fb Šebíčci Na-cestách

ehm cože?

Jednoho letního, sobotního dopoledne, jsem jezdil linku do Vranova u Benešova. Ne, to není ten nad Dyjí. Na zastávce Soběhrdy postává slečna. Pěkně oblečená, v minisukni, upnutém tričku, splihlé vlasy tak, jak se to v té době nosilo, vše pěkně sladěné. Prostě šik holka. Věk si ani netroufám odhadnout, ale dospělá asi ještě nebude. Zastavují a otvírám dveře.

Nastupuje a já hned, jako každého, první zdravím. Jako otec tehdy čtrnáctileté puberťačky hodnotím spíše rodičovským okem, než jako řidič, že vrstva makeupu je příliš silná a nevím proč mají holky potřebu vypadat dospěle. V duchu si natvrdo říkám, že tohle si musela natáhnout zednickou špachtlí a jestli udělá jen jedinou grimasu, ten sádrový odlitek, co má místo obličeje, jí popraská. Ale neposmívám se, vizáž je její volba.

Na pozdrav neodpovídá. Stojí a kouká.

Já: "kam to bude?", ptám se naprosto s klidem.

"Eeeem, cože?", zaskočí mě otázkou

Já: "no, co potřebujete, nebo kam jedete?", ptám se stále klidně.

Začínám mít podezření, že má holčina nějaké trauma nebo henfikep. Proto se snažím zachovat klid a jistou dávku lidskosti.

"Eeem, Benešov", vyhrkne.

Já: "dobře, lístek do Benešova a kam? Na terminál, nebo na Čechovu?", stále komunikuju s klidem. Ptám se proto, že někdo vymyslel pro Benešov dvě rozdílná pásma a nechci jí oškubat za drahý lístek nebo opačně, vystavit jí riziku pokuty za jízdenku do bližší zóny.

"Eeeem, cože?", ptá se znova.

Snažím se jí vysvětlit, že do Benešov jsou dvě zóny a tak ji nechci prodat špatnou jízdenku.

"Terminál", opět vyhrkla.

Já: "dobře, takže jeden lístek do Benešova na terminál. A kolik Vám je, abychom věděli správný tarif?", pokračuji v dotazování.

"Eeeem, cože?", zase se ptá.

Nadechuji se a povídám: " potřebuji vědět, jak jste stará, kolik Vám je, abych Vám prodal správnou jízdenku a neokradl Vás", snažím se vysvětlit.

"Jo, čtrnáct", odpoví.

"Tak devatenáct korun slečno", povídám s úlevou.

Na modro nalakovaným nehtem o délce dvou článků ukazováčku se snaží z dlaně druhé ruky sebrat dvacetikorunu.

"Můžu?", ptám se a dávám najevo, že si ji vezmu sám.

Ucukává. "Ne, já sama", odpovídá rázně.

Po chvíli se jí to daří, bere lístek a jde si sednout do zadní části autobusu. Za nedlouho už telefonuje, nejspíš s kámoškou a komunikace "ty pí, už jedu, to je zase horko jako v pí*, se nedá přeslechnout. A já zjišťuji, že ne , nemá hendikep, nemá žádný blok, jen jí rodiče nenaučli základní komunikaci.

Stačila jediná věta: "jednou Benešov terminál do osmnácti", a jedeme.

Opravdu jsou rodiče s tímto výsledkem své výchovy spokojeni?