Školní rozhlas

Nejen z praktičnosti kontroluji po každém spoji autobus. Tu může někomu upadnout jízdenka a nechá ji tam, jindy tam někdo zapomene klíče a nyní jsem našel peněženku. Ale ne nějakou dospěláckou. Spíše dětskou, růžovou kapsičku, tedy nejspíše holčičí. V takovém případě je dobré se vždy podívat na obsah. Ne proto, aby se člověk obohatil na neštěstí druhých. Jde o doklady, telefonní číslo nebo cokoliv, dle čeho by se dal indentifikovat majitel, v tomto případě majitelka. Jenže tady byly dvě zmuchlané dvoustovky, pár drobných mincí a elektronická peněženka k úhradě jízdného, bez jména.

Vše je potřeba nahlásit dispečerce, což jsem učinil a slova o tom, že bych jí to měl na konci směny předat a snad si to svého majitele najde, se mi vůbec nelíbila. Takové věci končí v šuplíku a upřímně, kdo z nás při ztrátě čehosi myslí na to, že by to mohlo býti v autobuse a když, že si to má vyzvednout ve městě o 40 kilometrů jinde? Jasně, spousta kolegů by to tak udělala a pustila problém z hlavy...

...jenže já jsem šťoural a jako rodič jsem si dokázal představit tu paniku dítěte. Našel jsem v sobě trošku logiky, to je hlavně pro ženy, protože jsem chlap a tvrdit, že jsem logik, to by bylo plácání do čela...

Peněženka se našla po spoji, kterým jezdí pouze dítka do školy a že jich je plný autobus. Proto jsem si našel telefon do Měřínské školy a poprosil paní ředitelku na druhém konci aparátu, zda by bylo možné informovat děti z obcí, které můj spoj obsluhoval, o nálezu v autobuse. Bez váhání to provedla školním rozhlasem a světe div se? Dva dny se nepřihlásil nikdo, až třetí den přišla asi třináctiletá dívčina s tím, že peněženka je její, ale styděla se.

Paní ředitelko ZŠ Měřín, děkuji za skvělou spolupráci.