Litoměřice
Nechte se zlákat na dnešní výlet do města královského, jehož se sláva i krutý osud dotknul a podepsal se na následujícím vývoji města.
Litoměřice. Název královského města měl vzniknout díky místnímu tulákovi, který se toulal krajem a žebral jídlo. Každé pak s chutí snědl svou přinesenou lžící. Jednoho dne mu ale při zdolávání řeky lžíce vypadla a odnesl ji proud. Tulák u řeky zůstal a s upřeným pohledem do jejího proudu zemřel. Před tím však stačil ještě říct: "líto mě lžíce". Ale dost historek, kterých je ve městě a okolí více než dost Však ona ta místa jakési tajemno přímo vyzařují.
Trošku netradičně vás dnes jako první pozveme do centra města. Jak již bylo řečeno, královské město a jeho uličky, parkány, kostel Všech svatých, okolo kterého se rozprostíral hřbitov. Dnes není po hřbitovu ani památky, na místo toho vzniklo centrum města. Dalo by se říci, že zde výčet pěkného, připočteme-li opravené fasády starých měšťanských domů a renesanční budovu radnice, končí. Náměstí je jedním velikým parkovištěm, což asi turisty na straně jedné potěší, neboť nemusí nikterak chodit pěšky, na straně druhé není pak posezení v některé z množství restaurací a kaváren, zejména na předzahrádkách, ničím poutavým a vzhledným. Za dob socialismu se říkalo, že Litoměřice a jejich centrum, jsou tím nejhezčím na severu Čech. Bohužel, město je jedním z několika, kde úroveň klesla a dnes, hlavně pak i s připočtením všudypřítomných odpadků poházených po zemi, se o žádnou krásu fakt nejedná. Moc to nezlepšuje ani množství laviček a míst k posezení. Avšak lákadel k návštěvě města je hned několik, jedním z nich může býti skutečnost, že zde žil, zemřel a je tedy i pohřben Karel Hynek Mácha. Dům, v němž žil, je zpřístupněn veřejnosti. Městské hradby, muzea a další lákavá místa ještě nacházíme, ale i tady najdeme ale. Například bývalý železniční tunel o délce 300 metrů, jež sloužil Rakouské severozápadní dráze, by za návštěvu rozhodně stát mohl, neboť se jedná o velice zajímavou stavbu pod městem, bohužel dnes je požíván jako sklad vodohospodářské společnosti a tedy nepřístupný. Já jednou možnost nakouknout měl a místo, při odmyšlení toho harampádí, by to bylo více než zajímavé. Stejné ale máme u hradu. Původně gotický hrad byl ve 21. století přestavěn na moderní kongresové centrum, ve kterém máme možnost shlédnout muzeum vinařství. A mohli bychom ve výčtu pokračovat. Tak nějak to modernizované pojetí Litoměřic nám nejde přes rypáčky, i když věříme, že své zastánce to míti bude. Pojďme dále od centra, kousíček na severozápad.
Richard je podzemní nacistická továrna pod vrchem Bídnice, který se nachází na turistické stezce k vrchu Radobýl. Od centra není toto místo nijak vzdálené, leč ne příliš dobře značené a tak se dá obrovský vápencový podzemní důl, ve kterém továrna vznikla, minout. Interiér není veřejnosti zpřístupněn, neboť před opuštěním německou armádou došlo k rozmístění náloží a i když jakési odminování proběhlo, nikdo neví, zda ve všech štolách. Přesto víme, že se do útrob dostat na tajňačku dá ventilačními šachtami, ale rozhodně to nezkoušejte. Mineme-li toto místo, měli bychom zpozornit u pozůstatku vily, která na každého vykoukne zpoza stromů. Velice děsivé a nepěkné místo, tahle líheň esesáků. O pár kroků zpět se opravdu vyráběly součástky do motorů tanků a těžkých vozidel, nedaleko pak byl jeden z největších koncentračních táborů na našem území. Prošlo jím 18 tisíc vězňů, z čehož více jak 4 tisíce zde zahynulo. Zajímavostí bylo, že tábor nebyl nikdy osvobozen, nýbrž velitelem rozpuštěn, což mělo za následek zavlečení tyfu do města. Jelikož tato nemoc v táboře řádila, bylo před rozpuštěním tábora několik budov spáleno, leč nákazu to nezastavilo. Zbytek tábora ale do dnešních dní k vidění je a ponurost místa je dokonána. Při trošce představivosti je celý projekt Richard I. až V. hodně děsivým místem.
Ale pojďme za něčím uklidňujícím. Kousek východněji od Richarda nelze přehlédnout rozhlednu na ne příliš vysokém kopci. Cesta na něj je snadná i pro hůře či vůbec pohyblivé a posedět zde lze v útulné kavárně u zákusku a dobré kávy. Provozovatelé a personál v jednom jsou velmi příjemní a milí lidé a za malinkatý poplatek pustí každého k výstupu na rozhlednu. Nám se poštěstilo vystoupat po 96 schodech na krytý ochoz rozhledny v momentě, kdy se na město valila bouře a pohled to byl úchvatný. Mostka, jak se rozhledna jmenuje, je vysoká 16 metrů. Svůj název dostala od účelu, k němuž posloužili pokácené stromy pro umožnění její výstavby. Ty totiž byly použity na stavbu mostu přes nedaleké Labe, na které mimo jiné máme nádherný výhled. Ačkoliv nepořádek a množství parkujících aut ve městě nás vůbec nenadchl, pohled na krásné středohoří, Polabí a Terezínskou kotlinu v nás tu naši lásku k domovu přeci jen opět posílil. Malé "ale" přeci jen i tady nacházíme. Uvedená otevírací doba restaurace a rozhledny se ne úplně dodržují, spíše je potřeba se orientovat počasím. Uvedená otevíračka totiž třeba za deště moc neplatí a tak výlet na jinak romantické místo a romantické rande při vlahém deštíku se může změnit na pěkné zklamání.
Ale i tak je tady krásně, mezi zajímavé počiny můžeme zařadit například podnik Café s párou, jež sídlí v budově bývalého nádraží a z parkánů nelze přehlédnout. Zahrada s vláčky objíždějící zmenšeniny historických staveb města přilákají nejen děti, posezení u kávy či čehosi dobrého pak bude odměnou po krásném dni pro všechny. Tak neseďme doma a pojďme ven.