Sokolovsko
Ačkoliv i dnešní výlet směřuje na západ Čech, nebude za vyvěrajícími prameny, promenádami a oplatkami. I Karlovarský kraj má svůj, řekněme temný kout, ve kterém o zajímavá místa není nouze. Pojďme se dnes vydat do míst, kde ponuro a jakési záhadno, doslova číhá za každým rohem.
Sokolov. Okresní město ležící u uhelné pánve, s chemickým průmyslem v centru města obdobně, jako Ústí nad Labem. Jen sem si jezdí japonští turisté chemičku fotit, neboť se údajně jedná o jednu ze tří na světě, zabývající se výrobou ethylakrylátu. Jedna leží asi 100 km na opuštěném ostrově u Japonska, kam se zaměstnanci dopravují lodí, druhá na pracovní plošině asi 90 km od pobřeží USA, kam pro změnu zase létá vrtulník, no a třetí tady, necelý kilometr od samotného centra v sousedství sídliště. Pochází odsud i několik známých osobností, pro příklad třeba sourozenci Gondíkovi. Stejně, jako mezi Hradcem Králové a Pardubicemi, je znatelná rivalita i v tomto kraji. A to hned v pohledu Sokolova na obě strany, jak mezi obyvateli města a Chebem, tak Karlovými Vary. Při dělení krajů měl dokonce Sokolov ambice stát se krajským městem, což byla samozřejmě úplná blbost, z pohledu karlovaráka. Ale najdeme zde zajímavých míst docela dost.
Sokolov byl založen patrně někdy ve 13. století. Původní název Vallkenowe získává za dob vlády Nothaftů, o přesném vzniku se dozvíte na místním zámku, ve kterém sídlí městské muzeum. Vyslyšíte tak příběh o rytíři a dalších postavách spjatých s městem, ale i o osudu a rozvoji tohoto místa. Za druhé světové války se město pojmenovává Falkenau a i po válce mu po nějakou dobu toto poněmčení zůstává, jen se přidává přídomek nad Ohří. Falknov nad Ohří je tedy městem, v němž se budou budovat sídliště zejména pro rodiny horníků. Až o několik let později získává město jméno Sokolov, pod kterým jej známe dodnes. Procházíme socialistické náměstí, abychom o kousek dále viděli centrum města, no jak to říct, takové typicky hornicko sokolovské. K vidění je několik kašen, historická radnice, kostel a Kapucínský klášter. Prošli jsme tyto stavby poměrně letmo, ale zážitek v nás rozhodně zanechaly. Bereme to nyní obklikou a přes Citice a Bukovany míříme ...
... do Chlumu svaté Máří. Ano, opravdu se takhle obec jmenuje a přesně jak název říká, mimo pár obyvatel zde nacházíme rozsáhlý areál poutního chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Je stále patrné, že dlouhá léta tato obrovská a stále krásná stavba chátrala. O tom se asi architektu Kryštofu Dientzenhoferovi nesnilo. Až v roce 1992 započala záchrana a z našeho laického pohledu, velmi pozvolná. Přesto místo budí obrovský pocit tajemna. Chrám, ve kterém se konají mše, byl v roce 2018 zapsán jako národní kulturní památka. V každém směru s tímto krokem souhlasíme a doporučujeme návštěvu tohoto krásného, hlavně poutního místa. Mimo mše ovšem útroby chrámu zůstávají oku turisty zapovězeny.
Přes Krajkovou míříme k obci Oloví. Zhruba v polovině na poměrně nepřehledném horizontu nás zaujala značka parkoviště. Zajíždíme na něj a až po chvíli si říkáme, že i tenhle kousek by stál za viditelnější značení. Vystupujeme z vozu a stoupáme po lesní cestě, když tu se před námi tyčí do výšky nádherná rozhledna Cibulka. Krásná a zajímavá stavba, ze které je výhled na Krušné hory, celé Sokolovsko a snad bych se i hádal, že až na Šumavu. Tenhle výhled na krajinu, která je tak moc zasažena těžbou uhlí, což odsud vůbec nepoznáte, je k nezaplacení. Parkování i vstup grátis, tak na co čekat?
Pár kilometrů od našeho dnešního cíle se opět nečekaně zastavujeme. Tentokráte na okraji Šindelové. Naši pozornost doslova strhla opravená Vysoká pec, jež byla součástí železárny. Ani se nám tomu nechce věřit, v dobách své největší slávy zde pracovalo 930 zaměstnanců. Konec slavných a dobrých časů, tak jak tomu bylo na více místech příhraničí, přinesl konec války. 16.6.1945 se tak ukončil provoz a postupem času se zachovala jen tato Vysoká pec, respektive ruina z ní. Parta nadšenců však pec opravila do původní podoby a my tak dnes máme možnost obdivovat tuto stavbu. Vstup do objektu je možný po dohodě, ale opravdu to stojí za to.
Nyní už ale k našemu cíli. Přebuz, město s nejmenším počtem trvale žijících obyvatel v ČR. Celých 37 jich tady je, samotné městečko tak spíše připomíná obyčejnou vesnici. Centrem velkého dění ovšem bylo něco, co bylo velmi dobře ukryto v lesích za Přebuzí a není sem značená žádná z cest. Přesto, pokud si tento cíl najdete, nebudete chtít věřit vlastním očím. Továrna na zpracování rudy s pracovním táborem zřízeným za druhé světové války, co říkám továrna, mega betonové monstrum tak dokonale ukryto v lesích, že i z velmi blízké silničky vedoucí kamsi na Jelení máte problém si tohoto projektu všimnout. Těm bystrým pak neuteče informační tabule u cesty s malou odstavnou plochou. Čekali jsme mnohé, ale tady nám spadly brady. Po chvíli máme pocit, jako by život tady šel dál a my jakoby pozorovatelé sledujeme ten cvrkot. Možná bujná fantazie, i když něco tak obřího, bez sítě silnic nebo železnice a přesto produkující kvanta zpracované rudy, v každém vyvolá pocit jakéhosi stísnění, nebo alespoň husí kůži. Několikapatrová továrna na pozemku větším, než fotbalové hřiště, zmařené lidské osudy a životy a naprosto využité krytí hlubokých lesů a mokřadů. Nepopsatelně krásné, zároveň děsivé, tajemné místo. Pokud se sem chcete vydat, vězte, že ani autobus, ani vlak sem nejede. Do Přebuzi tedy ano, i když o četnosti spojů by jsme dlouho nediskutovali. Takže kolo nebo auto, z Přebuzi směr Jelení a Nové Hamry, tedy na sever a kousek za městem, po přejetí mostku u bývalé osady Rolava se dejte vpravo. Za nedlouho vjedete do hlubiny lesa a zhruba po kilometru hlídejte odstavnou plochu vlevo s malým altánem. Odtud už vás pěšky navede cesta a pamatujte, že obrovské hangáry, které záhy uvidíte a můžete si je prolézt, jsou jen slabým odvarem proti tomu, co najdete o pár kroků dál. Do poslední chvíle jsme nevěděli, že je něco takového možné.
Proto neseďte doma a pojďte ven...