Frýdlant a Hrádek

Manželka toužila vidět hrad a zámek Frýdlant. Kdy jindy jí její tužby splnit, než při návštěvě Libereckého kraje. Byť je to trošičku mimo trasu, ale co, od toho je to Frýdlantský výběžek, aby si člověk vyběhnul, že. Tak tedy hurá do Frýdlantu. Osobně jsem zaskočen velikostí hradu a zámku. K původnímu poměrně velkému hradu byl někdy asi v 17. století dostavěn i zámek. Poté tedy stejně, jako mnoho jiných památek, prošel i Frýdlant několika stavebními úpravami, v roce 1801 ale rod Clam-Gallasů otevírá hradní prostory veřejnosti, čímž se hradní muzeum stalo prvním ve střední Evropě. O návštěvu je poměrně zájem, dle počtu turistů na nádvoří a v blízkém okolí a potvrzujeme, že je co vidět. Trošičku se děsíme vstupného 180 kaček, ale záhy nelitujeme. Dochované sbírky obrazů, dýmek a dalších věcí, krásné interiéry i exteriéry jsou přímo skvostné, přechází nás zrak a protože manželka je spokojena s výsledkem, tohle místo můžeme jen doporučit.

To jsme si ale vyběhli z trasy a motáme-li se okolo Liberce, určitě musíme zajet i do Hrádku nad Nisou. Trošičku nás mate ukazatel. Jsme navedeni k hradu, ovšem z druhé strany, kde veškerá parkovací místa patří armádě. Ano, ta zde v poměrně rozlehlém areálu sídlí a dle štěkotu psů půjde o pohraničníky, nebo nějaké speciální jednotky. B je správně. Objíždíme tedy hrad a popravdě malé papírové šipky kdesi na lampě pouličního osvětlení jsme si fakt nevšimli. Pokud sem pojedete, držte se směr obec Chotyně. U dřevěných informativních tabulí je malé a nenápadné parkoviště pro návštěvníky hradu, značení je opravdu velmi jednoduché přehlédnout. Klasických hnědých informativních značek s nápisy "Grabštejn" nebo "Hrad" si vůbec nevšímejte. Alespoň do doby, než někoho napadne ukazatele namířit tam, kam mají ukazovat. Prostě, horní parkoviště je vojáků, tečka. To už tedy víme a dokonce jsme našli i to schované, nebo alespoň pro nás a po úzké lesní pěšině stoupáme k hradu. Pouštíme vojáky, kteří se vracejí k jednotce a pro svůj výcvik jdou do kopce rychleji než my. Přes pozemky hradu si zkracují cestu k posádce, děvčatům na hradě, tedy pokladní, kavárnici a nevím jaké pozice tam ještě zastávají, to vůbec nevadí a nám je to jedno. Hrad nabízí několik okruhů, bohužel jen několikrát za den a dle počtu návštěvníků, což už nezní tak lákavě. Ale i tak by asi i nás dva samotné provedli. Ceny nejsou nijak závratné, podstatně nižší, než u Frýdlantu. Hodinu však čekat nechceme, jdeme tedy na věžní okruh. Sice nemáme možnost zhlédnout interiéry, o kterých jaksi máme své mínění s ohledem na vojsko v sousedství, ale rozhled z věže je tady překrásný. Lužické i Jizerské hory jako na dlani, to z těch vzdálenějších míst, přímo pod námi desítky kotců s vycvičenými psíky a o kousek dál Turow, snad největší hnědouhelný lom, který jsem kdy viděl. Místo, jež je centrem dění a zájmu nejen blízkého okolí, ale i vlád zúčastněných zemí. To a mnohem více lze vidět a zažít tady na severu Liberecka, vlastně tedy na severu severu. Proto neseďme doma a pojďme ven.