Točna, snad

Práce řidiče autobusu je náročná především díky ostatním řidičům.

Stává se, že přijíždíte k místu, kde je točna spojena s parkovištěm pro osobní vozy. Navíc parkoviště je určeno zaměstnancům firmy přes silnici, kvůli které sem ten autobus zajíždí. Točna je od parkoviště oddělena přechodem a odbočení na ni je za nepřehlednou levotočivou zatáčkou.

V každé takové situaci chcete odtamtud co nejdříve pryč, protože 12 metrů dlouhý autobus neotočíte za pár sekund. Prostě je to neohrabaný stroj při takových manévrech.

A stalo se, že přijíždím k takové točně, nadjíždím si, a protože vím a znám hloupost některých řidičů, ačkoliv blikám vlevo, před samotným odbočením se podívám do levého zpětného zrcátka. A ano, i teď mě předjíždějí dva osobáky. Jeden z nich pokračuje dále, zatímco druhý, ve kterém sedí dvě dámy, odbočuje na točnu. "Asi se otáčí", pomyslil jsem si, a tak krouhám zatáčku za nimi. Ale kdepak, v mžiku auto stojí a dámy vystupují. S údivem na mě řidička kouká, zatímco já zůstávám stát napříč přes silnici. Ano, za tou zatáčkou, ze které může kdykoliv vyjet jakýkoliv závodník a rozmáznout se o bok autobusu. Vystupuji a říkám řidičce, že snad odjede, protože stojí v prostoru točny. " No to těžko, my máme večírek a už takhle jdeme pozdě. Tak to dneska otočíte jinde, ne?" Nevěřícně koukám na 12 metrů délky a přemýšlím, zda to myslí vážně. Cestou od auta ještě kolegyni stačí říct, že dneska řídí autobus kdejaký debil.

Výborně, otáčím se s tím, že si musím trošku couvnout a snad do ničeho nevrazím, snad nevyletí někdo ze zatáčky, snad jí neodřu to její vozítko, snad neutrhnu zrcátko o větev, snad...

Snad by se mohla do autoškol vrátit poctivá výuka, snad by se na silnice mohla vrátit slušnost, snad by policie mohla sázet pokuty stylem komu padne, tomu padne, snad...