Nový Svět

Městskou část s tak harmonickým názvem, kde ticho a klid dopřává všem smyslům odpočinku a blaženosti, bychom čekali všude, jen ne v samotném, turisty natřískaném centru Prahy a přesto...

Jenže musíme někde začít a aby ten kontrast byl co největší a opravdu jsme pocítili to vydechnutí od všech strastí a navrátili se v myšlenkách o několik desítek, či stovek let zpět bez zbytečného hluku přemíry cizinců, bereme to od Letenských sadů. Ty jsou dostupné hustou sítí pražské MHD, ale i vlastního plecháče má člověk kde zaparkovat. Tak činíme i my, podzemky naproti Spartě, tedy fotbalovému stadionu stojí 40,-, nadzemní parkoviště o desetikábli méně za hodinu parkování. Jako správní češi trvale žijící na venkově, což je vše více jak deset kilometrů od matičky měst, vybíráme tu levnější variantu. A hned vstupujeme do rozlehlých sadů, které ač jsou krásně upraveny, vypadají tak, jak vypadají. Všude díla sprejerů, tu a tam dost odpadků, ale nějak nám to tady nevadí. Nebo, lépe řečeno, takhle si místa vzdálená od turistů představujeme, považujeme to za pražský slepismus, kdy každý blbec musí předvést, jak je ještě větší hlupák oproti svému předchůdci a dokáže to či ono zničit ještě horším způsobem, zatímco ostatní idioti tleskají a jim rovní, i když si to o sobě nemyslí, dělají, že nic nevidí. Kontrast tedy začíná už tady. Udržovaná zeleň s množstvím kamenných zídek v netypických barvách, tu zelené, tam růžové a onde černé. Ale na straně druhé, abychom byli spravedliví, i přes množství grafitů, jsou snad úplně všude, je možné pozastavit se u sochy sedící ženy, posledního pěšáka šachové partie a dalších, posedět a popřemýšlet. Kupodivu sochy zůstaly vandaly ušetřeny. Mnoha lidem známé kyvadlo na místě dřívějšího monstr pomníku komunismu nebo Zemědělské či Technické muzeum. Je toho tady dost a dost k návštěvě a vidění, my ale jdeme dál a čím jsme blíže k hradu, tím vandalovských vizitek ubývá. Že by ti tupci přeci jen někde nějaký mozeček měli? Okolo Letenské vodní nádrže a Kramářovy vily se dostáváme k lávce do Chotkových sadů. Ještě před tím však koukneme dolů k řece Vltavě, na Úřad vlády, Karlův most, historické centrum, které zde máme jako na dlani, ale i vzdálenější místa. Prostě rozhled je tady nádherný. Ve zmíněných sadech je tak trošku míjen, což je na škodu, pomník Julia Zeyera. Jsou zde sochy postav jeho největších děl, kdy seznam všech je vyobrazen na zadní části památníku. Blízké okolí památníku je krásně upraveno a jakoby park byl uzpůsoben právě tomuto výtvoru. Úžasné, leč musíme pokračovat. Letohrádek královny Anny s Velkou mincovnou, Prezidentským domkem, Královskou zahradou a dalšími několika skvostnými lákadly, stejně tak jako již pro davy turistů, jsou nám protentokrát zapovězeny, neboť od listopadu do února je veřejnosti vstup zamezen. Po pár krocích se dostáváme k Pražskému hradu ze strany, odkud jej znají převážně turisti. Ty sem totiž doveze autobus a pěkně je tady vyklopí, zatímco my češi jdeme hezky po svých odspodu, z historického centra a tak tento pohled nám zůstává mnohdy zapovězen. Ano, i má milovaná manželka zírá, jaká krása to tady je. Pražský hrad i katedrála sv. Víta jsou přístupné za poplatek od 150,- do 250,- kaček dle vybraného okruhu, pro školy jsou pak nabízeny výrazné slevy. Že to je dost? Oproti takovému Karlštějnu naprosté drobné. Jenže, jsme jako v mraveništi, kam se hnete, všude davy a davy turistů. A teď to začne.

Přes nádvoří hradu mizíme do Kanovnické ulice směrem k Lumbeho vile , kdy před ní zahýbáme do uličky Nový Svět. Byť jde o uličku v naprosté blízkosti hradu, již po pár krocích nastává naprosté ticho. Bydleli zde známé osobnosti, například Karel Kachyňa, Rudolf Friml, jehož sestru si za svou manželku vzal Karel Hašler, dále zde bydleli Arnošt Lustig, Ota Pavel, ateliéry zde mívali Milan Knížák i Jan Zrzavý, ubytován zde býval Tycho Brahe a setkáváme se s architekturou takových umělců, jakými byli Jan Blažej Santini či Ignác Palliardi. Výčet není na poměrně krátkou, nádhernou a tichou uličku konečný. Mohli bychom pokračovat, jenže to pravé kouzlo je v momentě, kdy zde mezi těmi starými domky opravdu stojíte. Jako poslední v uličce pojmenované Nový Svět, pod hradbami, kde se napojuje ulice Černínská, stojí replika původní chalupy Arnošta Lustiga, o kterou se staral po jeho odchodu do exilu již zmíněný Ota Pavel. Zajímavostí také je, že se jednalo o jedinou stavbu se šindelovou střechou v historickém centru Prahy. A protože v blízkém potoce žilo množství raků, domu se říkalo U raka. Dáváme se do řeči s člověkem, jež dnes objekt užívá jako svou chalupu a dozvídáme se, že zde je opravdový klid oproti zbytku Prahy, neboť do těchto míst turisty nic neláká. Klid potvrzujeme, ale místo za návštěvu rozhodně stojí. Zaujalo nás, že hned několik staveb má v názvu "zlatý". Dostáváme info, že tato část Hradčan byla vlastně chudinskou čtvrtí a tak si obyvatelé názvy domů kompenzovali svou životní situaci. Prostě a jasně nádhera. Vracíme se Černínskou ulicí k hradu a po pár krocích se nacházíme v tvrdé realitě, vlastně vystupujeme z onoho zvláštního světa klidu, pohody a nespěchání, ve kterém jsme se před chvílí v samotném historickém centru Prahy ocitli. Ruch, pro hladovce spousta bister, restaurací a prodejních okének, s nabídkou hotdogů, langošů, klobás, ale i normálních jídel za abnormální ceny. Takový páreček v rohlíčku sedm pětek, odtud už jen výše, klobáska jednostopáďo, langoš ke dvěma stovečkám až za špagetky za pětikilečko nebo vepřové kolínko lehce pod tisícovičkou. Nu, kupodivu všude prázdno. Asi je jednodušší prodat jedno jídlo za tisícovku, s ohledem na málo práce, než pět jídel za dvěstě padesát, že? Holt politika a nenažranost obchodníků, to je realita gastronomie v okolí. Ale nechceme zde nikoho kritizovat, tímto výletem a článkem jsme vám všem chtěli ukázat a snad se nám to povedlo, že i v tak turisticky vyhledávaném místě, jako jsou Hradčany, lze během mžiku vystoupit z reality i když na malou chvíli a přenést se do úplně jiného, Nového Světa. Do světa klidu, pohody, ticha a pohodových lidí. A snad právě proto dneska můžeme říct, neseďte doma a pojďte ven.