknul do ní. Zasténala, chytil ji za zápěstí a miloval se s ní tvrději a tvrději, přesto ji líbal. Cítil, jak se mu svými nehty zabodává do zad, jak ho pot štípe v rankách po nich a mísí se s kapkami jeho krve. Dělalo mu to dobře a ještě více ho to vzrušovalo. Ona se nebránila, potřebovala sex, jak dlouho jej už neměla a nyní si připomněla, jak může být milování krásné a vzrušující. Došlo ji, že ta léta s manželem byl sex nuda a možná jen jakási povinnost pro oba. Chvílemi se nechal přemoc, aby jej položila a sedla si na něj, přirážela stejně tvrdě, jako on, byli opojeni blažeností. Po tvrdém a krásném milování zůstali spolu ležet v mechu bez hnutí, on jen vytáhl cigaretu a zapálil si. Tmou jen prosvitlo světlo ze zapálené cigarety, byl všude klid a ticho a oni jen odpočívali, užívali si právě prožité chvíle plné jiskření, lásky, něhy a prachsprostého sexu. "Byli jsme jak zvířata, to bylo něco nepopsatelně krásnýho", řekla, když naposledy potáhnul ze své cigarety. "Ano Evo, jsi úžasná, nevěřil jsem, že někdo může, že žena může být taková", pousmál se Maty, ale Eva jej přes tmu již neviděla. Otočil se na bok čelem k ní. "Co teď, asi mě práskneš, abych si to odseděl a navíc mě budeš mít pod zámkem a můžeme si to rozdat kdykoliv budeš chtít, ne?", zauvažoval nahlas Maty. "Napadlo mě to, ale to bych byla svině, jsi vůl, ale v posteli ten nejlepší hřebec a tohle si chci nechat sama pro sebe, dokud mi to dovolíš. Dala jsem ti slib, který hodlám dodržet a pokud se ti to líbilo a já věřim, že sakra jo, pomůžu ti. Jestli tvá svoboda je dostatečnou odměnou za to mi to tak fantasticky udělat, udělám všechno, aby tě nenašli, více si řekneme zítra ve čtyři odpoledne zase v té restauraci, ve které jsme se dnes potkali, budu tě čekat", pronesla Eva. Její slova byla plná erotiky, vzrušení, ale i odhodlání a přesvědčení. Maty ji věřil, najednou věřil ženský, doktorce, kterou ještě před pěti dny nesnášel jen proto, že to byla další z řady vypočítavých a po majetku toužících mrch. "Měli by jsme jít Maty,"špitla. "Doprovodím tě", navrhl jí. "Asi bych to zvládla, posvítila bych si mobilem, cestu si pamatuju, ale jak chceš", pronesla sebevědomě Eva, zatímco vstala a hodlala se začít oblékat. "Ok, dojdu se do lesa vyčůrat, počkej na mě Evi," reagoval Maty. Odběhl do lesa, kde zakopl o větev. Uslyšel podivný zvuk, jako když spadne pytel a zapraskání, rozhlédl se do tmy a viděl siluetu, jak za světla mobilu odchází. Zašeptal do tmy, "počkej Evi, půjdu s tebou," ale dočkal se jen zamávání mobilem. Vymočil se a pomalu se ve tmě vrátil na místo, na kterém ještě před chvílí společně s Evou leželi jako jedno tělo, zmítáni vzrušením a chtíčem. Nepřemýšlel, proč odešla, prostě to tak bylo a on stejně mířil na opačnou stranu lesa. Těšil se, až ji zase spatří.

V pět ráno se otevřeli dveře kapitánovi kanceláře, "tak co, máte něco," zvedl hlavu kapitán ze spisu plného výpovědí a fotek. V jeho hlase byla znát nedočkavost. "Jo máme kaptáne, další tělo," pronesl posmutněle jeden z členů policejního týmu kapitána Adama Mergla. "Našel ji kluk, co se vracel od holky z Bučovic, už tam jeli dvě hlídky, aby to zajistili, ale nesehnali jsme doktora Robovského, tak jsem volal na soudní, jede sem docent Jaroslav Vranovský z Brna, tak to chvilku potrvá, "doplnil informace. "Marka okamžitě stahuju z případu, ať to ví všichni, už žádnou komunikaci s ním do uzavření případu," rozčílil se kapitán. "Rozkaz", zaznělo ze dveří, než se zavřely. Žádný kapitán neměl rád, když se vyšetřování vyneslo mimo jeho rajon, když se na vyšetřování musel zúčastnit někdo z jiné, jemu cizí pátračky jen proto, že si někdo z jeho týmu užíval a pravděpodobně to přepísk. Na druhou stranu se Adam při odchodu uklidňoval tím, že docent a profesor Vranovský je kapacita, uznávaný soudní lékař, který svou práci odvede skvěle. S sebou vzal čtyři lidi ze svého týmu, ostatní zůstali na jeho příkaz a dále hledali a zjišťovali souvislosti mezi uprchlým sadistou a vraždami, hledali lékaře, který poslední tři měsíce byl jedinou živou součástí jeho života. Zanedlouho i kapitán stál nad tělem oběti. Dole, přímo pod strží ležela krásná žena, pravděpodobně mezi muži žádaná, možná čtyřicátnice, plavé vlasy stažené v culíku. "Věci jsou nahoře v mechu kapitáne", oznámil mu policista. Adam Mergl se chvíli díval na ni, nebylo to dítě, nebyla zbita a na zápěstích měla modřiny. Otočil se, "jo jo děkuju, zavolejte sem psovoda a toho kluka mi přiveďte nahoru, promluvím s ním", odvětil policistovi Mergl. Bylo to jiné, než předešlé případy a přece tak podobné. Co se stalo, že si vrah nevybral mladou holku a nezbil ji. Proč ženu středního věku, i když krásnou, jako byly mladé holky, ale proč ji nezbil, co se stalo, že změnil způsob vraždy? Ty a mnoho dalších otázek se dralo na mysli kapitánovi, když stoupal po pěšině nad rokli. Přímo u okraje rokle bylo patrné ještě zválené místo v mechu. Vedle ležely rozházené věci, černé džíny, které musely dát práci svléknout, růžové tričko a černé spodní prádlo. "Zavolejte sem okamžitě technika, že tu není doktor vím, ale technik co"?, začal se rozčilovat Adam. "Už jde, ozvalo se ze spoda rokle". "Dobře", odvětil kapitán. Otočil se a viděl, jak opodál stojí vystrašený kluk. Vstal a přistoupil k němu, chytil ho kolem ramen a vedl ho pryč z lesa. "Tak povídej, kdo si a jak si našel tady ležet tu paní", nasadil Adam Mergl vážný, ale jemný tón, aby chlapce uklidnil. "Láďa Straka pane, byl jsem u svojí holky v Bučovicích, u Elišky Kučerové, víte, její rodiče nebyli doma a my se máme už dlouho rádi, chodíme spolu už rok a půl, ty jestli to zjistěj, tak dostaneme od jejího táty pěknej nářez", začal opatrně mladík. Adam se pousmál, vzpomněl si, že takhle podobně začínal s Janou, jeho láskou na celý život. Ze vzpomínek jej vytrhl mladík. "Víte, nám je teprve šestnáct a prej jsem ještě mladý na to, no víte na co", podíval se mladík na vyššího a mnohem staršího kapitána, kterému byly v obličeji jasně čitelné starosti a únava. "No na sex, přede mnou můžeš mluvit otevřeně a neboj, ode mne se to nedozví", slíbil. "Ráno jsem se vracel domů, to víte povinnosti. Zkrátil jsem si to tady přes rokli, jako vždycky." "Takže to nebylo poprvé," napadlo kapitána a zlehka se pousmál. "No a směrem do Kopřivnice nejde ta rokle obejít, prostě musíte dolů a pak zase vyjít nahoru, sešel jsem a cestou jsem si pobrukoval tu písničku, co teď pořád hrajou, tu od Kabátů, no to je jedno a už chci šlapat kopec nahoru, když jsem jí zahlíd. Nejdřív mě napadlo, jestli to není figurína, pak mě i napadlo, že tam bude s nějakým chlapem a já je vyrušil, tak jsem zavolal, "dobrý den, nechci vás rušit, promiňte, ale ležíte přímo na cestě." A s ní to ani nehlo, tak jsem šel blíž, ležela tak divně pokroucená, jako kdyby spadla ze zhora, podíval jsem se tam, jestli tam nikdo není a nebyl, koukala do nebe a nedýchala. Bál jsem se na ní šahat, ale přesto jsem zkusil na ruce tep a nic, tak jsem volal vás", dokončil roztřeseným hlasem Láďa. "Dobře jsi udělal chlapče", pronesl až otcovsky kapitán Adam Mergl. Vlastně si uvědomil, že by dítě chtěl a před nedávnem se začali s Janou bavit o možnostech, jež by jim dítě do domů přivedla, adopce, umělé oplodnění, dnes již možností existovalo mnoho a až teď si uvědomil, že toto téma, které rozsvítilo Janiny oči jako noční nebe hvězdy, jen nakousli a pak ho něčím zamluvili. Cítil se provinile, ona zdravá žena, která obětovala možnost mít dítě pro lásku k němu, neplodnému muži, přesto silně toužícímu být otcem. "Dobře Láďo, jdi domů a vyspi se z toho. Nikomu to neříkej, už ve vlastním zájmu, kvůli rodičům tvým i tý tvý slečny, rozumíš", podíval se na mladíka který přikývl. "Tak nashle," rozloučil se chlapec a vydal se cestou domů Kapitán mu již neodpověděl, než by stačil, stál u něj vyšetřovatel z jeho týmu. "Šéfe, je tady doktor a technik něco má. "Už jdu, obrátil se kapitán a rychlým krokem mířil zpět k rokli, k místu hrůzných vražd posledních dní. Naklonil se přes okraj, "zdravím doktore, hned jsem u vás", zavolal na docenta Vranovského, jež dole ohledával tělo. Jen mávnul rukou na srozuměnou. Adam se otočil na technika a pokynutím hlavy dal najevo svou zvědavost. "Kapitáne, je tady toho strašně moc. Oproti těm předchozím vraždám je tady DNA, patrně jedna bude oběti a jedna vraha. Na místě jsem našel sperma, jestli šlo o znásilnění vám musí říct doktor, ale je tady pot, kapičky krve, prostě je tady toho plno. Zajistim to, odvezu do laborky a výsledky vám dám, jak na vás koukám, nejlépe hned". Adam se pousmál a poplácal technika po rameni. Vydal se za doktorem. "Znásilněná nebyla Adame, zdravím vás", začal docent Vranovský zhurta. Sex byl podle všeho dobrovolný, ten dotyčný zde nechal spoustu stop, nejen spermatu, ale to víte už určitě od technika. Podle polohy těla byl příčinou smrti pád a sražený vaz, čímž dedukuji, že padala po zádech a tak docházím k úvaze, jen teoretické prozatím podotýkám, že jí někdo dolů pomohl. Pokud by skákala sama, ač bych neviděl u dospělé ženy rozumný důvod, přikrčila by se a snažila dopadnout na nohy, což není tento případ", zvedl hlavu doktor a podíval se na kapitána Mergla. " Pokud dovolíte", pokračoval doktor, " nechám ji odvézt sem k vám a ujmu se jí. Policista, co mě sem vezl mne trošku zasvětil do tajů Vašeho případu, ale naléhal jsem na něj už jen proto, že jste nemohli sehnat Marka, tedy Robovského myslím". Adam zvedl překvapeně obočí. "Vy ho znáte", vyhrkl ze sebe. "Ale ano", klidným hlasem odvětil doktor. "Po studiích byl na zaučení u nás v Brně, v márnici se tenkrát říkalo, byl snaživý a učenlivý, brzy by strčil do kapsy kdejakého doktora. Ale byl moc pyšný na to, co uměl, neměl pokoru a když jsem mu to jednou vyčetl, urazil se a několik dní jsme ho nemohli sehnat, pak přišel sám, ale už to bylo jiné, po pár dnech šel k policii na školu, aby si rozšířil obzory a mohl se stát detektivem a lékařem v jednom. Nakonec se mu to povedlo a když teď o tom tak vyprávím, musel jste ho Adame něčím urazit." Doktor zavřel svou brašnu a odešel k policejnímu autu, kde na něj čekal policista, aby jej odvezl na místní pitevnu. Adam stál jako opařený, přemýšlel, Marka takto neznal, nikdy se nepohádali, jeho žárlivé scény kvůli Janě vždy přešel s nadhledem bez jakéhokoli rozčilování, vždy Marka usměrnil a Jana měla klid, ale tohle s ním nikdy nezažil.

Před sedmou ranní se probudil, ač byl nevyspalý, už se mu pokračovat ve spánku nechtělo. Byl plný dojmů a pálily ho záda. "Sakra, co to se mnou bylo včera, já byl jako nějakej normální šmejd, to ona", začal sám na sebe nadávat Maty. "Teď když si mám odsedět dvacku, proč sme se nepotkali o rok dva dřív, co teď jako čeká, mrcha jedna nadržená." Hned se ale zarazil, byl v něm vztek a zloba, ale najednou ne na ní, na ženu, jež s ním prožila tu nejerotičtější noc, jakou kdy mohl zažít, zlobil se sám na sebe, ani nevěděl konkrétní důvody, ale věděl, že on je předmětem své zloby, svého hněvu, který v něm každou minutou narůstal. Došel se umýt do potoka a z tašky vylovil něco k jídlu. Snědl rohlík a paštiku, plastový kelímek od ní jen tak odhodil do prostoru, sebral ze země cigarety a zapálil si. Stále myslel na Evu, na noc plnou touhy, ale teď více než vzrušení pociťoval onen vzrůstající vztek, začal přecházet po místnosti opuštěného domku. Oči mu stanuly na tašce s včerejším nákupem, "ty vole" zařval. Vyndal z ní láhev vodky, otevřel ji a napil se. Pomohlo mu to se na chvíli uklidnit. Posadil se a přemýšlel, snažil se najít pojmenování svých problémů, svého vzteku, který se opět začal dostavovat a který se znova rozhodl potlačit lokem vodky. Každou chvílí každým douškem z láhve se vztek vzdaloval, před polednem už byl klidný, v láhvi mu zbyly sotva dva tři loky, ale nebyl opilý. Najednou znal příčinu svého vzteku, svých problémů. "ženský, ty mrchy za to můžou, kdyby ste nebyly takový svině, ne, kdyby ste nebyly vůbec, měl bych klid nikdo by mě neměl potřebu někam zavírat, ale to ne, vy mě chcete zotročit jako ty voly, co s váma žijou, ale to ne, myslíte si, že když chlapovi roztáhnete nohy, že si ho ochočíte. Tak já vám ukážu, že to tak nebude, ty nohy vám roztáhnu já a dám vám, po čem toužíte vy mrchy, ale ochočený budete vy, ne já, vy chcípnete", zaskřípalm zubama vzteky Maty. Prudce vstal, "a hned to ukážu tý svádivý couře, co si doma chodí oblečená jak kurva, aby jí každej viděl a přitom si myslí, že si bude vybírat. Počkej, jestli je nějakej manžílek, tak bude teď v práci, ten tě nezachrání,", byl při chuti Maty. Myšlenka na bránící, plačící a umírající černovlasou ženskou, kterou si vyhlédl, ho vzrušila natolik, že se okamžitě vydal k novostavbám i se zbytkem vodky v láhvi. Byl skálopevně rozhodnut, že osud opět uchopí do svých rukou, že ukojí svůj nepřemožitelný chtíč. Chtěl se s ní vyspat, teď hned a čím víc bude brečet a bránit se, tím víc ho bude vzrušovat a tím víc jí bude při tom bít. Byl vzrušen na maximum, když vstupoval do ulice vedoucí mezi několika novostavbami, najednou mu hlavou projela myšlenka na Evu, na její slova, že ho ve čtyři bude čekat. Zastavil se, podíval se do zaparkovaného auta, kde displej vozu ukazoval dvanáct hodin a osm minut. "To stihnu", ušklíbl se Maty a s pěnou u pusy, jako lačné zvíře se vydal k domu Merglových.

Po dvou a půl hodinách se kapitán s výjezdem vrátili na stanici. Okamžitě se k němu do kanceláře sešel celý vyšetřovací tým. "Tak kapitáne," začal hned zhurta jeden z vyšetřovatelů, jež zůstal na stanici zahrnut důležitými úkoly. "Tak to asi máme. Ten Irben nasedl na první vlak, co jel z Domažlic. Bohužel rychlík na Slovensko, co jede tady přes nás. Dohledal jsem průvodčího, který jel v tom vlaku, tak ten potvrdil, že tam ten kluk seděl ještě v Pardubicích, kde se průvodčí střídali a ten, co jel z Pardubic na Slovensko má dovolenou, takže s jistotou nevíme, zda Irben vystoupil až tady. Ale Jablůnkov je poslední zastávka v Čechách, pak je až vedle", čímž ledabyle označil Slovensko, aniž by to v této situaci někomu vadilo. "Tam žádný takový případ nemají, to nám potvrdili kolegové z policejní centrály vyšetřování v Bratislavě a hlavně, neměl doklady, ty zůstaly v Domažlicích, takže pokud se chtěl vypařit, musel vystoupit nejpozději právě v Jablůnkově, ale co je ještě divnější, jeho ošetřující lékař je jakási Eva Zahradníková, rozená Malátovská, čtyřicet let, v ústavní psychiatrii docela bedna", pokusil se o vyseknutí poklony vyšetřovatel. "Od pondělí je na dovolené", vyšetřovatele vyrušilo prudké opření kapitána Mergla o opěradlo a praštění rukama o desku jeho stolu, čímž projevil momentální beznaděj. "Moment kapitáne, tu dovolenou neměla pět let od rozvodu, takže ji dostala nařízenou, ale víme, kde ji máme hledat. Ona totiž naše paní doktorka, podržte se, odjela v pondělí dopoledne tím samým rychlíkem, co Irben v pátek a lístek si kupovala do Jablůnkova. Obvolali jsme penziony a je ubytovaná uprostřed Jablůnkova v penzionu u Matějíčků, jen včera odešla údajně na diskotéku a asi měla veselou noc s nějakým hrdinou, protože se ještě nevrátila a telefon má nedostupný. Tady je její fotka šéfe", natáhnul se vyšetřovatel a podal kapitánovi fotografii doktorky Evy Zahradníkové. Ten zesinal, na fotografii vypadala dobře, o mnoho lépe, než jak ji viděl ráno. "Tak ta se do toho penzionu nevrátí, tu jsme dnes bohužel přivezli s sebou", uzavřel smutným hlasem kapitán. Přesto se rozjelo okamžité pátrání po Martinu Irbenovi v širokém okolí, všechny hlídky dostaly jeho fotografii, jednu z hlídek nechal kapitán střežit jejich ulici, přeci jen k místu vražd to od jejich domu nebylo daleko. Dostala příkazem jej informovat o všem, co se v ulici bude dít a odebral se na patologii za lékařem. Na kousek papírku, který nechal ležet na stole, napsal: Marek plus jeho přítel a velký otazník, který několikrát obtáhl. Vzpomněl si na cizího kluka, který se v Markově přítomnosti dobře bavil.

Docent Jaroslav Vranovský, muž krátce v důchodu, šedovlasý, středně vysoký a mezi vyšetřovateli a soudci vážený pro své výsledky a výbornou práci za několik desítek let nejen na pitevnách, právě dopsal obsáhlou zprávu o provedené pitvě Evy Zahradníkové. Jeden z posledních ze staré školy gentlemanů, jež bylo znát na jeho chování, vystupování a mluvě. Místnost byla tmavá a studená, osvěcovaly ji jen zářivky a několik lamp, jež před chvílí byly ještě namířeny na její chladné tělo. Docent Vranovský se otočil na židli a pohlédl ještě jednou na její tělo, leželo nehnutě na nerezovém velkém stole jako kus masa, připraveného na porcování. V tom se otevřely dveře a vešel kapitán policie Kopřivnice, Adam Mergl. Rozhlédl se po místnosti, byl patrně překvapen, že jeho kamarád a člen týmu stále není v práci. "Dobrý den pane doktore," pozdravil ho Adam a trochu se zastyděl. Bylo vidět, že si nebyl jistý správným oslovením. Přešel to bez povšimnutí. "Marek , tedy doktor Robovský tu stále není?", neskrýval nyní své překvapení kapitán. "Zdravím vás Adame, ne a ani nebyl. Pokud neví o pokračování případu, patrně trucuje, usuzuji-li dle toho, jak si jej pamatuji. Jeho ego by mu stejně nedovolilo zúčastnit a podílet se na společné práci se mnou. Zato Vy jdete v pravý čas džentlmene, právě jsem skončil a vše jsem Vám napsal do závěrečné zprávy. Přesto využiji Vaší přítomnosti a sdělím Vám to i osobně, kapitáne," pokračoval ve zdvořilostech docent Vranovský. Ta žena, jež její schrána zde leží, měla pod nehty kousky kůže, nikoliv však své. Ovšem nebránila se a tak vzorek, jež jsem odeslal k dalšímu laboratornímu šetření, bude patrně na tomto nezvyklém místě vinou jakési rozkoše. Nebránění se dokládá i chemický rozbor buněk, její tělo vskutku prožilo obrovskou vlnu rozkoše. Ženské tělo při takovém počinu uvolňuje endorfin a tato požitkářka měla hladinu mnohonásobně zvýšenou. Důkazem jsou poté i pohlavní orgány poškozené, nesoucí známky pohlavního styku, ovšem chtěného. Poševní vstup a stěny nejsou poškozeny násilným vniknutím. Nalezené mužské sperma a další biologický materiál byl taktéž odeslán k laboratornímu zkoumání. Nutno si říci následující pane kapitáne. Prošel jsem složky předchozích subjektů, jež se staly terčem útoku a i přes rozdíly mezi nimi a tímto případem mohu konstatovat, že společných rysů mají více, než že by se jednalo o náhodu a tudíž se jedná o stejného pachatele. Místo činu, přibližná doba úmrtí, ale podíváme-li se na to z lékařského hlediska, milý příteli", formuloval dále věty docent Vranovský, zatímco pobídl ukazovákem kapitána, jež mlčky a bedlivě naslouchal každému jeho slovu, aby přistoupil blíže. "Zvýšený počet endorfinů měly všechny tři subjekty, tedy u všech byl pocit vzrušení, mnohem vyšší hladina u posledního subjektu oproti prvním dvěma jen dokresluje, že právě tato žena se radovánek jako jediná z nich dočkala, nikoliv však radovánek jen pozemských, jak by se zdálo, neboť i božstva měla svá potomstva", varovně zvedl docent Jaroslav Vranovský ukazovák pravé ruky. "Ty dvě dívenky měly dle mého soudu na takové věci ještě čas, ovšem takové slečny by nás dnes mohly učit. Jen si nemyslete příteli, že jsem zaostalý dědek," dal kapitánovi najevo svůj přehled o současné situaci mezi mladými. Kapitán Mergl se pousmál. Docent mávl rukou a pokračoval. "Dále mají společné to, že se nebály, takže ani jedna z nich nečekala svůj tragický osud a na rozdíl od této ženy, jež tu dnes máme, která neměla patrně čas reagovat, ty předchozí dvě jej mít měly a přesto enzymy uvolňující se do těla při pocitu strachu či zoufalství, nebyly ani u nich zvýšeny oproti normálu. Útok tak musel býti nečekaný, rychlý a tvrdý, zato dobře promyšlený, snad pro potěchu jakéhosi nutkání. Soudě dle podlitin, jež jsou dobře zdokumentovány a které nalezneme na všech třech tělech lze vyčíst, že byly vedeny v rovině, údery pěstí, také dle otlaku kloubů a pravou rukou o něco silněji, než levou." Docent pozvedl hlavu a všiml si údivu na kapitánově tváři, jež ho nechtěl vyrušovat. "Ale ano příteli, i třetí subjekt má takovou podlitinu, téměř shodnou s těmi, které mají první dva v obličeji. Zatímco však u těl, která zpracoval můj kolega Robovský a já jen vycházel z dokumentace, byla údery zasypána část obličejová, jak víme, u této ženy padla rána jediná, přesto přesná a tvrdá, zde", ukázal malíkem na prostydlá a namodralá ňadra mrtvé doktorky Evy Zahradníkové. Tato jediná rána stačila k pádu, jež jsem popsal již ráno, tedy po zádech na krční páteř, která nemohla tento náraz vydržet. Vrah s tímto musel počítat, jelikož k němu musela býti čelem. Podlitiny viditelné na zápěstích a hýždích vypovídají o mužských velkých dlaních, o vyvinuté síle, ovšem opět spojené jen s prožitkem. Se samotnou vraždou to nemělo nic společného, stejně jako oděrky na zádech, hýždích a kolenou zesnulé, ve kterých se našli zbytky mechu. Obdobný nález byl proveden u téže ženy pod nehty na nohách, poukazuje to však na místo onoho samotného aktu a polohy při něm použité, ovšem tyto již nejsou předmětem vyšetřování. Na pravé ruce měla zlomený nehet, za jehož zbytkem bylo černé vlákno, taktéž výsledky v laboratoři. Dovolím si však tvrdit, že pocházelo z jejích kalhot, pokud mám pravdu, nevyvratitelně se svlékala sama a dobrovolně s očekáváním dříve popsaného, kapitáne. Ze stejného důvodu, tedy očekávání milostných pletek a rychlého výpadu nedošlo u prvních dvou k obraně, která byla eliminována zhruba čtyřmi mířenými ranami z každé strany v rychlém sledu, u poslední šlo tedy o moment překvapení a tak ani zde nebyl jakýkoliv odpor na místě. Pro úplnost na adresu pachatele, je zuřivý, silný, přesto umí skrývat svůj vztek, cítí zášť vůči ženám z důvodu rozvodu, nevěry ze strany manželky, odmítnutí či sexuálního zneužívání. Důvodů je řada, třeba přenos pohlavní choroby od milence, která se ovšem u posledního subjektu neprojevila. Nebude vyšší, než jednostosedmdesátpět centimetrů, pravák a místo útoku zná. Ale nenechte se zmást, nemusí být místní, stačí, aby zde pár dní pobýval a rozhodně bude důvěryhodný," dokončil výčet docent Vranovský. Kapitán na něj promluvil trošku ustrašeným hlasem. "Mám žhavého kandidáta, ale složka uvádí o deset centimetrů vyšší postavu, byl by tohle problém?" Docent se na něj ohlédl a ačkoliv to neměl rád, neubránil se otázce na místo odpovědi. "Jeho věk?" "Do dvaceti, plus mínus, sadista, už s tímhle má praxi", okamžitě vystřelil kapitán odpověd. "Tak tomu moc nevěřte," začal pomalu brát kapitánovi vítr z plachet docent, zatímco jej vzal za loket a odvedl ho do vedlejší místnosti. "Dáte si" zeptal se Adama Mergla a ukázal na plný kávovar. Ten jen přikývl. Docent tedy nalil do dvou šálků, jeden podal kapitánovi, který si přidal cukr a smetanu. "Já raději černou, pousmál se Vranovský. V poklidu u kávy začal vysvětlovat důvody svého tvrzení. "Víte, pokud budete útočit, budete se přirozeně a automaticky bát protiútoku, který se nikdy vyloučit nedá. Úder povedete od hlavy na hlavu tak, aby jste si jednou rukou chránil vždy obličej a zároveň tou druhou co nejvíce ublížil. Pokud je protivník srovnatelné výšky s vámi. Pokud by byl menší, budete mít problém. Proč někteří rodiče své děti fackují namísto toho, aby jim dali pěstí, kromě toho, že to je humánější? Protože údery pěstí vedete přímo a takový der mířený dolů ztrácí na síle, zatímco facka jde polookružně, čímž tu sílu získáváte. Tady však byly použity pěsti. Další věc je, že evidence je neměnná, pokud uvádí jednostoosmdesátpět a tomu dotyčnému je méně než dvacet, počítejte s tím, že může být ještě o tři, ne-li čtyři centimetry větší. Muž i žena v tomto věku ještě rostou, tedy dorůstají, zatímco my muži do výšky a šířky, ženy na oněch partiích, které povětšinou my muži několik let oceňujeme, odlehčím-li mou myšlenku." Kapitán pokýval souhlasně hlavou. Hodlal dopít kávu a odejít, avšak docent pokračoval. "Máte na spěch, chápu, ale přeci jen pane Mergle, z letité praxe vím, že typický sadista, když už jím je a náš systém jej dostane do ústavu, je stále nenapravitelným sadistou. Bohužel žádná věda neumí diagnostikovat něco tak složitého, jako je lidský mozek natolik, aby z něj uměla vymazat chyby a ani naše vědění není dokonalé. Tito lidé jednají v afektu, v zápalu jakési zlosti. Jsou schopni si čin naplánovat v přibližných bodech, lov - mučení - smrt, nejsou schopni však dodržet tento sled. Aby jste mne chápal, není schopen dostát svému plánu, loví mučením, při mučení se dostavuje smrt a po ní je schopen stále ještě pokračovat v mučení, prostě se jednotlivé body prolínají." Dopili a položili šálky vedle kávovaru, který stále ještě ohříval zbytek černé kávy. Docent jej vypnul. "Především jsou ukájeni celým procesem, od myšlenky, která je vyburcuje po samotný konec, zatímco vy hledáte člověka se sadistickými sklony, který plánuje a striktně se drží strategie, nejen ze strachu z prozrazení, ale především proto, aby byl obdivován pro svoji trapnou bravurnost, mohu-li to tak nazvat, dosti pomatenou a ve většině případech nesoucí neštěstí druhým. A teď vás již propustím, já mám hotovo a jedu domů." "Děkuji pane docente," neskrýval svůj vděk Adam Mergl. "Mohu vám někdy oplatit pozvání na kávu?", napadlo nahlas kapitána. "Celý život pracuji v tomto oboru, dělám proto maximum a jdu za svým cílem, ale našlapuji obezřetně, aby tím netrpěla má rodina a neohrozil jsem ji. V tom mi přijdete stejný, Adame," pronesl klidným hlasem docent, "a jsem za to rád. Vážím si každého takového člověka. Já mám s manželkou zálibu ve vnučkách a veškerý volný čas užíváme s nimi, takže budu rád, když by k tomu nikdy nedošlo. Znamenalo by to jen další práci na úkor volného času, nemějte mi to za zlé. Nicméně musím konstatovat, že nikdy neříkám nikdy a pokud by k tomu přeci jen došlo, bude mi potěšením Adame, nashledanou." Už jen pozoroval, jak kapitán spěšně opouští místnost a šel se převléct. Venku čekalo služební auto s řidičem, aby jej odvezlo za vnučkami a rodinou, na které se tak těšil.

Adam Mergl chápal slova, jež mu právě řekl docent. "Vážený a moudrý pán", utvrdil sám sebe. Vyšel ze dveří patologie a zamířil na parkoviště před budouvou. Policejní laboratoře byly o dvě ulice dále, normálně by k nim došel pěšky, dnes však neměl čas a tak si cestu zkrátil autem. Zanedlouho stál v místnosti v prvním patře budovy laboratoří, všude zkumavky a lahvičky s různými látkami, ve kterých se nevyznal, doufal, že technici ano. "Á kapitán, to jste si pospíšil", zněl překvapeně technik. Mladík okolo třiceti, vysoký s neučesanými vlasy. Všiml si, že na něj kapitá Mergl kouká podivně. "Omlouvám se, pronesl technik a snažil se rukama dostat pocuchané vlasy do nějakého přijatelnějšího tvaru. "Jak to, že mi to nevadilo ráno?", zapřemýšlel Adam. "Jo, měl čepici", ušklíbl se. "To víte, vytáhli jste mě z postele a zabral jsem se tak do práce, že jsem na sebe úplně zapomněl." Adam Mergl neměl čas poslouchat důvody, proč není mladý technik učesaný. "Co máte", zaznělo rázným hlasem. "Materiálu bylo hodně, něco nám dodal i docent Vranovský z těla oběti, sperma, sliny, pot i stopy krve, kousky kůže a černé vlákno. Jedná se o dvě rozdílná DNA, tudíž přítomni byli dva lidé. Jedno DNA patří mrtvé, podle dokladů, jež byly na místě a zajištěných stop se jedná..." " To přeskoč, to už víme," začínal být kapitán nedočkavý. "Aha, tak ta druhá DNA, patří jistému Martinu Irbenovi, dle evidence sadista, toho času na útěku", všiml si najednou nádechu kapitána, "tak to taky víte, dobře. Kůže z pod nehtu, krev, pot i sperma patří jemu, černé vlákno pochází z kalhot poškozené a ulomený nehet byl nalezen v mechu. Na šatech oběti pak byly jakési třpytky, takový ty srágory z diskoték. Nakonec psovod byl k ničemu, tedy chci říct, opět nic nenašel, ovšem nalezl jsem stopy Peprhydroanalgínu, což je taková amatérská směs na bázi obyčejného pepře, slouží k zmatenení čichu psa a dokonale maskuje pachové stopy. Tuto směs si namíchá každý lepší chemik nebo kuchař a brzy zakryje všechny stopy, ve venkovním prostředí se brzy vytratí a je tak nezjistitelný, dnes bohudíky jsme byli na místě rychleji, než v těch dvou případech, proto byly nalezeny zbytky tohoto. Dovolím si podotknout kapitáne, že fakt o nenalezení pachových stop v prvních dvou vraždách, nasvědčuje použití této směsi i tam". O včasném příchodu na místo činu měl kapitán u mladého technika odlišný názor, "ale měl štěstí kluk jeden rozcuchanej", přimhouřil oči kapitán a pousmál se. Vrátil se do svého vozu a vydal se směrem do Jablůnkova. Cestou zavolal kolegům ze svého týmu. Už ho chytli"?, zajímal se naléhavě kapitán. "ještě ne, ale posílili jsme hlídky, máme tady i kluky od Brna a všichni jsou venku, nemá šanci, neboj, pokud tady je", poznamenal vyšetřovatel. "Dobře", spokojil se prozatím s odpovědí kapitán. "Prosim tě, informujte Domažlice o smrti té doktorky Zahradníkové, pošli jednu hlídku do toho penzionu, co bydlela, ať sbalí její věci a pošlou jim to tam, druhou na diskotéku k Popílkům a potřebuju nutně, abys mi ještě jednou přečetl výpovědi těch dvou, co našli ty první holky, toho Františka Botky a Josefa Dlouhého, ale fakt rychle. Cesta do Jablůnkova uběhla svižně, z výpovědí dvou nálezců oněch dívek si potvrdil to, co už věděl z provedených pitev a laboratorních analýz. Ale bylo tam i něco zvláštního, něco, co ukazovalo jedním směrem, jak to, že to předtím neviděl. Bylo jedenáct dopoledne, když vystupoval před diskotékou v Jablůnkově. Akorát hospodský Popílka odemykal. "Tak to zase na chvíli zamkněte pane Popílko," řekl hospodskému Adam, ještě s notnou dávkou zloby. "Ale budou obědy", snažil se bránit Popílka, přesto zamknul dveře za vstoupivším kapitánem Merglem. Karle Popílko, potřebuji vědět, s kým tady včera byla tato žena a rychle", neupouštěl z rozlobeného tónu kapitán Mergl. Neměl takové proutníky rád a bylo mu líto mladých děvčat, která za sex s obstarším prasákem zaplatila daň nejvyšší. Položil před hospodského fotografii doktorky. "Jo, ta tu byla, všimnul jsem si jí hned jak přišla, cizačka, pak jsem obsluhoval a když jsem přišel, olizovala se tady s takovým floutkem, mladej kluk, taky cizák, takovej trhan, ona kočka, nevim co na něm viděla teda," kapitán ukázal fotografii Matyho, "jo to je on", mezi řečí potvrdil Popílka a pokračoval, ona si nedala nic, hned odešli a on si objednal pivo, než přišla, ani mi ho nezaplatil. Ale vypadali, jako by se tady potkali náhodou, byli nejdřív takový oba překvapený kapitáne", potvrzoval Adamovu domněnku hospodský, aniž by tušil, že pomáhá uvazovat smyčku pachateli. "Aha, kam šli nevíte?", zkusil štěstí Mergl. Karel Popílka zavrtěl hlavou. "Tak a teď Popílko, kdo tu všechny ty večery byl, tedy i včera a přemýšlejte sakra rychle", přikázal kapitán. Ozvalo se zabušení na dveře. "Tady policie, otevřete." Popílka zbledl, kapitán jen pokýváním hlavy pobídl hospodského k uposlechnutí. Do restaurační místnosti vešli dva uniformovaní policisté, zasalutovali, hospodský již nezamkl. "Dobrej hoši, chvilku počkejte a vy Popílko mluvte. To víte, to je těžký, nejsem nejmladší a paměť mi už neslouží", snažil se hospodský zlehčit vážnost situace. "Hlavně, že vám funguje něco jinýho, že jo. Začněte mluvit, nebo vám to tady nechám obrátit naruby, až se z toho poserete, Popílko". Ten najednou zrudnul, "Stálých hostů máme sedmdesát procent, místní, lidi z fabrik, co sem chodí na obědy, odpoledne pár dědoušků na pivo a večer, když je nějaká hudba, tak omladina a páry, co se jdou bavit. I chlapi od vás sem jezdí, i doktor," hodně obšírně odpovídal hospodský. "Sakra, vy jste blbej, ty tři večery, kdo tady byl, jména?", hořel nedočkavostí Adam Mergl. " Byl tady starej Vomáčka, ale ten odcházel po devátý, dědek osmdesátiletej, parta kluků od vedle, jako ze slovače, tak patnáct let, ještě děti, jinak že by tady byl někdo všechny večery, jo, doktorskej, od vás. Včera tady byl vlastně taky, přišel potom, co ta kráska s tím blbem odešla, byl dost naštvanej a lámal do sebe dvojitý vizoury. Měl jí jak z praku a ještě před hodinou chrápal támhle naproti v autě", pousmál se Popílka. "Parkoval naproti a ne u vás?", podivil se Adam. "No, nevim proč, ale asi věděl, že se zrumpluje, tak chtěl mít klid potom na spaní", znova se usmál Popílka. "A byl tady celou noc?", zajímalo dál kapitána. "Jojo tady seděl na baru a" , najednou se z kuchyně vyklonila jeho žena a zakřičela: "co ty kecáš, co můžeš vědět, říkal jsi, že tě chytla sračka a jdeš si vzít prášky, byl si pryč dýl jak půl hodiny ty," najednou se podívala na kapitána a snížila tón v hlase. "Nezlobte se, ale tím mě tak akorát nasral. Vařím celý život a nikdy pane kapitáne, nikdy se z mýho jídla nikdo neposral, to vám povídám a k tomu mě tady nechal samotnou s pomalu plnou hospodou, pitomec jeden." Kapitán jí skočil do řeči. "Kdy to bylo milostivá?" hlas měl najednou klidný a milý, paní Popílkový to viditelně bylo příjemné. "Mohlo být zhruba půl druhý hodinky před půlnocí kapitáne," odpověděla s úsměvem na rtech a lehce svádivým hlasem hospodská. "Ále děkuji paní Popílková, odvézt." To už mu zvonil v kapse telefon, zvedl ho a z aparátu zvýšeným hlasem promlouval jeden z policistů hlídkujících v ulici, kde společně se sousedy bydlel on se svou milovanou ženou. "Kapitáne, právě se dostavil před váš dům...." "Počkejte," vyhrkl Adam, "letím tam, ať vás nevidí". Zakřičel Adam, strážníky požádal o převezení Karla Popílky do Kopřivnice a umístění do cely. Rozběhl se k autu, nasedl a odjel tak prudce, až pneumatiky zapískaly. Jel celou cestu jako o život, o život jeho Jany, která se díky němu mohla ocitnout nad propastí. Bylo krátce po třičtvrtě na dvanáct.

Probral se ve svém autě, v hlavě mu dunělo, v ústech strašnou pachuť. "Ty vole, to jsem se zase po dlouhý době vožral", pronesl na svou adresu Marek. Narovnal se v autě, pohlédl na sebe do zpětného zrcátka. "No ty máš ránu, krasavče", zasmál se sám sobě. Rozhlédl, se zda jej nikdo nesleduje, nastartoval a odjel. Cestou domů přemýšlel o včerejšku, o Evě a jejím mlaďoučkém milenci, o Adamovi, na kterého měl vztek a slíbil mu pomstu a zničeho nic i na Janu. Na ženu, jež tajně miloval a nedokázal se smířit s tím, že patří jinému. Snažil se tvářit jakoby nic, vždyť se s Adamem přátelili, ale Janu mu nikdy neodpustil. Najednou zastavil, ještě posílen notnou dávkou alkoholu se zamyslel, "to je ono, to je ten plán", začal se smát Marek. "Prostě si ji vezmu, i po zlym, když se bude bránit, hlavně ji dostat od něj a pak přijde s prosíkem, aby mohla zůstat se mnou", začal se hlasitě smát Marek. Jednou už mu to vyšlo, tak proč ne teď. Rozjel se, teď už jen piloval detaily. Zaparkoval před domem a došel si dát vlažnou sprchu, oholil se a navoněl, došel do ložnice a začal se oblékat do čistých a elegantních věcí tak, jak byl zvyklý. Otevřel zásuvku nočního stolku, pohlédl na zásobu prezervativů. "Dnes ne kamarádi, dnes už vás potřebovat nebudu." Otočil se a odešel. V předsíni svého bytu zkontroloval svůj vzhled ve velkém zrcadle, zavěšeném na zdi. "To by šlo", zkonstatoval a odešel. Autem dojel až k domu Merglových, vyšel ven a zaklepal na domovní dveře. Nenapadlo ho se rozhlédnout, proč taky, byl rodinný přítel a sousedé ho znali. I přes naléhání manžela Jana otevřela, nejprve se přesvědčila kukátkem o příchozím. "Ahoj, pojď dál", přivítala kolegu svého muže a jejich společného přítele příjemným hlasem. Vstoupil a zavřel za sebou dveře, sundal si boty a cestou do prostorného obýváku si ji prohlédl. Měla na sobě letní volné a krátké šaty, "asi na doma", pomyslel si, moc jí slušely. Vzrušil se. "Posaď se, dáš si kafe"?, zeptala se. "Rád Jani, děkuju", odvětil jí. "A jak to, že nejsi v práci s Adamem, myslela jsem, že to teď máte napjatý?", vyzvídala Jana. "No jo, ale potřebuješ odfrk a hlavně já přišel za tebou, potřebuju s tebou mluvit Jani", informoval ji klidným hlasem. Mlčky počkala, až cvakla rychlovarná konvice, zalila dvě kávy a donesla je k obývákovému stolu. Sklonila se a položila hrnek kávy před Marka. Díky jejímu volnému výstřihu viděl její pevná a krásná prsa, krev se mu vlévala do obličeje vzrušením, všimla si toho. Chtěla se narovnat, chytil ji za ruku. "Jani, ty to nechápeš, my dva přece patříme k sobě. Ona, Eva byla krásná, ale čubka, co se tahá s dětma a takovou já nechci, jen mě utvrdila v tom, že jedině s tebou můžu bejt a věř, že ty budeš se mnou." Vytrhla se mu. "Co to povídáš Marku, tobě snad přeskočilo, jsem manželka Adama, tvého kamaráda." " Ale jdi do hajzlu," začal zvyšovat hlas Marek, "toho tvýho Adámka pošlu do prdele, ale ty budeš moje, po dobrym nebo po zlym, však ty ještě přilezeš, počkej, jak se ti to bude líbit ty mrcho," už křičel Marek. Vstal a začal si rozepínat kalhoty. Jana začala couvat, " to nemyslíš vážně", ještě stále považovala Markův výstup za trapný žert. "Myslíš, počkej až budu v tobě, to bude slast, nepřestanu ti to dělat, dokud nebudu tebou nabaženej a nemysli si ty kurvičko, zejtra zas a pak znovu, až nakonec budeš chtít ty sama a škemrat každej den, abych ti to udělal, protože po tobě nikdo už ani neplivne," pokračoval Marek v řevu a už vytahoval nohu z jedné nohavice. Jana odcouvala až k předsíni, ve které byla tma, nebála se, nevěděla, zda se má smát, nebo utéct. Najednou ucítila, že za ní někdo stojí, zprvu se polekala a přepadl ji strach, nedovedla si představit být znásilněná, ale najednou to z ní vše spadlo, cítila jeho parfém, uslyšela jeho hlas a zavřela štěstím oči.

Přijel k domu minutu po dvanácté, potichu odemkl, slyšel křičet Marka a naklonil se opatrně, aby viděl do obýváku. Marek se zvedal a rozepínal si kalhoty, Jana couvala pomalu k němu, nevšimli si ho.Opatrně zavřel a zůstal stát na kraji chodby, skryt tmou a za Janiným tělem, jež se právě zastavilo. Z jejího dechu poznal, že se nebojí, najednou jakoby se chtěla o něj opřít. Uvědomil si, že o něm Jana ví, "neboj lásko, to je jediný výstup, který jsi s ním zažila, přísahám", pošeptal jí do ucha. Zavrněla. Když byl Marek na pár kroků od Jany, sehnul se, aby si sundal kalhoty úplně. V ten moment si Adam stoupnul před Janu, Marek zůstal stát jako opařený, vyděšený, především s nechápavým výrazem. "Ahoj kamaráde, koukám, že tě to ještě nepustilo. Teď ale nemáme čas si o tom promluvit, uvítal bych, kdyby sis ty kalhoty zase vzal a šel pracovat, máme plné ruce práce a pokud se nemýlím, ještě jsme jeden tým. Už máme pachatele a měl by jsi se toho zúčastnit, pokud má dostat odpovídající trest." V jeho hlase nebyl náznak zloby, vzteku nebo snad výčitek. "Kafe si dáme v práci miláčku, na večeři jsem doma," nasadil přívětivý tón Adam a políbil Janu. "To Markovo vylij, nemáme čas, že ano kamaráde", otočil se na Marka, který stále stál jako opařený."Jasně kapitáne," reagoval podrážděně doktor Robovský. To už si natahoval kalhoty, prošel okolo Jany, na kterou se vyčítavě podíval a odešel. Adam šel za ním, nasedli do jeho auta a cestou ven z ulice se zastavil u policejní hlídky, jež na něj mávala. "Tak vám tam vezou toho Irbena kapitáne, chytli ho tady kousek", prohlásil policista. Výborně, postarejte se o to, aby auto pana doktora Robovského bylo převezeno k nám, díky," odvětil kapitán a cestou na služebnu odvolal pátrání po sadistovi Matinu Irbenovi. Marek Robovský celou cestu nepromluvil. Při vstupu do budovy se Adam otočil k Markovi. "To bude pěkná sešlost, uvidíš." Marek nechápavě zavrtěl hlavou. Kapitán jej dovedl do své kanceláře, "tady si sedni, musím něco zpracovat a hned se dáme do práce." Zavolal si strážmistra, "doneste mu kafe a vezměte si kolegu. Budete tady stát, nenecháte ho odejít, kdyby se pral, zastřelte ho, ale to nebude potřeba, že Marku?", usmál se Adam na kamaráda Robovského a překvapeného policistu. "Máš tady nějaký lístek", zahlaholil Marek. Ten je pro tebe a přemejšlej, co mi o tom povíš," důrazným hlasem reagoval Adam. Ve vyšetřovně si ještě jednou a důkladně přečetl výpovědi všech, poté si zavolal Petra Malého, vyšetřovatele a člena jeho pracovního týmu do vyšetřovací mistnosti. "Potřebuji tady druhou osobu," vždy vyslýchal s doktorem a detektivem Markem Robovským, dnes poprvé to musel změnit. "Budete spojka, co bude potřeba ověřit, ověříte, co zjistit, zjistíte. Věřím vám, proto pracujete se mnou", vyšetřovatel přikývl. Adam si nechal předvést Karla Popílku. " Tak to vezmeme hezky od podlahy, co říkáte, kde jste včera byl a s kým Popílko?", začal zhurta kapitán. "Ale já nic neudělal, já ty holky přece nezabil", snažil se strachy obhajovat hospodský. "Začněte mluvit Popílko a berte to jako dobrou radu." Popílka si otřel spocené čelo, sklopil hlavu a promluvil odevzdaným hlasem. "Tak já se teda přiznám, včera na diskotéce bylo pár holek, jedna se tam nakrucovala a já jí nalil pár panáků vodky, no a ona jako že už není panna a tak, no prostě jsem s ní byl vzadu za hospodou a to, no." " Jméno a neříkejte, že ji neznáte, určitě tam nebyla poprvé," okamžitě reagoval kapitán. "Nějaká Majda z Trnávky, hned za čárou taková dědina." "Já vím", opět rychle vysekl odpověď kapitán. Naklonil se ke svému kolegovi a ten vzápětí odešel. "Viděl jste něco, nebo někoho?" zeptal se tentokrát příjemnějším hlasem Adam Mergl. "Ne, jen když jsem se vracel dovnitř, vracel se odněkud i doktor, pozdravili jsem se, on se na mě usmál a řekl, že teď můžeme klidně pít, že oběma je hej, ale nevím, co tím myslel, mě vidět nemoh," z jeho hlasu byla najednou slyšet pokora a strach. "Dáte si vodu"?, zeptal se smířlivým hlasem kapitán a niž by čekal na odpověď pootevřel dveře a požádal policistu, jež stál u dveří při každém výslechu, aby donesl Karlu Popílkovi sklenici studené vody. Z té chvíli na to hospodský upíjel, když se otevřely dveře, kterými se vrátil vyšetřovatel. Ještě ve dveřích něco pošeptal kapitánovi a zůstal stát ve dveřích. Kapitán Mergl se posadil a podíval se na ustrašeného hospodského. Tak Popílko, máte pravdu, Magdaléna Bučková potvrdila vaši výpověď, právě ji vezou k lékaři a pokud se potvrdí, jako že určitě ano, že jste s ní opravdu spal máte peška", bez výčitek a rozčilování seznamoval kapitán s výsledky hospodského. "K vaší ženě právě jede hlídka s informací, že jste obviněn ze sexuálního obtěžování těch zabitých, jelikož u vás pracovaly, za což jste mohl dostat ještě podmínku, ale sexuální zneužití, to je jiný kafe. Tý vaší Majdě je totiž třináct, myslím, že vás z basy jen tak nepustí, ale nebojte, vězni tam maj takový jako vy k smrti rádi." Tentokrát v jeho hlase bylo znatelné pohrdání nad člověkem, kterému se nedostalo slušnosti a na dobré mravy dávno zapomněl. Zničeného a zlomeného Karla Popílku nechal odvézt do cely a ve vyšetřovací místnosti jej nahradil Maty. Sedmnáctiletý sebevědomý floutek, neskrývající svou ignoraci obou přítomných policistů. Adam Mergl s vyšetřovatelem mlčky sledovali Matyho, levou rukou si poklepával o stůl. Po chvíli mu to nedalo a spustil. "Hele strejdové, nevim o co vám de, ale asi ste si mě s někym spletli, takže přestaneme na sebe čumět a já du, co?", zkusil štěstí Maty. Kapitán opět vyšetřovateli cosi pošeptal do ucha a ten opustil místnost. "Počkáme", tiše pronesl kapitán. Tentokrát byl vyšetřovatel hned zpět, posadil se na své místo a před kapitána položil modré desky, z nichž vyčuhovalo několik listů papíru. "Jste si na mě donesli složku o lovu dinosaurů," zavtipkoval Maty a zasmál se. Neztrácel sebevědomí a byl si jistý, že nemohou vědět, kdo je. Vždyť nic neudělal, tak proč by. "Maty, že?",Jedinou krátkou poznámkou dal kapitán najevo, že přesně vědí, s kým mají tu čest a najednou bylo sebevědomí Martina Irbena to tam. "Jak to bylo s doktorkou, Maty?", zeptal se opatrně kapitán Mergl. "Jo tak ona mě práskla, ta mrcha, já jí věřil, já jí fakt věřil a ona, ta svině." začal se rozčilovat Maty. Kapitán otevřel složku, vyndal z ní pár fotek a položil je před Matyho. Ten zkoprněl. "Poslouchej, vím že jsi to nebyl ty, ale potřebuju sakra vědět, jak to bylo." Matymu se třásly ruce, po tváři mu stékaly slzy. Vyšetřovatel podal Matymu papírový kapesník. Vysmrkal se, snažil se zastavit pláč, ale nešlo to. Odvyprávěl příběh plný erotiky, vášně a snad počínající lásky, možná by to byl začátek krásného vášnivého vztahu, kdyby nebyl tím sadistou, po kterém bylo vyhlášeno pátrání, tím, kdo si žen nevážil a nestyděl se to dávat patřičně najevo. "Víš, kdo na tebe svítil tím telefonem?", položil opatrně otázku kapitán. "No přece Eva", vyhrk zbrkle Maty, najednou si uvědomil, že to si patrně celou dobu namlouval. "Teda aspoň sem si myslel, že to byla ona, vejškově to bylo stejný, myslim", najednou si uvědomoval mladík. "S určitostí to nevím Martine", zaujal mladého sadistu kapitán. Takhle mu naposledy řekla ona ,žena, do které se bezhlavě zamiloval, Eva. "Ale na devadesát devět procent byla Eva už mrtvá, ty jsi viděl odcházet vraha. Je mi to líto, to mi můžeš věřit, ale víc pro tebe udělat nemůžu". Vstal a otevřel dveře. Za nimi již čekala eskorta, která byla připravena jej dopravit do Domažlického ústavu, kam byl poslán pravomocně soudem. "Co s ním teď bude?"zeptal se vyšetřovatel kapitána. Dostal dvacet let, který si tam musí odbýt. Bohužel za útěk mu něco přidají, předpokládám, že se po tomhle už ven nikdy nepodívá, z vyprávění bych usuzoval, že zbytek života skončí na samotce, bez možnosti vycházek. Jestli se do ní fakt zamiloval, do měsíce se oběsí, vlastně mi ho je i líto", pronesl smutně kapitán, když vstupovali do jeho kanceláře, u níž stále hlídkovali dva policisté. Marek seděl na židli, nohy na stole a pískal si. Okamžitě sundal nohy dolu, když uviděl Adama s vyšetřovatelem. "Ahoj Petře", pozdravil Marek kolegu, ten však pozdrav neopětoval. "To vám ale trvalo, si dáváte na čas", usmíval se doktor Robovský. "Tak se do toho dáme, měl jsem strašnou noc i začátek dne, ale už jsem redy, tak to do mě hustěte," najednou spěchal Marek. Vyšetřovatel Malý si sedl na židli naproti Markovi, kapitán na stůl čelem k doktorovi, jež tak netrpělivě čekal. "Marku, shrnu, co je nového a co již víme. Dneska byla zabita doktorka Eva Zahradníková, tvá spolužačka ze školy. Byla ošetřující lékařkou sadisty Martina Irbena, který dostal dvacet let za zmlácení nějakých holek a mámy, bylo to zlý. Sešli se tady a vyspali se spolu, snad se i měli rádi. Ale on to nebyl, na vraha byl moc vysoký a byl levák. Hospodský taky ne, ten měl rád mladý holky a dojel na to.Ale víš, ty vraždy spolu souvisí, jen potřebuju pomoct jak. Oni totiž ty první holky neměly sex, ale byly s jeho příslibem vylákány k rokli, proto byly nahé, ale tahle doktorka sex měla, jen ne s vrahem a zabita byla shozením ze srázu, zatímco ty holky ubity. Domnívám se, že nešlo o sex, ani o ty holky, ale o to potom, o to, že ty holky svému vrahovi patřili tam i potom a on na jejich úplné odevzdanosti, ne teda dobrovolné, páč už byly mrtvé, dával na odiv, co všechno dokáže a umí," posmutněle se odmlčel Adam. "Kdy jsi si toho všimnul", zcela vážně a zaujatě položil otázku Marek. "Víš, že ani nevím, snad v v tom pohřebním ústavu" přispěchal s odpovědí Adam. "Já si totiž myslím, že on chtěl ženy dobývat, bylo mu až odporné, když byly poddajné hned, ale v těchto dvou případech, bohužel pro ně, spojil příjemné s užitečným. Ukájel se nad jejich smrtí a pak světu ukazoval, jak je potřebný. Dokonce byl hrdý na to, že je tam nechal jen proto, aby u nich byl jako první, ač to měl k místům vraždy nejdále, on snad čekal nedočkavě na nalezení těl, aby hned vyrazil, aby měl v práci náskok. Dokonce se musel jet přesvědčit, zda něco nepřehlédl, zda někdo nemůže objevit něco víc. Ale proč doktorka?", zapřemýšlel nahlas Adam Mergl. "Protože byla mrcha", potichu pronesl doktor Robovský. "Cítil jsem se nedoceněný, miloval jsem příležitostný sex, dobývat mladý holky, jenže tyhle šly hned a samy, svlíkaly se a lákaly mě tam v rokli, oni nebyly kořistí, najednou jsem jí byl já," mluvil pomalu a tiše Marek. "Do mě vjel vztek, zbil jsem je za to. U té první jsem se vylekal, ale když jsem viděl, že se tady konečně něco děje a jsem pro tebe a tým potřebný, můžu konečně ukázat svoje umění a vyjímečnost v práci, nakoplo mě to a o tý druhý mi řekl pitomec hospodský, prý chtěla furt a s každým a já v tom viděl příležitost ještě víc a víc ukazovat světu, jak jsem dobrej. Byla snadným terčem, skoro jak přes kopírák, jako ta první. Doktorka, to bylo něco jinýho, potkal jsem jí náhodou, tenkrát na škole byl večírek, byli jsme opilý a ona nechtěla, přesto jsem jí ojel. Jí se to začalo líbit a začala za mnou lézt, ale byla dobrá a když jsem jí potkal tady, řekl jsem si že bude dobrá i dnes. Pak tam stála s tím klukem, co jsem ho párkrát potkal, nevěděl jsem kdo je, ale byl mi sympatický. Před tou diskotékou se cumlali, nechutný. Odešli směrem k lesu, nebyl místní a bydlel tady někde v Kopřivnici, takže mi došlo, že jí tahne k rokli. Tu zkratku jsem mu poradil já. Nejdřív sem se na to chtěl vysrat, nechat to být, ale po pár paňácích se mě zhostila zlost, tak jsem šel. Ta čubka řvala slastí na celý les a on funěl, jak stádo prasat, debil jeden. Čekal jsem a přitom musel sledovat v tý tmě, jak se zmýtaj rozkoší, ale to jsem tam měl s ní být já," zaznělo v jeho hlase zoufalství. "pak chvíli leželi vedle sebe, on a ta špína zneuctěná, potříštěná jím, najednou si zapálil. Byl jsem tak blízko, že jsem se lekl, že mne spatří. Koukal jsem přes jeho záda, ze kterých jsem cítil pot a krev a v ten moment jsem zahlédl její obličej. Byl šťastný a blažený, ale ona nemohla znát pravé štěstí,"rozkřikl se po místnosti Marek. Hned se uklidnil. "To mohla zažít jen se mnou, ale na to prostě už zapomněla. On pak odešel, něco si žvástali, to byla moje šance. Stoupl jsem si před ní, ona byla skloněná, hledala věci, najednou se narovnala, hlesla miláčku, ale to už jsem ji jedinou ranou poslal do pekel." Sklopil hlavu. Vyšetřovatel Petr Malý se tiše zvedl a odešel pro eskortu. Klidným hlasem do ticha promluvil kapitán Adam Mergl. "Víš Marku, vždy jsem tebe a tvojí práci obdivoval, byl jsi mi příkladem a především pak přítelem. Škoda, že ti tohle nestačilo, díky tobě se teď naše cesty rozdělí. Já půjdu domů za Janou, mou ženou, koupím kytici růží a láhev výborného vína, protože s ní potřebuji probrat důležité věci, ale to se tebe už netýká. Ty pojedeš tam, kam nyní patříš a uvědom si jednu věc, ty lotry jsi na místo, kde jsou, pomáhal svou skvělou prací posílat hlavně ty. Teď jsi si zařídil vstupenku na několik desítek let na stejnou stranu mříží." V Markově obličeji bylo vidět zděšení a strach. "To nemůžeš, Adame, já...", soukal ze sebe Marek Robovský, bývalý detektiv, lékař a soudní patolog. "S ohledem na tvůj věk je nanejvýš jasné Marku, že jiné kamarády než je, už nepoznáš", řekl bez ohledu na jeho strach kapitán Adam Mergl. Do místnosti právě vstupovala eskorta, která spoutala Marka Robovského a hodlala ho odvézt do věznice. Adam se ve dveřích otočil. Sdělte mu obvinění a řekněte mu jeho práva, já jsem vše, co jsem mínil tomuto člověku sdělit, už řekl", prohlásil bez zájmu kapitán Mergl a odešel. Nasedl do své služební oktávie a rozjel se k domovu. Cestou koupil kytici růží, láhev výborného vína a za nedlouho již odemykal dveře jejich domu. Vypnul svůj mobilní telefon. Uvnitř to nádherně vonělo večeří, jež chystala Jana. Zul si boty, došel k ní do kuchyně, políbil jí. "Musíme probrat to miminko, jsi úžasná žena a budeš skvělá máma miláčku, pronesl Adam a něžně Janu obejmul.