Tu máte medvědy

Jednoho dne na pravidelné lince, mezi Velkým Meziříčím a Měřínem na Vysočině, cestoval také klučina. Cestujících nebylo mnoho, a protože tenhle obyčejný kluk občas spojem jezdil, dalo se říci, že se známe. Vždy při nástupu slušně pozdravil, usedl, tiše se nechal odvézt do cíle a se slovy "na shledanou" vždy vystoupil. 

Dnes ale ne. Na výstupní stanici se zvedl a prošel skrz autobus zpět k předním dveřím. Jelikož jsem si toho všimnul, pootočil jsem se v domnění, že se něco cestou přihodilo. Chlapec došel až ke mně, a něco mi podávajíc pravil:" pane řidiči, já mám dnes narozeniny, a protože se ke mně chováte vždycky slušně, chtěl bych Vám něco dát". To něco byl malý sáček žvýkacích medvídků, který někde koupil proto, aby mi udělal lepší den. Usmál jsem se a odpověděl mu s tím, že má přeci narozeniny on, a tak nemá nic rozdávat. Se slovy uznání a díků jsem mu medvědy ponechal a navrch přihodil ještě sladkost od sebe, kterou ke svačině vždy nosívám. Popřál jsme mu krásnou oslavu, a protože byl pátek, tak jsem přání rozšířil i na víkend. Potěšený odešel.

Příběh měl i svou dohru, neboť z mého přesvědčení, že i malá radost se má posouvat dál a klučina mi udělal radost velkou, jsem právě onu radost předal prodavačce v nedalekém obchodě. Byla první, s kým jsem po setkání s chlapcem mluvil a bylo pro mě naprosto přirozené, sáhnout po první tyčince, zaplatit ji a s přáním pěkného dne ji prodavačce ponechat. Její překvapivý pohled a především úsměv, byly odměnou ze všech nejhezčí. Inu, lidskost je krásná.