Krušnohořím I.

Všude jen jezdit autem je asi pro mnohé fajn, jenže ten správný pohyb to asi není. A protože my se hýbeme rádi, ač to není na nás, především na mě moc vidět a z turistických popisků to vypadá opravdu jen na přemísťování autem, opak je pravdou a je na čase vás o tom přesvědčit.

Dnes se vydáme z Ústí nad Labem přes Chomutov do Vejprt a zpět přes Měděnec do Ústí. K cestě využijeme vlak, vlastní pohon a vyzkoušíme, jak funguje aplikace DÚKapka, potažmo nákup jízdenky přes tuto aplikaci a jízdné samotné. Protože se budeme přepravovat nejdříve rychlíkem, jedoucím z Prahy do Chebu a poté regionální turistickou linkou, využíváme nákupu přes uvedenou aplikaci. Vybíráme jednodenní síťovou jízdenku v ceně 200 korun, kdy v ceně má být zahrnuta veškerá přeprava v kraji, snad vyjma lanové dráhy na Komáří Vížku. Nákup jízdenky jsme zvládli lehce, vybíráme spojení a hurá do akce.

Po celý den, bez ohledu na různé přepravce, je nám jízdenka opravdu uznávána. Vlakem do Chomutova to sviští pěkně, míst k sezení se najde dostatek. Mile nás překvapuje národní dopravce novými vagony, ve kterých si během přepravy můžeme od obsluhy zakoupit občerstvení dle nabídky. Personál vlaku velmi příjemný. V Chomutově jsme přesně dle jízdního řádu a máme tak dostatek času na přestup. Do Vejprt jezdí soukromý dopravce modernějším, leč již trošku jetým motoráčkem, což dokazuje občas stávkující převodovka. Čekání na rozjezd je tak několikrát o nervy. Díky tomu nabíráme menší zpoždění do dvou minut, což na ufuněné jízdě do kopců není možné dohnat. Personál, tedy včetně strojvůdce, je mlaďoučký a velmi příjemný. Po vrcholcích už mašina sviští a doufáme, že oproti převodovce jsou brzdy v pořádku. Ale to samozřejmě jsou, nebo alespoň jsme vše ubrzdili.

Vystupujeme v zastávce Vejprty (mimochodem jsou zde zastávky asi tři, Koupaliště, Zastávka a pak zmíněné Vejprty, město). Potud bylo vše ok, neboť se turista jen veze. Odtud se může vydat na kole či po svých, po značených cestách. Turistický motoráček kola přepravuje v klidu, rychlík si kolisté musí vyměnit za regionální vláček. My jdeme pěšky a máme na vybranou, zda po zelené, přes Kovářskou, nebo po Žluté údolím Černé vody se stejným cílem, Měděnec. Vybíráme si žlutou a máme před sebou rovných 16 km. Počáteční výstup nám dává docela zabrat. Táhlý a prudký kopec máme za chvíli za sebou a pomalu, abychom nabrali zpět ztracený dech, opouštíme Vejprty. Hned na konci města je menší altánek na posezení, ale ještě jsme nic pořádně neuťapali a už by člověk měl sedět? Tak to tedy neeee. Jdeme dál a jde se velice příjemně, lesní cestou a po rovině. Až sestup do Údolí černé vody je náročný, ale krátký. Odtud se střídají lesní cesty, asfaltka a polní cesty a k rovinaté cestě se přidávají dvě mírnější, ale sakra táhlá stoupání. Vzduch je jako v prádelně a z nás leje, jako z proražené konve. Po pěti hodinách pohodové chůze máme v zádech 14,5 kilometru, ale to už koukáme na trať, po které jsme přijeli a záhy se nám ukazuje vrch Mědník. Na jeho vrcholu stojí kaple Neposkvrněné početí Panny Marie, ke kterému turisté v hojné míře šplhají a odkud je krásný výhled na pláně vrcholků Krušných hor. Hned pod kopcem je bývalá štola Marie Pomocné, ve které se těžilo nejdéle v Krušných horách, a to až do roku 1992. O tom se více dočtete v kapitole Výlety/Ústecký kraj/Měděnec, Kovářská. I o ústavu, jež se v Měděnci nacházel a ve kterém našlo smrt hned několik chovanek. Příběh je mnohým znám z filmového zpracování, pod názvem Requiem pro panenku. Samotná obec Měděnec dnes, kromě zmíněného vrchu Mědník, prohlídkové štoly a pomníku, připomínající onu tragédii, stojícího u dnes zarostlého pozemku, není ničím zvlášť zajímavý. Pro sběratele je výhodou, že turistické centrum je v restauraci u hlavní a asi jediné silnice a tak nákup turistických předmětů, či razítko do deníčku, je zde k dostání téměř pořád. Za nedlouho máme za sebou celou cestu a stojíme na železniční zastávce onoho motoráčku. Sem vede, jak již bylo uvedeno, i zelená stezka, vedoucí z Vejprt přes obec Kovářská, která patří pro krásnou krajinu a klid, k našim dalším cílům. Krátce zvažujeme, že si cestu pěšího putování prodloužíme o dalších cca 9 kilometrů do, v údolí ležícího Klášterce nad Ohří, ovšem z několika důvodů tuto myšlenku zavrhujeme. Lépe řečeno, posouváme a hodláme připojit ke zmíněné trase přes Kovářskou. Už jede kodrcák a i při cestě zpět převodovka tu a tam stávkuje, z kopce ale vláček sviští. Na 4 spojích o víkendu je jeden a ten samý personál, takže se vítáme jako staří známí. Cesta utíká rychle a čekání v Chomutově na rychlík od Chebu také není nijak dlouhé. Je neděle odpoledne a je tak znát, že volných míst již tolik není, ba co hůř, i když si nacházíme místa bez místenek, než dorazíme do stanice Most, jsou právě odtud zakoupené místenky a tím místa obsazena. Cestou jsme tak vyhnáni ze sedaček hned dvakrát, což není příjemné, na straně druhé rozumíme tomu, že při zakoupené místence ji hodlá onen kupující také využít. Příjezd do Ústí je o pár minut zpožděný, pro nás ale žádné drama nenastává a dveře od domu otevíráme co nevidět.

Výlet musíme hodnotit více než kladně, i přes slabý deštík, který se na chvíli objevil, byla cesta skvělá, s minimem turistů a tím i klidná. Jediné, co považujeme za malinkaté mínus je, že druhý altán k posezení, o kterém nebyla zmínka, je až po dvou třetinách cesty. S odstupem času ale i tak byl výlet naprosto skvělý.

Chystáte-li se do těchto míst na túru pěší nebo cyklistickou, Vejprt se nebojte. A kola sem o víkendu vozí rovněž autobusová linka z Klášterce nad Ohří, takže jak říká můj kolega, na pohodindu.

Proto neseďte doma a pojďte ven, budeme se hýbat.