Luková

Luková, nenápadná obec západně od Manětína. Držíme se směru Žlutice, brzy měníme směr přes obce Újezd a Mezí. Odbočku na slepou silnici, která v Lukové končí, není možné minout. A co tedy v zapadlé obci? Kromě opraveného kostela sv. Jiří vlastně nic. Jenže to je právě ono, kostel. V něm mlčky nehnutě sedí několik desítek postav, tiše se modlících. Celá léta se nikdo z nich nepohne. Postavy jakoby v prokletí, to ticho, to prostředí s náhrobky zemřelých okolo kostela. Neuvěřitelná atmosféra, neustále se ohlížíme, zda se přeci jen někdo nepohnul, nebo rovnou nestojí za námi. Stále máme pocit, že jsme středobodem těchto duchů. Můžeme se jim přiblížit, téměř na dotek, ovšem na ten nemáme dostatek odvahy. Alespoň prozatím. Jak to celé začalo, kde se to tady vzalo? Odhalit pravdu onoho tajemného místa nená nijak těžké. V roce 2012 si jistý student Hadrava hledá pro svou seminární práci opuštěný a rozpadlý kostel. Dlouho vybírá, až nachází právě ten v Lukové a se svými kamarády se pouští do práce. Díky nim vytváří sádrové odlitky postav. Údajně někteří při tvorbě trpí depresemi a skličujícími pocity. Snad proto se jich ujímá jeden z místních občanů, poskytuje jim azyl, něco k snědku a především tolik potřebnou vodu. Vše trvá několik týdnů, až je hotovo, práce se povedla a parta mizí zpět do svých životů. To, co tady zanechali ovšem bude do budoucna něčím, co bude lidi na jedné straně lákat, na straně druhé děsit. O něco později si totiž při návštěvě zmíněného hřbitůvku všímá postav náhodný člověk. Díky rozbitým oknům se mu nabízí děsivý pohled a domáhá se vstupu. Ten je mu umožněn tím samým místním občanem, jež se zde o omladinu staral. Vypráví pocestnému příběh o mládeži a sádře, ten si jej však nenechává pro sebe a brzy se zvěsti o duchách šíří krajem. Také jsme hráli tichou poštu a tak si asi dokážeme představit, jaké zvěsti nabraly rozměr. Pro rostoucí zájem dychtivců si nakonec místní občan určuje pravidla. Návštěvy dobrá, ale jen o sobotách od května do září, a to v časech od poledne do čtvrté odpolední. Vstupné dobrovolné a tak to také zůstalo do dnes. Jen ten místní se nakonec odstěhoval a pomyslnou štafetu převzali čtyři místní dobrovolníci, jež se ve službách střídají. Za vstupné se kostel opravuje a tak jsme měli možnost posoudit, jak se změnil za dva roky, které uběhly od naší první návštěvy. Schody, hřbitůvek i fasáda jsou již opraveny, nyní se pracuje na interiérech, přesto v uvedených termínech turistům zůstal přístupný. Je fajn, že kostel díky dobrodinci, který to vlastně ani tak nezamýšlel, získává finance na svou záchranu. Na straně druhé, místo již nepůsobí tolik děsivě a po opravě interiérů zmizí ponurost, která celý pocit tajemna velmi dotváří. Tak nevíme, zda bude místo tolik tajemné, ale přijedeme to zase za dva roky zjistit. Jedno je jisté, ať historii známe či ne, místo své kouzlo prostě má a v tomto stavu o to větší, proto neseďte doma a pojďte se bát.....