Hasištejn, Měděnec, Kovářská
Sever Čech nás nepřestává překvapovat, samozřejmě v tom dobrém slova smyslu. Opět se vydáváme na místa, která nám vypovídají o historii. Při dnešním výletu tak trošku od minulosti dávné dojedeme až do současnosti. Tak hurá do toho.
Na silnici I/13 mezi Chomutovem a Kláštercem nad Ohří, respektive v blízkosti obce Málkov a Zelená, leží nicneříkající odbočka do obce Místo. Ale právě tato silnička vedoucí až na jeden z mnoha vrcholků Krušných hor nás po krátkém úseku přivádí k ukazateli Hasištejn. Do poslední chvíle jej prostě nevidíme, o to více jsme překvapeni jeho velikostí. Opravdu poměrně veliký hrad je pečlivě uschován před zraky turistů, přesto výhled z něj je skvostný. Okamžitě se nám v myslích prolíná představa doby největší slávy tohoto místa, tedy cca 15. století a současnosti, kdy ve výhledu pozorujeme komíny Prunéřovské a Tušimické elektrárny. Poslední snahou o záchranu bylo zřízení hostince v 17. století, pak již hrad chátral do dnešní podoby. Občas se nějaká snaha o záchranu projevila, což je patrné dodnes mnoha zachovalými prostorami, například věží, ze které je nádherný výhled. Koukáme do lesů pod námi a jakoby máme pocit, že se mezi stromy proplétají vojska snažící se dobýt hrad. Naprostá nádhera, na kterou je vstup zpoplatněn 50-ti korunou. Za tento lidový poplatek tak máme možnost shlédnout rozsáhlý hradní komplex, o kterém jsme neměli ani tušení. Parkování u hradu je zdarma.
Z blízké obce Místo stoupáme po silničce vzhůru a přes Výsluní míříme do Měděnce. V dnešní Nádražní ulici je v postarší vile, jež má kamenné přízemí a dřevěné první patro s podloubím, zřizena v roce 1948 továrna na výrobu nití. Zaměstnává téměř 250 lidí. O dvaadvacet let později ji střídá škola pohraničníků, prostory jsou ale nevyhovující a proto je brzy nahrazen ústavem pro chorobomyslné. Do tohoto ústavu se dostává i romská, temperamentní a impulzivní dívka, jež od mala pendluje mezi dětskými domovy a rodinou, kde je zneužívána a terorizována. Jde o omyl, který skončí pro mnohé fatálně. Rok 1984 se tak zapisuje do historie nejdříve té místní, později celorepublikové. Že vám to připomíná film Requiem pro panenku? Ano, přesně o tomto měl film vyprávět a mnozí si dodnes myslí, že i vypráví, bohužel skutečnost je v drtivé většině děje úplně jiná. Režisér Renč a autor pan Klíma totiž děj filmu vytváří dle komunistického vysvětlení a popisu situace, aniž by si je jakýmkoli způsobem ověřili. Dnes tak víme, že lesbickými sklony trpěla jen samotná dívka, u vychovatelek se toto nikdy nepotvrdilo. Také to, že nebyly školeny na zacházení s postiženými a proto jim podávali tlumící léky ve větším množství, které jim ale předepisovali lékaři. Nebylo možné, což se prokázalo, aby si chovanky hráli s kladivem či podobnými věcmi. Dům byl postarší udržovanou vilou s růžovou zahradou, nikoliv domem hrůzy, jak uvádí film a romská dívka zde byla celé čtyři roky, než došlo k tragédii. Také popis hasebních prací napovídá, že hasiči nechtěli hasit. Způsob ohlášení požáru byl opravdu podivný, ovšem hasiči hasit příliš nemohli především díky zastaralé technice, neboť vybaveny byly pouze hasiči okresních měst. Zároveň ale byli hasiči nepřímo obviněni z krádeže, neboť se ztratilo několik cenností a financí zaměstnancům v prostorách, kde nehořelo. Jednou z mála pravd tak zůstává, že hrdinou byl číšník z blízké restaurace, tedy ve filmovém podání samotného Filipa Renče, který zachránil 15 děvčat. Za lži uvedené ve filmu se později pan Klíma omluvil, přesto alespoň v mých očích zůstali těmi, kdo přispěl k utrpení lidí, jimž se tento požár stal doživotním utrpením. Tehdejší společnost, soudy a justice ovlivněná režimem a k tomu tihle dva, pisálek hledající jakousi pravdu a začínající režisér prahnoucí po slávě. Dnes se tak můžeme projít zarostlou zahradou a jen se domnívat podle fotografií, kde byla kuchyně s jídelnou a kde třeba vychovatelna. Kudy vedly cestičky, po kterých se nemocní procházeli mezi růžovými keřy. U památníku všem obětem tak zapalujeme svíčku a tiše se modlíme za všechny. Úsměv na tváři mi vytváří jen myšlenka na slova pana Klímy: Omlouvám se, nadosmrti mne bude tížit svědomí z toho, co jsem dotčeným provedl". To je dobře.
Aby jsme ten výlet odlehčili, vyrážíme po trati, jež vede nedaleko Měděnce. Než vyrazíte, zastavte se na vrchu Mědník, stojí za návštěvu. Ale zpět k trati. Vede z Chomutova a svého času se tady proháněli rychlíky z Prahy. Občas se sem nějaká ta nostalgická jízda podívá, o pravidelném provozu na téhle v létě kouzelné a v zimě strašidelné trati, nemůže být ani řeč. Konečná je ve městě Vejprty, tam ale my dnes nedorazíme. Naše konečná je v městysu za Měděncem, v obci Kovářská. Nádražní budovu i s několika vagóny koupil soukromý majitel a nadšenec do železnice. Byť je trať využívána jen v letní sezóně a nepravidelně a v zimě se mění na běžkařskou dráhu, nádražní budově a vozům vrací ze svého rozpočtu původní lesk. Je možně se zde již i ubytovat a i když okolo vagónů uslyšíte jen fičet vítr, nebo v noci chodit lesní zvěř, má místo své nezapomenutelné kouzlo. Vypadá to, že kouzlu železnice propadla celá tamní rodina a my jim držíme palce. Tady náš dnešní výlet, který opět stál za to, končí. A co vy, neseďte doma a pojďte ven, stojí to za to.