Ralsko, Český Černobyl

Pravý název zní Ralsko – Hradčany. Jak vznešeně to zní, Hradčany. Hned se evokují myšlenky na městskou část v Praze, ale tady je to úplně jinak. Dnes jde o jednu z vyloučených lokalit a někteří ji mají spojenou s akcemi, jež se zde na bývalém vojenském letišti konají. Srazy veteránů, autobusů značky Škoda a další a další a já na tuhle oblast vlastně narazil náhodou. Ano, asi jako většina jsme měli zafixováno, že Ralsko rovná se vojenský prostor. No jo, jenže dnes již bývalý a veřejnosti přístupný, i když s velkým ale. Městečko bylo původně vybudováno pro vojáky, zejména pak ty, jež nás v 68 přijeli osvobozovat a s touto bohulibou činností nepřestali do devadesátých let než národ dostal konečně odvahu a sílu tu pakáž vyhnat tam, odkud přišla. To jak po dalších 30-ti letech jim zase pomáháme a lezeme do …, to tady rozebírat nebudeme. Na vlastní oči máme možnost spatřit, jak vypadají obytné domy poté, co je tihle okupanti opustili, jak nenechali nic, ale nic, co by nemuseli a to malinkato rozkradli ti, co se důmyslně přizpůsobili našemu sociálnímu systému a nepatrnou část zde obývají. Bytovky, jež pohlcuje příroda, nahánějí i za denního světla husí kůži, ne vůbec dobrý pocit a možná i strach. Nebýt pralesa, jež zde vyrůstá, jakoby ta zvířata odešla včera. V bezprostřední blízkosti vojenský prostor, dnes již v majetku Libereckého kraje, který prostřednictvím informačních tabulí dává na vědomí, že prostor je veřejně přístupný, leč se nedoporučuje chodit mimo vyznačené a zpevněné cesty, nedoporučuje se zde z možné kontaminace nic sbírat a veškeré případně nalezené předměty je potřeba hlásit. No, v kontextu s pořádáním akcí, o nichž byla řeč, paráda. Panelové cesty, na nichž je patrný posun tanků, koleje vedoucí dnes od nikud nikam, obrovské přistávací plochy uprostřed lesů, zbytky strážných domků, muničáků a kdoví, čeho všeho ještě a pak myšlenky o tom, jaká zvěrstva se zde páchala těch více jak třicet let, no hnus. Pokud někdo a asi by se našlo málo těch, kteří ne, viděli obrázky Černobylu, města duchů a chtěl by to vidět na vlastní oči, nechť vyrazí sem. V menším a bez rizika ozáření tady totiž zažijete naprosto to samé. Ani se nám nechce věřit, že taková místa jsou k vidění i u nás. A i proto nemá smysl sedět doma, ale naopak jít ven.