silnice 57

Silnice I.třídy číslo 57 by nebyla nijak zajímavá, kdyby nespojovala Bílé Karpaty s Jeseníky a CHKO Beskydy, nebo řidiče neprovedla z východu naší zemičky Vlárským průsmykem až na Slovensko. A na téhle okresce lze nalézt turisty opomíjená a s ohledem na vzdálenost od centra dění naší země pochopitelně, leč naprosto krásná místa. Už samotné úpatí Javorníků a doliny Bílých Karpat, kam jsme se dnes vydali, za návštěvu a podporu turismu jednoznačně stojí.

Jako první ve směru od Vsetína nás zajímá Horní Lideč. Ne příliš velká obec, která ukrývá celkem zajímavý projekt s názvem Trezor přírody. Mělo by se jednat o multimediální expozici Beskyd a Bílých karpat. Mimo to by nám expozice měla poskytnout zajímavý pohled na naši planetu jako celek i jednotlivé části. Bohužel, naše návštěva je v den, kdy se Trezor připravuje na veselku, jež se v prostorách má následující den pořádat. Dost nás to štve, přiznejme si to, jelikož z Ústí nad Labem to sem fakt není kousek a kromě cáru papíru na dveřích se o zavíračce nikde nedočtete. A když říkáme nikde, tak nikde, včetně internetu a jejich vlastních stránek. Hladově nakukujeme do skleněných výplní oken, načež jsme osloveni jakousi uklízečkou nebo obsluhou. Poměrně nepříjemným hlasem nám jsou řečeny základní informace a jsme odkázáni na jiný den, nejlépe v následujícím týdnu. Bohužel, tento cíl na dlouhou dobu zůstane zapovězen. Náladu si ale zlepšujeme o pár desítek metrů dále. U kruhového objezdu se nachází parkoviště a u něj dřevostavba s nápisem Betlém. Tak tam fakt chceme jít, je otevřeno a už platíme symbolické vstupné. První patro nabízí na 65 metrech čtverečních pohyblivý betlém, čítající na 220 figur, z čehož 75 jich je pohyblivých. Jde o zanesení příběhu Ježíše do zdejšího kraje, proto v betlému je možné spatřit vyřezávané kopie známých staveb Zlínského a blízkého Trenčínského kraje. Každý si tak může zkusit najít a pojmenovat stavby, zkusit najít všechny hýbající se osoby nebo spočítat, kolik zvířat betlém ukrývá. Tahle krása je otevřena celoročně a byla vybudována za pouhý jeden rok. Dáváme se do řeči s velice milou paní v pokladně a ta nám vypráví, kde se myšlenka vzala, jak stavba betlému pokračuje a jakým směrem se bude dále ubírat. To ale nebudeme psát, protože vyprávění neoddělitelně patří k tomuto místu a tím získává svůj lesk.

O několik kilometrů dále, kde se silnice stáčí k Vlárskému průsmyku a Slovensku a kde má řidič poslední možnost odbočit na vedlejší silnici a tím se vracet do vnitrozemí, leží městečko Brumov-Bylnice. To samotné leží v jakési dolině Bílých Karpat a přesně dokresluje mou představu o tzv. východním městě. Jako malému mi babička, sama východňárka, jak si říkala, vyprávěla o tom, jak na východě se žije jinak, jinak to tam vypadá a i lidé jsou jiní. I smrt je člověku blíže. A vskutku, i po tolika letech jí musím dát za pravdu. Není to špatné, lidé nejsou hloupí, ani chudí, jen prostě je to tady jiné. Parkujeme auto v centru, abychom zde navštívili hrad. Sídlo českých a moravských králů a i zde je opěvován Karel IV. i přes skutečnost, že Moravu věnoval svému bratru. Vstup na dnes již trosky hradu je zpoplatněn, kdy vstupné se hradí v infocentru v podhradí, ve kterém je i místní muzeum tradic. Z hradu, respektive zbytku, je krásný výhled do okolních kopců, na již zmíněný Vlárský průsmyk, ale i do údolí říčky Brumovky. Hrad samotný vyhořel a poté dlouhá léta chátral. Jako bájného Fénixe z popela zachraňuje téměř zmizelý hrad z pod nánosu naváté zeminy a písku jistý PhDr. Jiří Kohoutek, Csc, který nejdříve sám a pak již i s přidavšími dobrovolníky hrad vykopal a co šlo opravil. Dnes tak nabízí i několik expozic a za drobné vstupné jde o opravdovou perlu kraje. Městečkem vede dráha prezidenta Masaryka, jež se prosadil o její výstavbu. A právě tady si dovolíme na skok zastavit. Babička mi při vyprávění o východu nikdy nezapomněla připomenout tragédii, která se na této trati vlivem lajdáctví posunovací čety stala. Dne 28. dubna léta páně 1957 se zde v brzkých ranních hodinách srazil motoráček s vagonem plným dřeva. Výsledek byl tragický a i když nevím, že by se tragický osud deseti zemřelých, jejich rodin a okolí týkal naší rodiny, jakoby jsem do příběhu patřil. Je tak mou povinností a nesmírně si vážím podpory mé manželky, v ulici Hliníky u pamětního kříže na tuto nehodu, zapálit svíčku a tiše se pomodlit.

A tak zcela výjimečně končíme výlet sem poněkud ponuře, jenže my to tak nebereme. Prostě tady na východě je smrt k lidem tak nějak blíž, prostě východ. Aneb jak říkávávala babička, tam je to jiné, tam se můj milý žije jinak...

A protože to k naší zemi neodmyslitelně patří a patřit má, neseďme doma a pojďme ven, objevovat právě tyto kouty naší země, tak nějak jiné....