Šest korun

Občas se mi poštěstilo jezdit linku z Třebíče do Jihlavy. Ačkoliv byla uváděna jako dálková, vymetala všechny vesnice cestou. O jedné z obcí na trase, z jistých důvodů nebudu uvádět, o kterou šlo, se říkalo, že se tam neurodí ani prase. Pověra pokračovala: tam se množí příbuzní mezi sebou jak křečci a když se jim narodí a vyroste dcera, tak uteče do vedlejší vsi a tihle ji tam všichni beztak navštěvují za jediným účelem, no prostě sodoma gomora a nic dobrého ani zdravého.

Vždy jsem se těmto povídačkám smál. Jednoho dne při obsluze zastávky v této vsi, mi přistoupil pán. Pravda, všichni byli takoví podivní, nebo alespoň drtivá většina a člověk by řekl nejchudší vrstva společnosti, ale nejsme každý zrovna Alan Delon, že? No, a tak tenhle pán prosí jízdenku za 24 korun a platí dvackou a desítkou, tedy dává mi třicet korun. Bohužel na tom nejsem s drobnými úplně nejlépe, respektive s korunami, a tak vracím pánovi tři dvojkoruny, abych si posledních pár korun ušetřil. Pán poděkoval a udělal asi čtyři, možná pět kroků do autobusu, přičemž poté se otočil a s pohledem upřeným do dlaně se ke mně hned vrátil a povídá:

"To je nějak málo, ne?"

" Jak to?", oponuji.

"Platil jste dvacetčtyři a dal jste mi třicet, tak co se Vám nelíbí?"

Pán se zamračil a tvrdošíjně si stojí za svým. "No, tak jste mi měl vrátit pětikorunu a korunu, celkem šest, né?"

Malinkou chvilku jsem čekal, zda nejde o vtip. Bohužel nešlo.

"Ano", povídám, ale ty tři dvojkoruny je stejných šest korun, jako pětikoruna a koruna přeci". Pán vytřeštil oči a se slovy: "Když to říkáte" se šel usadit. Celou cestu počítal tři dvojkoruny a nevěřícně kroutil hlavou. Po dvaceti minutách, při výstupu, ani nepozdravil, hodil po mě zlým pohledem a odkráčel kamsi. Již jsem ho nikdy nepotkal, abych se zeptal, zda se dopočítal.

Inu, tam kde se ani prase neurodí...