Terezín

Město, jež je nechvalně známo především díky nedávné historii. Ale není to jen 2. světová válka, ba právě naopak. Bohatá a dlouhá historie města plná podivností, protichůdných dějů a tajemna. Opevnění nechává vystavit již Ferdinand II., tedy syn Marie Terezie, na jejíž počest ji i pojmenovává. Součástí jsou i kasárna, která jsou nakonec přestavěna na malé město uvnitř hradeb. Zde narážíme na první zajímavý protiklad, neboť zatímco sem byly soustředěny vojenské síly, nikdy město nepostihla bitva a dokonce i 2. světová válka, co se bojů týká, se Terezínu vyhnula. Důmyslné stavby se zelenými střechami, aby nepřítel z výšky nepoznal, že jde o kasárny či tábor. Vlastně z výšky se vše jeví jako nenápadné malé městečko uprostřed luk. Po vypuknutí oné jmenované války v letech 1938 a 39 se do Terezína umístilo Gestapo. A opět jakýsi protiklad, dokonce hned několik. Terezín nikdy nesloužil jako vyhlazovací, nebo koncentrační tábor, máme-li věci nazývat přesněji. Měl sloužit jako věznice, v dnešní době srovnatelnou s vazební věznicí, do které bylo předáno více jak 155 tisíc vězňů. Bez ohledu na právě popsané, více jak 35 tisíc lidí se již ven nikdy nedostalo a zemřelo na následky týrání, hladu nebo těžkých nemocí. Jednou z nich byl i tyfus. Dalších 75 tisíc zajatců z celého světa nemělo o moc více štěstí, neboť zemřeli v pracovních, vyhlazovacích táborech nebo pochodech smrti. Z počtu 200 dozorců se slušně chovali a zajatým pomáhali sotva 4. Ostatní nejenže zajaté ponižovali, tloukli a posmívali se jim, ale některé ukamenovali, jiné zastřelili nebo ubili pro zábavu. Jen dobře, že většina z nich byla dohnána ku spravedlnosti. Ano, tohle patří k naší minulosti, k minulosti celé Evropy, ale nutno dodat, že po válce jsme se my češi nezachovali k německým starousedlíkům o moc lépe. Svou zlost si naši předci vybíjeli na svých sousedech, známích a kamarádech jen proto, že byli němci i bez ohledu na fakt, že se zvěrstvy neměli nic společného. Asi je hrozné číst něco takového, ale to je Terezín, kde mezi zdmi jeho pevnosti nevnímáte nic jiného. To prostředí, to reálno a vše na dosah ruky, na to by se nemělo nikdy zapomínat. Dnes je město z větší části památníkem obětem, z té menší normálním městem se svými obyvateli. Tenhle výlet nám mnohé dal, ne zlost či zášť, ale uvědomění si daru a síly lásky, porozumění, lidskosti a víry v člověka. Ta síla pudu sebezáchovy, síly v život je všudy přítomná a odzbrojující. A i když tenhle výlet rozhodně není pro děti, právě generacím, které přijdou po nás, by se tahle svinstva se vším všudy, hezky bez obalu a natvrdo, měla nejen říkat, ale také připomínat proto, aby se někdy zase někde nevynořil někdo s obdobným nápadem. Zároveň nám všem by taková místa měla býti odstrašujícím případem a pokud by se nějaký takový ubožák přeci jen našel, mělo by nás to vyburcovat k jasnému a tvrdému odporu. Byť tedy nejde o město s krásnou rozhlednou, parkem či zoologickou, navštívit tohle místo je snad občanská povinnost nás všech. I kdyby jen pro uctění památky těch, kteří pro naše životy položili ty své. Proto neseďte doma a pojďte ven...