Radyně, Nepomucko

Dnešní cesta vede opět na Plzeňsko. Tentokráte kousek od krajské metropole směrem na jih. Není možné navštívit okolí Plzně a nevyšlápnout si na hrad Radyně. Prakticky tohle místo je dominantou širokého okolí a nelze jej přehlédnout. Pod hradem se vyrábí sekt, tam ale až po příjemném výšlapu. V blízkosti hradu je dobrá restaurace, o které jsme již psali v "k výletu dobrotu". Teď už k samotnému hradu. Vstupné 60 kaček je velice fajn, celkem lehký a pohodlný výšlap však není pro dětské kočárky, ty lze zaparkovat u restaurace. Do prostor hradu, což je v podstatě věž, která slouží jako rozhledna, nesmí oproti restauraci pejsci. Důvodem bude nejspíš poměrně strmý vzestup do věže. Hned v první místnosti je jakési muzeum strašidel doprovázené tajuplnými rytmy, které malé děti mohou trošičku strašit, mne však roztančily. No, spíše rozvlnily, možná by to mohla být urážka tance, ale pokladní a další osazenstvo můj pohyb alespoň pobavil. Zdoláváme tedy 114 prudších schodů a už koukáme na tu krásu. Máme relativně dobré počásko, vidíme tedy široko daleko, za úplně jasné oblohy pak je vidět Klínovec, Přimda, Kyšperk a mnoho dalších krásných míst v širém okolí. A zase je tady, přímo zde s námi. Ten pocit, jak ta naše země je krásná. Proto neváhejte a i tohle místo poznejte osobně. Nedaleko stojí zámek Kozel mimo jiné a pokud by jste hledali příjemné ubytování, kousek pod hradem v městečku Starý Plzenec nabízí své služby například penzion s restaurací Český Dvůr. Nedaleko odtud je ona výrobna Bohemia sektu, to pro fajnšmekry.

Pokračujeme směr Nepomuk. Má krásná manželka, v dobách povinné školní docházky, byla taktéž nedaleko na škole v přírodě. Kolik z nás si pamatuje tyhle dvoutýdenní akce, to dnes už snad ani není. Nejsou na to finance, školy to nepořádají a naši vrstevníci, dnes již rodiče, v mnohých případech brání zuby nehty své potomky i přes skutečnost, že jsme z nich vychovali hajzlíky. Kde jsou ty časy, kdy dítko za blbé kecy dostalo pár facek od učitele a byl klid. Doma nikdo z nás ani necekl a dnes? Občas by ti smradi zasloužili, bohužel namachrovaní tatínci a uvědomělé maminky, tedy ti nesoudní něco takového neumožňují. Ale proč o tom mluvíme? V Žinkovech stojí zámek, který dříve k účelům školy v přírodě sloužil a právě tady má milovaná manželka se školou byla. Dnes je stavba v soukromém majetku, v sezoně se tady ale pravděpodobně nějaké prohlídky konají, neboť je zde i kavárna. Přesto všechno si zámek prohlížíme z venku, poslouchám vyprávění mé manželky, kterak se zde bydlelo a učilo, kde měla pokoj a co vše zde zažili. Zámek i vyprávění stály za to.

Postupujeme dál, do nedalekého Nepomuku. Ten mám spojený s filmem "Černí baroni". Ano, ona Zelená hora, na kterou se posádka vydala. I my se vydáváme, ovšem pouze k vstupní bráně. Ti, kdož pamatují klasické kasárny, by tady zavzpomínali. I přes nepřístupnost objektu veřejnosti, tedy dle nápisu na ceduli až na výjimečné případy, jsou kasárny do dneška patrné. Klasická zelená vjezdová brána, za plotem jsou vidět hangáry a ubykace jsou již pohlceny náletovými dřevinami. Pouze si tedy domýšlíme, což nám nedělá mnohé problémy. Stále je zde cítit nafta smíchaná s čímsi, takový ten kasárenský typický smrad. I po těch letech prostě víte, že zde byli vojáci. Obcházíme objekt, ze strážního domku pod kasárnami si děti udělaly schovku a chodí si sem vykuřovat zobáčky. Prostě něčí deseti až čtrnáctiletá zlatíčka. Skrze spodní bránu vidíme nakonec i onu budovu štábu. Je znatelné, že život odtud odešel již před dlouhou dobou, přesto ještě dlouho bude toto místo připomínat to, k čemu bylo použito.

I taková místa k naší vlasti a historii patří, proto i v takových případech není dobré sedět doma, ale jít ven..