Vizovice

Každého asi ihned napadne Jelínek. Teda jako ne, že by někoho napadlo šílené zvíře, ale myšlenka na výrobce pálenky. A ano, je možné tohoto výrobce ve městě navštívit, zúčastnit se exkurze zakončené degustací, jen pro řidiče mám špatnou zprávu, je v tom alkohol. Hodně a s ohledem na místo, kde se podnik nachází, bude vždycky jeden chudák a nebo abstinetnt. To ten výlet pěkně začíná. Ale tento cíl my vynecháváme, i když si s myšlenkou trošku pohráváme a nakonec i jednu hruštičku si odsud odvážíme. Tedy ano, tu tekutou. Něco málo k historii. Vizovice jsou prohlášeny za městečko roku 1466 Jiřím z Poděbrad, o sto let později Maxmiliánem za město. Město kromě pálenky láká k návštěvě i zámkem a nemocnicí milosrdných bratří, respektive jednou z nejstarších lékáren na našem území. Jenže i tahle místa tak trošku míjíme. Zaujal nás text písně Jarmily Šulákové a později i skupiny Čechomor, ve kterém se mimo jiné pěje: "slunéčko zachodí za Janovu horu". Aha, kde ale tu horu hledat? Odpověď se přímo vybízí. Zde nad Vizovicemi a nutno dodat, že se nejedná jen tak o nějakou horu. Na této hoře totiž nechal Prokop Gervas Gollen v letech 1710 až 1713 vybudovat hrad, lépe řečeno tvrz, hrádek až později. A že se jednalo o poměrně zajištěné sídlo svědčí dochované záznamy, které uvádí přilehlé území 195 metrů původní měřice, dnes tedy 1918 metrů čtverečních. Jenže, hrad sloužil spíše k pořádání zábav, nějakým honům a pijatice smetánky a tak jak to bývá, každá zábava něco stojí a tak i zde se pozemky postupně rozprodávaly a prolévaly hrdlem až? Až se v 19. století opuštěný hrad přestavěl na myslivnu, nebo alespoň jeho část, zatímco ta druhá se nechávala chřadnout, rozpadat a pak hlavně rozkrádat místními, zejména těmi stavebního materiálu potřebnými. Ani myslivna nevydržela, neboť hajný tři syny vychoval, ale nepotatil se ani jeden a do světa se vydali a tak po jeho skonu i vdova hrad opouští. Tak i zbylá půlka chřadne, jenže místním Janův hrad nedá spát a v devadesátých letech zakládají spolek na záchranu a obnovu Janova hradu. Teď něco z politiky. Píše se rok 1999, když starosta Vizovic žádá kraj, potažmo Ministerstvo kultury o zapsání na seznam kulturních památek. Ještě tentýž rok žádost schvaluje kraj a přidává se k žádosti. 13 let trvá pražské mocnosti, než žádost zamítají. Jenže tady se na nic nečeká, tady se zachraňuje co jde a dle dobových fotografií se hrad staví z toho, co zakladeté spolku vydělají v zaměstnání. Dnes již spolek pracuje i s přispěním kraje, města a již zmiňované likérky. A my bychom měli říct něco z našeho turisticky amatérského hlediska. Byli jsme zde, i když cesta sem není úplně dobře značena, přispěli jsme, neboť takový příběh by člověk ani nevymyslel a místo samotné má tak silného ducha, nebo cosi, že jsme si chvíli připadali jako v úplně jiné době. S lidmi ze spolku jsme mluvili, nejen o historii, ale i současnosti a úskalích, která jim v cestě stála. Dnes již na hradě ťukají kladívka, míchá se malta, obnovuje a buduje se a my držíme palce. Těší nás i to, že se do spolku hlásí i mladí a není jich málo, kteří chtějí přidat ruku k dílu a i finančně se podílet na záchraně tak významného místa pro tenhle kraj a nejen pro něj. Je-li ještě někdo, kdo přemýšlí o smyslu návštěvy Vizovic, Janův hrad by měl být tím rozhodujícím argumentem (mají i svoje webovky – januvhradvizovice.cz, tak jukněte). Takže neseďte doma a pojďte ven. A mimochodem, na náměstí U Tonka naprosto skvěle vaří...