Köglerova naučná stezka

Vlastně nevíme, jak začít. Vzít děti nebo ne? Tahle naučná stezka se dá jít dva dny, jeden den, nemusíte ji jít celou, což pokud jste cyklisti nebo pěší s kočárkem ani nelze. My jsme tentokrát nechali auto doma a využili veřejnou dopravu Ústeckého kraje, která je více než dobrá a spoje na sebe navazují, světe div se. Takže přestup z busu v Chřibské na jiný bus? Vůbec žádný problém. Vlastně Ústecký kraj v devadesátém šestém vystrnadil snad všem známé ČSAD, aby si v roce 2015 založil vlastní, i když pod honosným názvem Doprava Ústeckého Kraje. Nepřísluší mi soudit, jaké levoty dnes v takových podnicích fungují, i když o lecčems člověk ví, ale doprava pro cestující, respektive turisty funguje z větší části tak, jak má. Tentokráte nás nalákal článek v časopisu "Žena a život", jež si má milovaná manželka kupuje. Ona naučná stezka je na několika stranách popisována jako zázrak a proto se na ni musíme vydat. Start i cíl oné Köglerovy naučné stezky je v obci Krásná Lípa, jejímuž náměstí dominuje více rodinný pivovar s restaurací, než kostel. Odtud se vypravujeme po dobře značené, a to po celou cestu, turistické trase, lemované informačními tabulemi o panu Köglerovi, naučné stezce, jejích počátcích a vzniku, ale i o místech, kterými procházíme. Dědina Kyjov, ve které míjíme staré roubenky, nenechte se zmýlit, stále jsme kousek od Rumburku ve Šluknovském výběžku. Celá trasa až na jeden těžký úsek je velmi dobře zdolatelná. Ani my jsme to nezvládli celé. Vynecháváme 2 kilometry z celkových 23, které tato stezka měří. I když se jedná o nejstarší naučnou stezku ze 40. let dvacátého století. Prostě nám síly nestačí na rozhlednu na Vlčí hoře, prachsprostě se jí vyhýbáme. Dámy pozor, má to své výhody. Absolutně přírodní kosmetika Nobilis Tilia se vyrábí právě v obci Vlčí Hora a můžete navštívit jejich značkovou prodejnu, kde si vyberou i muži. Nebo vyberte milé dámy vy i svým mužům, to asi bude lepší a i když budou zprvu brblat, nakonec to určitě ocení. Mimo to se kouknete do koutu Českého Švýcarska, stejně tak do Lužických hor, zahrajete na xylofon, pokud se nebojíte a užijete si ten čerstvý vzduch, o kterém se nám i vám může jenom zdát. Může, věřte mi, nekruťte hlavou, že ne. Byli jste tady? Ne? Tak proto nekruťte hlavou. Osady Zahrady a Sněžná na nás dýchly dobou minulou, starý vápenný důl pro změnu tajemnem. O všem jsme byli informováni z informačních tabulí. Jelikož tento výšlap považujeme za jednodenní a tím pádem si nezamlouváme ubytko, posledních několik kilometrů ždímáme poslední síly, abychom se v pivovaru na náměstí stačili najíst a ochutnat pivo. To se nám daří a musíme říct, že za přijatelnou cenu jsme se dobře najedli a napili. To už ale míříme na autobus, aby jsme byli za včasu doma. Nutno dodat, že pražské pisatelce rozhodně nevěřím, že se sem ráda vrací. To už jen pro náročnost trasy a i s ohledem na skutečnost, že nikde neuvedla, zda onu stezku zvládla celou. Já se svými více jak sto kily ano, o mé křehké manželce ani nemluvě. Tak co, zvládnete to taky, nebo raději sbíráte špeky? Neseďte doma a pojďte ven, laťka je vysoko, ale dá se překonat. Rozhodně skvělá túra.