Tii Paa

Mezi dálkové linky, na kterých jsme se svezl, byla také trasa z Prahy, přes Plzeň do Aše. Tehdy to ještě obstarávalo ČSAD, pro které jsem se učil. Jako mladý, nikoliv však krásný, neboť trpím syndromem Evy Holubové, kdy čím jsem starší, tím nejsem krásnější, ale je na mě snesitelnější pohled, jsem se na lince objevoval s vysokopodlažním autobusem Mecedes.

S určitou pravidelností jsem obstarával podvečerní spoj, s příjezdem před devátou večerní na konečno do Aše. Na plzeňském CANu, tedy centrálním autobusovém nádraží, bývala přestávka a pak se pokračovalo ze stanoviště číslo 8 dále do Stříbra, Plané a Chodové Plané, Mariánských Lázní, Chebu, Františkových Lázní a přes Hazlov do nejzápadnějšího města Aš. Nutno říci, že to ještě autobusy jezdily opravdu plné a nikdo neřešil přepravu stojících cestujících. A tak jsem i v tento den přivezl do Plzně plný autobus. Podstatná část vystoupila a uvolnila tak prostor dalšímu davu na již uvedeném stanovišti. Na označníku stál nápis: STŘÍBRO - MAR. LÁZNĚ - CHEB – FR. LÁZNĚ - AŠ

Po pauze jsem tedy najel a jal se odbavovat dav cestujících, dychtivých po přepravení se domů po celém dni. Mezi cestujícími byli také tři asiaté.

"Ti Paá," hlásí první.

"Cože?", ptám se.

"Ti Paá", ukazuje a zvedá tři prsty pravé ruky.

"Planá?", ptám se.

"Jo", přikyvuje.

Protože si ale cestující, z čiré vypočítavosti, kupovali jízdenku do Plané , zatímco vystupovalki až ve vzdálenější Chodové Plané, čímž ušetřili okolo dvaceti korun na každé jízdě, ptám se:

"Planá, nebo Chodová Planá?"

"Paá".

Inu dobrá, vyjíždím tři jízdenky do Plané, kasíruji a pokračuji v odbavování.

V této době ještě nebyly v autobusech LCD monitory s názvy zastávek, jak tomu je dnes, ba ani hlášení prostřednictvím počítače v pokladně. Někteří, včetně mě, tak hlásili zastávky mikrofonem, což bylo efektivní, ale musel řidič znát názvy. A tak se jelo přes všechny ty zastávky, až přišla konečná. "Aš, sídliště, " hlásím a sleduji v zrcátku, jak se zvedají poslední cestující. Jako vždy po příjezdu, se zvedám a jdu na kontrolu autobusu, když tu vzadu vidím tři tmavé čepice. Po pár krocích mi je jasné, že nejde o žádné čepice, nýbrž hlavy třech asiatů. Koukáme na sebe vyděšeně a zaznívá podstatná otázak: "Paá?".

"No ty vole," vypadlo ze mě. Vysvětluji jim, že Planá již byla a z Aše jim autobus jede až ráno v pět. Pro nás neřešitelný problém, pro partu asiatů naprostá pohodička. Chvíli se ozývají dorozumívací zvuky z nejbližší večerky, jako když hodíte plechovku od paštiky ze skály a už se jim dávají spacáky mezi regály se zbožím. Utírám orosené čelo a odjíždím do garáže uklidit autobus a hurá na kutě.

Druhý den ráno opravdu odjeli. Kolega, který je vezl mi vyperávěl, že nastoupili tři asiaté, co chtěli "ti Paáů a protože jim nerozuměl, jeden z nich vytáhl telefon a vyťukal: PRAHA.

Po odvyprávění mého příběhu s těmito cestujícími se na mě podíval a s kamennou tváří pronesl: "no co, aspoň viděli krásu Čech, ale měl jsi jim dopočítat jízdné do Aše, to by teprve čuměli ...,