Zaječí kámoš

Jednoho pracovního dne, na trase z Tasova do Velkého Meziříčí rovněž na Vysočině, mě nedaleko Petrávče překvapil zajíc. Prachsprostý tuctový ušák, nebo jím alespoň do této chvíle byl. Ne, že by na mě vykouknul někde z příkopu, tiše a nehnutě seděl uprostřed silnice u čehosi. 

Už z dálky mi bylo divné, že neutíká, přeci jen autobus není nejtišší prostředek, navíc země musí minimálně dunět tak, že to zvířata cítí. Tak proč neutíká? Sundal jsem nohu z plynu a pozvolna dojel až k němu. Stále nehnul ani brvou a to něco, u čeho seděl, byl druhý zajda ušák. Ovšem ve znatelně pokroušeném stavu. Ne, nebyl přejetý, ale soudě dle množství krve, řinoucí se z všech možných otvorů, dostal pěknou pumelici, kterou dlouho vydýchávat nebude. Vystoupil jsem a šel k těm dvěma ubožáčkům. Sražený ještě dýchal a malý nebojsa, jenž u něj seděl, se na mě podíval svým pravým okem. Vrátil jsem se pro rukavice a sraženého ušáka sebral a přenesl na kraj pole, kterým silnice vedla. Nebojsa hopsal vedle mě. Ztěžka dýchajícího přejetého zajíce jsem položil na zem a chvíli si k němu přičupl. Nebojsa byl na dotek, a tak jsem zkusil jej pohladit, ale očividně neměl v úmyslu si to nechat líbit. Odskočil jako pérko, ale nedal se na útěk. Naopak, po doskoku zůstal stát a dál na mě čučel. Bylo mi jich přirozeně líto, ale lidé v autobusu čekali, že je dovezu tam, kam si koupili jízdenku. Ještě s rukavicí jsem nebojsovi zamával na rozloučenou, nastoupil a odjel. To už samozřejmě bez rukavic na rukou. 

Neměl jsem ani tucha, že zajíci mají takové rodinné pouto, nebo co to bylo. Na druhý den, na stejném místě a ve stejném čase, seděl nebojsa na silnici zase. Už jen u fleku, který tam zbyl po vytékající krvi a s blížícím se lomozem jedoucího autobusu odhopsal do škarpy. V následující dny jsem již zajíce nepotkal. Rozhodně toto považuji za jeden z nejsilnějších propojení s přírodou, jaké jsem kdy měl.